Jana Šmídová

* 1949

  • „Ono to šlo vlastně ze třetího patra, tam se chodilo… Ta naše redakce byla v prvním patře. Tam opět zafungoval Petr Kučera. Tam úřadovali vlastně lidi z okolí [Václava] Havla. V redakci pořád někdo byl. Organizovaly se ty balkony, což bylo absolutně impozantní, ale pak už to šlo trochu mimo nás. Už takový druhý, třetí… Ale ten začátek byl takový výborný nápad. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to byl nápad některého z těch socialistů, toho Milana Škody, myslím. Potom už byly takové absurdní situace, že na balkon chtěl každý. Nejen z České republiky nebo z Československa nebo z Prahy, nebo prostě ten, kdo si myslel, že je důležitý. Objevovaly se i takové případy jako černošský reportér v bílém obleku z Los Angeles Times, který náhodou byl v Praze. Do Prahy se najednou valila spousta zahraničních novinářů. A my jsme si říkali, že jsme strážci pavlače, respektive balkonu, protože jsme věděli, že tohoto člověka v tom bílém obleku tam nemůžeme pustit. Byla zima a on měl takový kožich, ten byl úžasný, nikdy na něj nezapomenu. Doutník…Prostě mu jenom někdo řekl, že se něco děje. Já si nejsem jistá, jestli věděl vůbec, kde se nachází. Ale prostě balkon je balkon, no. Tak jsme to tak trochu filtrovali.“

  • „Nicméně já jsem chodila na ty směny [do redakce rozhlasu]. Dodneška si pamatuju, že kolem devatenáctého, dvacátého srpna [1968], kdy se konala jednání v Čierné pri Čope, jsem měla službu a začaly chodit dálnopisy, že dochází k nějakým pohybům vojsk a podobně. Přituhovalo. Regulérní redaktoři tam zůstávali, ale já jsem ještě šla domů. A ráno… Pozor, my jsme ještě šli na nějaký večírek. A ve společnosti, která se tam sešla, už pár lidí vědělo, že to není úplně v pořádku. Tak jsme to probírali a pak jsem šla domů. Ráno začaly velmi brzo zvonit telefony, že nás okupují, že k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Já ještě jako debil jsem říkala: ,Já musím rychle do rádia.’ Šla jsem tam po Vinohradské ulici a tam už se to všechno ráno odehrávalo, toho jednadvacátého srpna. A já jsem se snažila se do toho rozhlasu dostat. Protože já přece musím jít do práce! Měla jsem tam směnu, i když jsem byla elévka. Ale už to nebylo možné. Tam už hořel tank. To si pamatuju, že tam byli nějací chlapci, kteří měli takové svěží nápady, jako že kramlí tomu tanku prorazí nádrž. Oni byli stejní jako ti, co teď jezdí po Ukrajině. Protože na plášti toho tanku byly takové nádrže, takové barely. Tam byly takové debaty, že tou kramlí se to prorazí. Já jsem byla úplně v tom kotli, ve středu toho, co se tam odehrávalo. Hořel tank, začalo se tam střílet. My jsme potom utekli. Mezitím hořely baráky naproti rozhlasu. To jsem všechno měla z první ruky. My jsme potom vlezli do Balbínovy ulice do nějakého domu. Protože i když jsme byli hodně bojovně naladění, když slyšíte střelbu poblíž… Takže jsme se šli schovat do toho domu. Tam v mezipatře taky něco prolítlo a docela to svištělo.“ 

  • „Dostali jsme se do té zóny, tam to bylo docela zajímavé. Tam byli takoví různí maníci, frajeři, patrně vrcholní odborníci, kteří to tam hlídali. Viděli jsme i západní značky aut, byli tam, myslím, tenkrát i nějací Američané. Teď mluvím o vstupu do té zóny, která byla třicetikilometrová. Tam jsme se museli hlásit. Dostali jsme doprovod z tohoto týmu. Viděla jsem toho dost. Měli jsme nějaké dozimetry, které ale údajně nebyly úplně v pořádku. Na tom místě jsme byli asi necelý den, takže pokud jsem byla ozářená, tak spíš těmi zážitky. Byli jsme v Pripjati, v tom městě. Viděli jsme to slavné [ruské] kolo. Já jsem dokonce měla nějaký foťák, tak jsem něco fotila a potom to v těch novinách uveřejnili. Ale byla hrozná mlha. Ti lidi, kteří nás provázeli, byli úplně fantastičtí, vycítili, co chceme vidět. Ale já jsem měla takový itinerář… Potom jsme byli za nějakou babičkou, která tam zůstávala v takových přenádherných domečcích, modrých a zelených. Tak jsme byli u těch starých lidí, kteří tam zůstávali, kteří nechtěli opustit své obydlí a své mrtvé na hřbitovech. Byli jsme v její světničce, tam naklizeno… Ona říká: ,Já jsem tak dlouho neviděla žádné lidi…’ Ptali jsme se jí, jak tam žije. Ona říkala: ,Teď na podzim je to takový smutný, ale v létě sem jezdí vnoučata a tak. Jahody pro ně pěstuju.’ Tak to jsme normálně omdlévali.“

