Josef Slimáček

* 1942

  • „Příslušníci PTP, kde byli faráři, doktoři, právníci, stavěli po republice vojenská letiště. Byli v Líních, Košicích a Přerově a z Přerova můj otec tenkrát utekl.“

  • „Ředitele školy dělal tvrdej komunista Josef Kyselík, který měl za manželku Rusku. Ten nás tvrdě ponižoval. Totiž, když mého otce zlikvidovali a zlikvidovali nám hospodářství, tak po čase nám Výkupní závod Valašské Meziříčí dal do stájí dobytek na výkrm. Moje matka ho měla ošetřovat, ale samozřejmě to nestíhala, tak my kluci, než jsme šli do školy, jsme se o to starali. A když jsme přišli ze školy, tak samozřejmě totéž. Do školy jsme chodili s odpuštěním špinaví, protože koupelka tenkrát ještě neexistovala, postavila se až později, člověk se pak opláchl. Kolikrát jsem přišel do školy pozdě, protože než jsme poklidili ve stáji pětatřicet čtyřicet býků, to nebyla švanda... Takže mi pan ředitel nadával do sedláckých pacholků a posílal mě pást krávy. No, nebylo to jednoduché...“

  • „[Vojtěch ] Jasný, jistě, jsou to umělci a svoje věci si dělají k obrazu svému. Spoustu lidí tam trošku zesměšnil anebo i přidal věci, co nebyly pravdivé, a mnoho lidí bylo pak na otce nazlobených. I když otec za to nemohl.“ – „Takže určitá míra skutečnosti tam je zachovaná?“ – „Ano. Jádro věci je skutečné, postavy jsou skutečné, i když třeba sedlák, kterého nazval Kurfürst, se jmenoval Brix, ale to jsou detaily.“

  • „A do toho JZD nakonec přece jen vstoupil?“ - „Co mu zbývalo... Nikde ho nechtěli pustit. Výkrm dobytka skončil. Pozemky zpátky jsme si vzít nemohli a stejně, kdyby nám je dali, tak někde na okraji katastru, třeba čtyři pět kilometrů daleko. Notabene mu zůstala angina pectoris jako důsledek toho mimořádného cvičení a zápalu plic. Takže zdravý nebyl. Takže nakonec se sklonil. Ale dělal to jen tři nebo čtyři roky. Protože všichni, kteří ho nutili, ať to jde dělať, tak začali po něm plivať. Protože otec chtěl poctivou práci, aby to k něčemu bylo. Aby když už to družstvo bylo založené a mělo prosperovat, tak vyžadovalo poctivou práci. A to se mnoha lidem nelíbilo.“

  • „Ten útěk byl velice dramatický, protože byl nemocný. Měl zápal plic. V Přerově si koupil jízdenku, ale chyběly mu peníze. Pokladní mu půjčila, nebo dala peníze. Ale on v těch horečkách sedl do opačného vlaku. Někde u Olomouce nebo kde, to nevím přesně, si to uvědomil. Tak zpátky do Přerova. Znovu šel za tou paní pokladní, která mu pomohla, až dojel do Kunovic. Bylo to v zimě. Tenkrát byly zimy velice tvrdé. Z Kunovic z nádraží šel pěšky. Je to hodně výše, pořádně tam fouká. Cesty tam bývaly vždycky zafoukané. Takže ta cesta byla krušná. A přišel do Kelče zahradou, protože ta naše zahrada končila ve směru od kunovického nádraží. Zůstal ležet a pes v domě ho ucítil. Nějak se dostal na zahradu a víceméně svou přítomností a aktivitou ho donutil, aby se dostal... došel až domů.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 24.01.2019

    (audio)
    duration: 58:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Ve městech možná lidé věřili v socialismus s lidskou tváří, ale na vesnici ani náhodou

Slimáček Josef
Slimáček Josef
photo: Slimáček Josef

Josef Slimáček se narodil 7. prosince 1942 v Kelči do rodiny Františka a Marie Slimáčkových jako třetí ze šesti dětí. Jeho otec, činovník Sokola, v první etapě kolektivizace vzdoroval vstupu do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Proto byl poslán mimo domov na mimořádné vojenské cvičení a přiřazen k oddílu PTP. Během jeho nepřítomnosti byl rodině zabaven majetek. Otec z cvičení nakonec utekl, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím. Soukromě hospodařil až do doby druhé etapy kolektivizace, kdy podlehl tlaku a stal se předsedou JZD. Na svou funkci po třech letech rezignoval. V roce 1968 natočil na motivy příběhu Františka Slimáčka kelečský rodák Vojtěch Jasný film Všichni dobří rodáci. Josef vyrůstal na rodinném gruntu a často a rád ministroval v kostele. V době otcova pobytu na vojenském cvičení spolu s bratry pomáhali držet v chodu hospodářství. Po otcově návratu se rodina ocitla bez prostředků. Až do doby, než během druhé etapy kolektivizace František přijal funkci předsedy JZD, žila rodina z jeho dvousetkorunového důchodu. Josef nastoupil po základní škole na místo traktoristy a na rozdíl od svých sourozenců, kteří vystudovali, si dodělával střední zemědělskou školu až při zaměstnání. Nakonec se stal hlavním kelečským agronomem. V Kelči pracoval do konce roku 1988, poté krátce ve vojenském zemědělském družstvu Libavá. Po revoluční výměně po roce 1989 se pokusil vést JZD v Kelči, ale brzy odešel. Až do důchodového věku působil jako podílník valašskomeziříčské mlékárny. V Kelči žije dodnes a spravuje rodinný grunt.