Věra Smilková

* 1932

  • „A oni u nás byli ti partyzáni třé a tam právě mezi nima byl aj ten Žárský (Karel Žalský – pozn. ed.). No a oni chtěli sa dostať na Sirákov. Na hranicu Jasenná a Liptál. Tak tatínek jich vedl. A protože to je přes hory, tak tatínkovi pujčili baterku. A už přichodili na ten Sirákov a tam už sa svítilo – elektrika, že. Tak oni tatínka že propustí a že sa může vrátiť. No a tatínek prý zapomněl, to zas tatínek nám vykládal, že zapomněli na tu baterku. Enomže on v momentě… Tož také mu šlo o život, že. Nevěděl, koho potkajú, a tatínek tož potom, že si vzpomněl, tak sa vrátil, jenomže oni měli jakési heslo a tatínek to heslo věděl, tak on sa vrátil a to heslo zavolal, ale chlapú už nikde nebylo. Oni byli všeci zalehlí už. Pravil: Kdybych nebýval to heslo věděl, tak kdoví jestli bych sa vrátil. Tak to bývalo.“

  • „My jsme jako děcka ledaco ani nevnímali ještě. To nám všechno až potom po válce rodiče vykládali. Byly jsme děcka, že, nám to bylo aj jedno. Ale tož jedno nám nebylo jenom to, když ten tatínek v noci chodil pryč. To maminka vždycky se modlívala. Povídá: ‚Jejdanenko, jestli ten taťka sa vrátí. Kdoví jestli.‘ Kdyby ho někde přepadli Němci a viděli, co nese, tak co? Nedělali žádné milosti s tím, že?“

  • „Za války jsme museli odevzdávat mašíka (prase). Celého jedného živého a potom ještě pět kilo sádla z naší zabijačky. To sa muselo napřeď odevzdat všechno a potom jsme si mohli zabiť. No a naši vždycky obyčejně chovali jedného mašíka načerno. A on ten starosta, předseda, vždycky jak chodily kontroly (aj na slépky a na dobytek, muselo být všechno přihlásené, že), tak on vždycky už dal avízo na paseky tym hospodářom, že jde kontrola. Aby se podle toho zařídili. Aby, kde majú co načerno, poschovávali.“ (A kam jste to schovávali? Pamatujete si?) „Všelijak. Do hory (lesa) sa to nosilo. Slépky do pytlů a tatínek měl, když bylo menší sele, už takovú klec. A tam byla taková jáma, tam sa nosilo všechno možné, plecháče a tak, taká hať jsme tomu pravívali. A tož to už tam tatínek měl tak nachystané, že tam sa vždycky mašík donesl v kleci. Slépky také. Do pytle sa naházaly a tam potom také do plev jich [schovali]. Mašíkovi sa dalo mléka napít, aby byl potichu. Jé, bylo to všelijaké...“

  • Full recordings
  • 1

    Semetín, Vsetín, 08.01.2018

    (audio)
    duration: 02:23:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Zlín, 11.06.2019

    (audio)
    duration: 01:20:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Každý den jsme byli odkázáni na to, co se stane

Smilková Věra profilová dobová
Smilková Věra profilová dobová
photo: archiv Věry Smilkové

Věra Smilková, rozená Škrabánková, se narodila 15. listopadu 1932 v pasekářské osadě V Hrabí spadající pod valašskou obec Ratiboř. S bratry a sestrou žili v domě prarodičů, které živilo hospodářství. Než nastoupila Věra na obecnou školu v Liptále, postavili rodiče dřevěnou roubenku na dva kilometry vzdálené sousední pasece zvané V Háji. Zde se během 2. světové války scházeli partyzáni, jelikož otec i bratr Miroslav se společně s širokou rodinou zapojili do pomoci členům 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Poté, co Věra Smilková vychodila měšťanskou školu, pracovala krátce v liptálském dřevopodniku Lipta. Když se sestra Jarka vdala, odešla ze zaměstnání, aby mohla být nápomocna rodičům v hospodářství. Vdala se v třiadvaceti letech a pracovala pak celý život pro Lesní správu, kde byl zaměstnán i její manžel Jan Smilek. Společně postavili dům v Semetíně u Vsetína a vychovali dvě dcery.