Antonie Šmicerlová

"Ten uprchlík se odpojil od transportu a přivedl ho k nám jeden chlap. Že je jako utečenec a co s ním. Tak byl chvilku u nás, ale my jsme ho neměli kde dát. Protože Němci pořád lítali. Věděli, že někteří z transportu utekli. Tak je chytali. Takže pořád byly kontroly. Tatínek se trochu i bál. Domluvili se s tím... on byl klempíř, ten člověk. A tam u tety vedle, tam byl velký grunt. Tam byla na půdě zazděná taková místnůstka a tam se lezlo střechou. Klempíř ten šifel oddělal a tam se [zajatci] podávalo jídlo. Byl jakoby izolován. Němci na to nepřišli, že tam je. Že je tam tajná místnost."

"Měli jsme tu [v Klimkovicích] menšinovou německou školu. No a tam byl řídící a měl dceru a ta nás vlastně učila. A já jsem ji podvedla. Už jsem byla starší, měla jsem asi dvanáct roků a chodila k nám jedna paní z Ostravy a uměla perfektně německy. A já jsem ty slovíčka taky ovládala, ale že bych dala dohromady článek... to bylo těžké. A ona mi to přeložila do němčiny a já jsem přišla do školy, dala jsem to [učitelce]. A ona mi říká… Ona nás jmenovala – jako po tatínkovi: ‚Urbánek, Urbánek.‘ Oni tak to er jinak říkali než my. ‚Kdo ti psal ten úkol?‘ Česky se mnou mluvila. A já jsem jí říkala: ‚Sama. Vybrala jsem si slovíčka.‘ Jsem jí ‚ciganila‘.“