Karel Šling

„V listopadu 1952 začal proces se Slánským. A tehdy, dá se říci, začalo peklo. Protože ředitel domova se rozhodl, že bratr musí poslouchat přenos z procesu a to, jak se otec přiznává ke zločinům, které spáchal. Navíc o tom musel napsat domácí úkol. Já, protože jsem byl naštěstí o dva roky mladší, jsem byl na to příliš malý, tak jsem tímhle projít nemusel. Ovšem dopadlo to na nás stejně, všichni se otočili proti nám, že můj otec je zrádce. V situaci, jaká byla, jak měl někdo takovouto nálepku, tak jdou všichni proti němu. A podle toho to vypadalo. Mohu říci, že bratr z toho měl psychické následky do konce života. Já zřejmě také, ovšem tenkrát to, čemu se dnes říká posttraumatické poruchy, nikdo neznal, to ještě tehdy nebylo.“

„Jaké byly přesně poslední chvíle popravených, nevím. Ale poprava se konala 3. prosince 1952 od ranních hodin na nádvoří ruzyňské věznice. Na stejném místě, kde popravili Horákovou a další. Poté, co byli popraveni, byly rakve pod ozbrojenou stráží odvezeny do strašnického krematoria, kde byli všichni zpopelněni. Popel byl nasypán do jednoho pytle a dva důstojníci StB dostali rozkaz se popele zbavit. Takže to vezli, nevím kam. Ale cestou byla namrzlá silnice, tak rozsypali popel na silnici. Vím, že cestou vtipkovali, ten, co řídil: ‚Ještě nikdy jsem nevezl deset chlapů na zadním sedadle.‘ Když jsme po rehabilitacích, když byl rozsudek nad mým otcem zrušen v roce 1963, žádali o vydání ostatků, bylo nám sděleno, že ostatky byly umístěny neznámými lidmi na neznámém místě. Jak jsem zjistil z archivu, napsali oba zprávu o tom, že ten popel rozsypali na silnici.“