The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Šmicerlová (* 1925)

• narodila se 25. května 1925 v Klimkovicích

• v dětství navštěvovala katolického Orla

• rodina pamětnice poskytla v závěru války úkryt uprchlému sovětskému zajatci

• po válce pracovala na ostravské radnici na oddělení vnitřního obchodu

• od roku 1953 pracovala ve Strojní a traktorové stanici v Klimkovicích

• bratr pamětnice František získal po válce grunt na Jesenicku, komunisté ho v 50. letech prohlásili kulakem

• s manželem 30 let bydleli v bývalém klášteře dominikánek v Příboře

• v roce 2025 žila v Klimkovicích

Život Antonie Šmicerlové byl úzce spjat s klíčovými událostmi 20. století. Vyrůstala v Klimkovicích za první republiky, stala se svědkyní německé okupace a její rodina během války riskovala život ukrýváním válečného zajatce. Po těžkých bojích se dočkali osvobození, v 50. letech však poznali nespravedlnost komunistického režimu, když byl její bratr prohlášen kulakem a odsouzen na pět let práce v uranových dolech.

 

Museli jsme zdravit Guten Tag

Tatínek František Urbánek byl nejmladší z 13 dětí. Když mu bylo 18 let, musel narukovat do rakousko-uherské armády. Antonie Šmicerlová vypráví, že na toto období často vzpomínal. František se v listopadu 1920 oženil s Marií, rozenou Bajgarovou, z Lagnova. V této době byl příslušníkem pěšího pluku č. 15 a pobýval v bruntálských kasárnách. Do manželčina bydliště se později společně nastěhovali. Jejich malé hospodářství sousedilo s gruntem, na který se přivdala sestra Františka Urbánka Augustina. Manželům Urbánkovým se v roce 1922 narodil syn František a 25. května 1925 přišla na svět v Klimkovicích i Antonie Šmicerlová.

Z dětství si pamětnice vybavuje jen málo. Vzpomíná si, že kvůli své babičce ze Svinova navštěvovala katolického Orla. Pamatuje si také na kamarády, s nimiž si hrála na ulici před domem. Do první třídy nastoupila v roce 1931. Měl je na starosti pan učitel Prokeš. „V první třídě jsem přišla pozdě do vyučování. Nechal mě za trest stát mezi věšáky. Jako dítě jsem neznala hodiny. Když jsme měli po letech sraz, přijel a já jsem mu to vždycky připomínala,“ vzpomíná s úsměvem. 

Stejně jako mnoho dětí ve 30. letech neměla Antonie Šmicerlová na učení příliš času. Musela pomáhat v hospodářství. „Když jsem přišla ze školy, na stole byly křídou napsané úkoly. Například pást husy,“ vypráví.  Jelikož byla ale po tatínkovi vášnivá čtenářka, škola jí nedělala takové problémy. „Jak jsem přinesla vysvědčení, tak bylo položené na kredenci a tatínek to hodnotil. Vždycky jsem dopadla dobře. Bratr na tom byl hůř,“ vzpomíná.

V říjnu 1938 zasáhla do každodenního života obyvatel okupace. Němci většinově české Klimkovice zařadili do pátého pásma Sudet. Osudný den, 9. října 1938, si pamětnice příliš nepamatuje. Vzpomíná ale na Josefa Rottera, který nahradil českého starostu Františka Vavrečku. „Když přišli Němci, měli jsme strašný strach, co s námi bude. Nakonec se Hitler zaměřil na Židy a těch bylo v Klimkovicích hodně. Jeden měl textil, druhý pekárnu. Byli to naši kamarádi. Vycházeli jsme s nimi velmi dobře a oni tak nedobře skončili,“ vypráví pamětnice o osudu židovských obyvatel Klimkovic. Většina z nich před Němci uprchla do Moravské Ostravy. Ani tam se ovšem nevyhnuli pozdějším transportům do koncentračních táborů. V kronice je vyjmenováno 11 Židů, kteří se stali obětmi nacistů. Pamětnice se o jejich osudu dověděla až po válce.

V obci existovala menšinová německá škola. Tamější řídící učitel Drachsler měl dceru, která v době okupace učila pamětnici. „Dokonce jsem ji jednou podvedla. Měla jsem asi 12 roků a k nám chodila jedna paní z Ostravy a perfektně ovládala němčinu. Já jsem sice nějaká slovíčka také ovládala, ale článek jsem dohromady nedala. Přeložila mi to do němčiny a já jsem přišla do školy a dala jsem to učitelce. Jmenovala mě a zeptala se, kdo mi napsal úkol. Zalhala jsem jí, že jsem to psala sama,“ vypráví. Snahu o postupné poněmčení českého obyvatelstva si uvědomovala už jako dítě. „Bylo pro nás dost těžké, když jsme museli zdravit Guten Tag nebo Heil Hitler,“ dodává pamětnice.

Schovávali ruského uprchlého zajatce

Jak se blížil konec války, Němci stahovali válečné zajatce do Říše. Stávalo se, že některým se podařilo uprchnout. Místní jim mnohdy poskytovali úkryty. Stejně tak i rodina pamětnice. „Jeden ruský uprchlík se oddělil od transportu a k nám ho přivedl nějaký chlap, že prý je to utečenec a co s ním. Na chvíli byl u nás doma, ale Němci pořád chodili, protože věděli, že jim někteří utekli. U tety byla na půdě zazděná místnůstka a lezlo se tam přes střechu. Tam jsme ho schovávali a střechou mu nosili jídlo. Němci na něj naštěstí nepřišli. Kdyby na to přišli, všechny by nás popravili,“ vzpomíná Antonie Šmicerlová.

