Ing. Josef Smyčka

„Většina učitelů byla velice zapálená, já na ně hrozně nerad vzpomínám. Pro tohle. Ještě když jsem chodil do Úsova, to jsme měli paní učitelku Matyášovou a ona, vím, jak mě to tehdy šokovalo. My jsme zlobili, jako normálně, přestávku jsme měli a zlobili jsme a ona nás okřikla a řekla: ,Nemůžete se chovat slušně? Nevidíte, jaký já mám smutek? Umřel nám prezident Zápotocký.´ Který to byl rok, já jsem mezi padesát pět až padesát... tři léta, sedm, osm, to nevím, ve kterém období, na jaře, na podzim on zemřel. Zápotocký. Tak tohle se mi vžilo do paměti, já jsem se tomu divil, jak pro mě úplně lhostejný člověk, jak jí může způsobit takový smutek, že nás musí okřiknout, že kvůli tomu bychom měli být zticha.“

„A on teda, že jedeme na tu demonstraci. Vlakem jsme zajeli do Bernu, byli jsme v té oblasti kolem Bernu, mezi Freiburgem. […] A v Bernu jsme koukali jako blázni, protože jsme to znali možná jenom z televize. Opravdová demonstrace. A teď oni skandovali před tím ruským velvyslanectvím, to byl palác […] a teď ale začaly už lítat Molotov koktejly, opravdový, nejenom v televizi, kde jsme to viděli, byli to všechno mladí lidi, a tam před velvyslanectvím kordon švýcarských policistů, kteří to musí chránit. A teď na ty policajty lítaly ty Molotov koktejly. Samozřejmě, jak tam jeden nebo dva přiletěly, tak zazněla siréna a vytáhli odněkud vodní děla a začali ty první lidi, začalo to couvat, ten dav těch mladých lidí, a my s nimi. A teď koukáme, na protější palác lezou dva místní Švýcaři. Tam byl strom v rohu a po něm se dalo vylézt k tomu prvnímu okapu a na ten přístřešek, na verandičku, a z ní se dalo, takovým úžlabím jsme vylezli úplně na hřeben té dvou- nebo třípatrové budovy. A ti místní, ten už, mezitím, co jsme tam došplhali, teprve zazněla ta siréna a spustili plyny. Ti měli plynové masky a lidi začali brečet, i my na tom vrchu. My jsme si říkali, že když vylezeme navrch, tak se to musí držet při zemi, aby to působilo, tam nám bude hej. A bylo, už jsme tam brečeli také. A teď ten jeden Švýcar tam trhal ty tašky a chtěl to házet na ty policajty, protože ti vytlačili ten dav a už byli pod námi. Tak jsme ho, i ti ostatní, i my: ,Neblbni, vždyť to vodní dělo namíří i na nás, spláchne nás to odtud.‘ A já, jak nesnáším výšky, já v té tmě, že nebylo moc vidět a kolem ta výška, jak je člověk nabušený tím adrenalinem, tak… Tak a teď oni to vyklidili, všude policajti, a my jsme teď nemohli slézt dolů. ,To tady budeme do rána, nebo co?‘ Kterýsi Švýcar, přelezli jsme na druhou stranu toho hlavního hřebene a zas tam takovým úžlabím jsme slézali a tam byl vidět balkonek pod tím, jak to bývá vystrčené, jenom malinké okno s dveřmi na ten balkonek a tam na ten balkonek jsme se spustili a tam byla nějaká slečna nebo holka mladá a teď jsme ťukali, a ona furt běhala pryč, neotevřela nám, přivedla bráchu a ti místní Švýcaři se s ní domluvili a oni nás pustili, celým tím domem jsme prošli a pustili nás k řece na druhou stranu, tam už policajti nebyli. A tam jsme se dostali na nádraží a domů.“