  • „A já jsem šla potom i za Michalem [Žantovským, tehdy reportérem Reuters], kterého jsem znala, a říkala jsem: ,Ale on není mrtvý. Stojí tady vedle mě.’ A pak Milan [manžel] s kluky už odešel. A já jsem tam zůstala celý večer. Nebyly žádné komunikační zdroje. Shodou okolností byl na matfyzu ještě jeden Martin Šmíd, spolužák mého syna, který ovšem bydlel v Berouně. Myslím, Benešov nebo Beroun. A někdo musel jet do Berouna ověřit, jestli to náhodou není on. Spolužáci tam jeli vlakem. A tenhle Martin Šmíd je tam přivítal v pyžamu, vůbec nevěděl, co se děje. To se nabalovalo jako sněhová koule. Je to už strašných let. Dlouho jsem o tom přemýšlela, všichni jsme o tom přemýšleli. Ta rodina samozřejmě byla zasažena. Nedovedu si představit, kdybych náhodou o něm neměla informace… Ale on celou tu dobu byl se mnou doma. Takže jsme jenom pozorovali, jak se začala u nás houfovat policie všeho druhu. Nabízeli nám ochranku. Byla tam státní policie, městská policie a já nevím, co všechno, v té Písecké ulici, kde jsme bydleli. Člověk zapomíná, to je pravda, ale musím říct, že po tom všem o tom vím opravdu všechno. Mockrát jsme všichni vypovídali. Vypovídali jsme na těch komisích. A stejně si myslím, že se nikdy nedovíme, jak to opravdu bylo. Jestli to byla šílená souhra náhod… A teď se dostávám k tomu podstatnému. Martin měl na ten víkend odjet se svým kamarádem Slovákem za jeho babičkou do nějaké podtatranské vísky, kde nejenže nebyl telefon, ale snad ani elektřina. Prostě konec světa. Měl být čtyři dny nedostupný. A později jsme zjistili, že jsme měli odposlouchávaný telefon.To je taková karta, s kterou mohl někdo hrát, to eso.“ 

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.10.2022

    (audio)
    duration: 01:50:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 08.11.2022

    (audio)
    duration: 01:34:02
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Dozvěděla jsem se, že můj syn je prý mrtvý. Ale seděl vedle mě!

Jana Weinerová Šmídová roku 1968
Jana Weinerová Šmídová roku 1968
photo: archiv pamětnice

Publicistka Jana Šmídová se narodila 10. dubna 1949 v Praze. Její otec, novinář Milan Weiner, pocházel z židovské rodiny postižené holocaustem. On sám přežil věznění v Osvětimi a dalších koncentračních táborech, ztratil však bratra, otce, prarodiče i další příbuzné. Po válce pracoval jako novinář, ale v důsledku antisemitských čistek v padesátých letech na čas musel působit na méně exponovaných místech. V roce 1963 byl rehabilitován a poté založil Redakci mezinárodního života v Československém rozhlasu, kterou vedl až do svého onemocnění v roce 1968. Zemřel 25. února 1969. Matka Marie, za svobodna Trčková, pracovala jako úřednice. Jana až do deseti let vyrůstala u prarodičů v Jindřichově Hradci, poté se s babičkou přestěhovala k rodičům do Prahy. Po otcově vzoru inklinovala k novinářské profesi, již během studia na gymnáziu v Přípotoční ulici psala první publicistické texty. Roku 1967 odmaturovala a složila přijímací zkoušky na fakultu žurnalistiky. Během studia až do nástupu normalizace pracovala jako elévka v zahraniční redakci Československého rozhlasu. Ve dnech po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se podílela na šíření protiokupačních letáků. Řada jejích spolužáků, kteří se účastnili těchto protiokupačních aktivit, byla vyloučena ze školy. Ona sama čistkám unikla i díky tomu, že otěhotněla, a v roce 1970 se jí narodil syn Martin. S manželem, televizním redaktorem Milanem Šmídem, několik let žili v Louňovicích u Jevan, kde se jim narodil mladší syn Michal (1973). Prvních několik let normalizace se tak věnovala především dětem. Posléze pracovala jako technická redaktorka na nočních směnách v Mladé frontě. Roku 1983 nastoupila jako redaktorka do Svobodného slova. V roce 1988 měla možnost vyjet na reportáž do Černobylu a napsat rozsáhlý článek o následcích jaderné havárie. Ve dnech po 17. listopadu 1989 její rodinu zasáhla fáma o „mrtvém studentu“ Martinu Šmídovi, který údajně zahynul během demonstrace na Národní třídě. Začátkem roku 1990 nastoupila jako redaktorka do Lidových novin, posléze pracovala ve Svobodné Evropě a v Českém rozhlasu. Přispívala také do věstníku Federace židovských obcí Roš Chodeš. V roce 2021 bylo v pozůstalosti jejího otce Milana Weinera objeveno album 41 unikátních fotografií, zachycujících autentický život v ghettu Terezín a portréty jeho vězňů. Album je známo pod názvem Album G. T.