Podle vzpomínek pamětnice se dotyčný jmenoval Alexej. Když na konci dubna 1945 Klimkovice zasáhlo spojenecké bombardování, museli jej zpod střechy domu přemístit do sklepa. Tam už se společně s ním schovávali všichni Urbánkovi a dokonce i pár Němců. „Už nebyla zášť, protože se každý bál o svůj život,“ vysvětluje pamětnice. Bratr s kamarádem byli zvědaví, jak pokračují boje. „Kluci se šli dívat, jak létali Sověti. Tenkrát po nich začali pálit. Nevím, jestli nebyli počůraní hrůzou,“ dodává.

Alexej se pravděpodobně chtěl zapojit do osvobozovacích bojů. „Nedopadl ale dobře. Byl tak nazlobený na Němce, že je střílel na potkání, a někdo ho zastřelil,“ popisuje pamětnice. Už si ale nevzpomíná na všechny detaily, ani na celé jeho jméno. V kronice se nalézá záznam o Partyku Alexejovi Ivanoviči, který zahynul při osvobozovacích bojích 1. května 1945. 

Rudoarmějci se jim nastěhovali do domu

Po bojích se rudoarmějci ubytovali v domech klimkovických občanů. Výjimkou nebyla ani rodina pamětnice. František Urbánek, starší bratr pamětnice, byl však horká hlava, a když se mu jeden z příslušníků armády nastěhoval do pokoje, pohádal se s ním.  „Mohlo to dopadnout špatně, ale nakonec se to uklidnilo,“ podotýká pamětnice. Vzpomíná také na polní kuchyň, kterou si vybudovali na dvoře jejich malého hospodářství. „Ubytovávaly se celé vojenské tlupy. Byla tam kuchyň. Brambory nevařili, oni je smažili v oleji a zapíjeli to vodkou. Naštěstí u nás byli slušní Rusové. Dokonce jeden byl profesor. Nemusela jsem mít strach. Ale když začali přicházet, tak mě tatínek varoval, abych se moc neukazovala,“ vzpomíná. Tehdy už chodila se svým budoucím manželem.

Modré barvy katolického Orla vyměnila za červené sokolské

Když dokončila měšťanku, zůstala pamětnice doma, aby pomáhala rodičům. Tatínek si přál, aby se osamostatnila a našla si práci. Nakonec se přes známou dostala na radnici do Ostravy na oddělení vnitřního obchodu. Jelikož v době po válce fungoval přídělový systém, měla pamětnice na starost právě rozdělování potravinových lístků pro jednotlivé obce. 

Přestože za první republiky navštěvovala katolického Orla, rozhodla se nastoupit do Sokola.  V červenci 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu. Vzpomíná, že museli šetřit peníze na slavnostní kroj a cvičební úbor, aby odjeli do Prahy. Tam se stala svědkyní protestní akce členstva Sokola, nesouhlasícího s novým politickým vedením státu. O rok později se provdala za Rudolfa Šmicerlu. 

Na ostravské radnici vydržela osm let do roku 1953. Pamětnice i její kolegové dopředu věděli o měnové reformě. V témže roce hledali ve Strojní a traktorové stanici v Klimkovicích účetní. Pamětnice zde proto nastoupila. S manželem, který pracoval na ředitelství Strojní a traktorové stanice, nejdříve bydleli vedle nádraží a poté 30 let v bývalém klášteře dominikánek. 

Na bratrově statku se naučila jezdit s traktorem

Bratr František Urbánek se po válce přestěhoval do Bernartic na Jesenicku, kde získal obrovský grunt po odsunutých Němcích. Oženil se tam a postupně se mu narodily čtyři děti. Pamětnice s rodiči mu tam jezdili pravidelně vypomáhat. „Doma jsme měli malé hospodářství a ten jeho grunt byl obrovský. Když jsme přijeli, vůbec jsme se nezastavili. Tam jsem se naučila jezdit i s traktorem. Vyvážela jsem všechno možné na pole,“ vypráví pamětnice.

Vzhledem k velikosti gruntu musel František Urbánek zaměstnávat brigádníky. „Že prý pro ně zabíjel načerno prasata. Nakonec ho komunisté zavřeli. Zabásli ho a odseděl si pět let v uranových dolech na Rožínce jako kulak. Jezdili jsme za ním. Přišel tam o vlasy,“ říká. Podle pamětnice byla bratrova manželka nábožensky založená a on její víru přijal, což mu komunisté také zazlívali. Podle spisu, který se dochoval ve Státním okresním archivu Jeseník, byl František Urbánek odsouzen, stejně jako mnozí další „vesničtí boháči“, za porušení povinnosti veřejného činitele. Dokumenty Lidového soudu Jeseník, kde se nachází také spis Františka Urbánka, byly zasaženy povodní v roce 2024, proto do nich nebylo možné nahlédnout.

Po propuštění se bratr František s rodinou odstěhoval do Bystřice nad Pernštejnem. Těžká práce v uranových dolech měla pravděpodobně za následek jeho brzkou smrt. František Urbánek zemřel v 62 letech v rodných Klimkovicích.

Antonie Šmicerlová vydržela ve Strojní a traktorové stanici až do odchodu do důchodu v roce 1980. V roce 2025 žila v Klimkovicích.