The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bobo Sobotka (* 1956)

• český malíř, výtvarník a bývalý filmový maskér

• narozen 13. září 1956 v pražském Podolí

• vyrůstal v obci Holyně u Prahy

• v roce 1971 nastoupil na učební obor maskér/vlásenkář do filmového studia Barrandov

• maminka na Barrandově pracovala coby dispečerka, otec v trikovém ateliéru jako modelář

• v rámci školy navštěvoval první tři roky Školský ústav umělecké výroby na Žvahově

• získal osvědčení o absolvování kurzů vlásenkářství a maskérství

• točil s režisérem Karlem Kachyňou

• podílel se na oscarovém snímku Amadeus s Milošem Formanem

• věnoval se malbě, jeho díla jsou vystavena v soukromé galerii v ulici Smaragdová

• v roce 2024 žil se svou ženou v Praze

Bobo Sobotka je český malíř, výtvarník a bývalý filmový maskér. Narodil se 13. září roku 1956 v pražském Podolí. Vyrůstal v Holyni, což je dnes součást Prahy Slivence, ale tehdy to byla ještě samostatná vesnička, obklopená poli. “Nikde nebyl žádný panelák, Praha byla velmi daleko,” vzpomíná dnes pamětník. Byla to zemědělská obec, kde byly velké statky, které později musely přejít pod společná družstva. 

V roce 1971 nastoupil do tehdejšího filmového studia Barrandov na učební obor maskér/vlásenkář. “První tři roky se výuka skládala z toho, že se navštěvoval Školský ústav umělecké výroby, což byla škola na Žvahově v Hlubočepích. Byla specifická v tom, že sdružovala a vyučovala obory, které nejsou běžné, třeba se tam učily vyšívačky zlatem, tiskařky textilu nebo modrotisk, kluci tam byli pasíři, dělali zbraně a zbroj,” vypráví Bobo Sobotka.

Umění bylo v jeho rodině přítomné už historicky, ve filmovém studiu na Barrandově pracovala jeho maminka coby dispečerka. Otec pracoval v trikovém ateliéru jako modelář. Díky diskuzím doma v rodině a častým návštěvám filmového studia měl možnost nasávat tajemnou filmovou atmosféru. A jeho děda, řezbář Karel Sobotka, vytvořil několik projektů pro rod Schwarzenbergů.

Vzdělání jako obrovská výhoda

S normalizací, která v té době ve společnosti běžela, přišli podle pamětníka na školu kvalitní učitelé. “Ne všichni profesoři na vysokých školách mohli zůstat, a proto přecházeli na tyto nižší školy uměleckého založení,” popisuje Bobo Sobotka. “Na dějiny umění jsme měli třeba paní profesorku Olgu Mackovou, která napsala několik knih o malířích, velké monografie o Mánesovi, Courbetovi. Na užité výtvarnictví, sochařství jsme měli pana profesora Jaroslava Kruise, který vytvořil dvoumetrovou sochu dřevěného Krista v Husově sboru ve Vršovicích, která je tam dodnes. A na malbu jsme měli pana profesora Pučelíka, který byl ještě ze staré gardy malířů. To pro nás byla obrovská výhoda. Nevím, kde jinde bych se k takovému vzdělání, které teď mám, dostal,” pochvaluje si.

Nešlo však o střední školu, kterou by mohl zakončit maturitní zkouškou. Po absolvování studií na Barrandově ho tak čekaly zkoušky z vlásenkářství a také z maskérského kurzu. Proto se poté přihlásil na gymnázium pro pracující, kde čtyři roky v rámci večerní školy studoval a následně prošel maturitní zkouškou.

S Karlem Kachyňou natočil několik filmů

Když Bobo Sobotka dokončil Školský ústav umělecké výroby a získal osvědčení o absolvování maskérství a vlásenkářství, dostal už práci na plný úvazek. Účastnil se tak natáčení filmů, a to od samotných příprav až po konec daného projektu. “Účastnil jsem se třeba natáčení filmu Malá mořská víla Karla Kachyni, což je dodnes pohádka, která zůstává v paměti diváků. Měl jsem pak to štěstí, že jsem se s panem režisérem Kachyňou – což je další milník mého života – zúčastnil natáčení osmi filmů: Malá mořská víla; Setkání v červenci – to je taková letní komedie s Oldou Kaiserem; Čekání na déšť – to je film, který trošku zapadl, myslím, že zbytečně; Zlatí úhoři – což je klasika, Ota Pavel, dodnes se to objevuje na obrazovkách; Lásky mezi kapkami deště s Vladimírem Menšíkem; Pozor, vizita s Rudolfem Hrušínským – film o světoběžníkovi, který byl nucen zůstat v nemocnici, protože roznášel bacily; a pak ještě Počítání oveček,” vyjmenovává Bobo Sobotka.

Jedním z jeho největších úspěchů je oscarový film Amadeus, kde se pohyboval po boku slavného režiséra Miloše Formana a kde měl možnost dívat se pod ruce maskérského mistra Dicka Smithe, když měnil tvář Salieriho ve starce.

Svoboda a demokracie ve filmovém odvětví

Když přišel revoluční rok 1989, natáčel Bobo Sobotka snímek Jen o rodinných záležitostech režiséra Jiřího Svobody. Ten se začal podle pamětníka točit ještě v době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že společnost čeká tak velká změna. “I přesto to byl film o procesech 50. let. Hlavní roli hrál Jaromír Hanzlík a Jirka Bartoška. A už tehdy jsme si říkali: ‘To je zvláštní, že někdo povolil tohle natáčet tomu Jiřímu Svobodovi.’ V polovině natáčení najednou přišel 17. listopad, a to byl přelom, kdy nikdo nevěděl, co bude. Jestli to je trvalá záležitost, jestli přijdou další vojska nebo co se bude dít, jestli poženou Lidové milice do ulic na lidi,” vypráví pamětník.

Přesto už se příští týden i s kolegy účastnili pochodu na Václavské náměstí, neboť přímo 17. listopadu se právě kvůli natáčení účastnit nemohl. “Ale hned ten další týden jsme šli s kolegy z Barrandova na Václavské náměstí, které bylo v té době plné. A pak jsme se ještě na Václavském náměstí objevili asi za tři dny s manželkou,” dodává.

Podílel se ještě na mnoha filmech, na konci kariéry také pracoval pro několik zahraničních produkcí filmů i seriálů. Toto odvětví nakonec po velkém rozhodování opustil po roce 2016. Později se začal věnovat malbě. Stát se malířem byl vždy jeho sen, bohužel kvůli pracovní vytíženosti neměl tolik času, aby se této činnosti věnoval. V 60 letech měl však pocit, že už filmu odevzdal vše a film zase jemu už neměl co nabídnout. Jeho díla jsou vystavena v soukromé galerii ve Smaragdové ulici v Praze. Jeho obrazy jsou zastoupeny také v mnoha soukromých sbírkách v Česku i zahraničí, například Spojených státech amerických, Francii, Německu či Velké Británii. V roce 2024 žil s manželkou v Praze.