The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris Šlechta (* 1937)

• narozen 25. dubna 1937 v Pardubicích

• dětství prožil z větší části v Chrudimi se svým starším nevlastním bratrem Theodorem

• otec Ing. Theodor Šlechta byl veteránem první světové války

• v roce 1956 absolvoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze (tehdy Výtvarná škola)

• krátce působil jako výtvarník v KOH-I-NOORu či jako technik v mladoboleslavském divadle

• v letech 1961–1991 působil jako loutkoherec a výtvarník v loutkovém Divadle DRAK Hradec Králové

• v letech 1992–1997 byl v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové

• v letech 1999–2001 působil ve Východočeském divadle v Pardubicích

• více než 20 let spolupracoval s rozhlasem

• vydal otcovy vzpomínky z první světové války “Sám v požáru světovém” (2014)

• věnoval se i volné tvorbě – maloval, kreslil, ilustroval a také psal poezii

• objevil se v menších rolích před kamerou a působil jako dabér

• v roce 2023 žil v Hradci Králové

Boris Šlechta: herec, loutkoherec, výtvarník, malíř, básník a muž, který miloval svobodu. 

Jako malý chlapec vnímal hrůzy války a odmítl podat ruku německému důstojníkovi. O mnoho let později pořádal a uklidňoval napjaté diskuze Občanského fóra. V mezidobí stihl odehrát stovky představení, vytvořil nespočet ilustrací, kreseb a obrazů, psal básně a stal se hlasem, kterému věřili posluchači rozhlasu i návštěvníci divadelních sálů.

Boris Šlechta se celý život pohyboval na pomezí divadla a výtvarného umění, mezi tichým odporem a přizpůsobením, mezi vnitřní nejistotou a odhodláním postavit se na jeviště nebo před mikrofon. Hrál, když měl strach. Maloval a psal, když cítil bezmoc. A vždy zůstal věrný tomu, čemu věřil – kráse, humoru, lidské důstojnosti a svobodě.

Jeho životní příběh není revoluční v tom smyslu, jak si revoluci obvykle představujeme. Nebylo to o křiku a manifestaci, ale o jemné vytrvalé práci. „Sám jsem pěstoval to, čemu se říká svoboda,“ konstatuje a zároveň dodává: „Celý život jsem hrozně rád dělal lidem radost. A hlavně dětem.“

Maminka to všechno započala

Boris Šlechta se narodil 25. dubna 1937 v Pardubicích, ale zásadní roky svého dětství prožil v Chrudimi. Otec pamětníka, Ing. Theodor Šlechta, byl veteránem první světové války v rakouské armádě, chemik, později voják československé armády, finanční kontrolor a úředník. Byl vzdělaný, zásadový a jako starosta Sokola se zapojoval do veřejného dění. V rodině se pěstoval smysl pro čest i občanskou statečnost.

Pamětník vyrůstal v kulturně založené rodině – matka Věra Šlechtová, rozená Helceletová, byla duší chrudimského spolkového života, zpívala, tancovala a hrála ochotnické divadlo. „Maminka to všechno započala,“ vzpomíná na její lásku k loutkám a divadlu, kterou v něm probudila. 

Mezi matčinými předky najdeme dokonce i dr. Jana Helceleta, národního buditele, přírodovědce, novináře, politika a přítele Boženy Němcové.

Strašně jsem se bál Němců

Dětství v protektorátu nebylo jednoduché. Boris vnímal strach, nespravedlnost i hrůzu války. „Chtěli nás zlikvidovat. Už ti kluci z Hitlerjugend se k nám chovali, jako bychom byli póvl, a vyhrožovali, že nás nechají zavřít,“ vypráví. 

Naopak se ale setkal i s určitou shovívavostí: „Tatínek měl svého představeného Němce v pardubickém ‚amtu‘ [úřadě] a já jsem mu nepodal ruku. […] Tatínek to pak nějak ‚ukecal‘,“ vypráví Boris Šlechta. Tentýž Němec otce ovšem později varoval před drobnou sabotáží jeho podřízených. „Po skončení války zastřelil manželku i sebe. Prý měl říct, že toto nám Češi nikdy nemohou odpustit,“ doplňuje k osudu otcova nadřízeného.

Někteří Češi skutečně neodpouštěli a v bouřlivých poválečných týdnech spáchali mnoho nikdy nepotrestaných zločinů. Svědkem lynčování německého páru se jako malý stal i pamětník. V Chrudimi si řidiče jednoho vozidla místní spletli s nenáviděným představitelem nacismu v Čechách Karlem Hermannem Frankem. „Vyvlekli ho ven a začali ho mydlit hlava nehlava a bohužel i železnými tyčemi. Někdo přes ně hodil deku, která byla úplně prosáklá krví. Málem jsem omdlel,“ dodává Boris Šlechta.

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Od útlého dětství se věnoval kresbě, malbě a zároveň – byť jako velký trémista – miloval divadlo. „Poprvé jsem stanul na prknech, která znamenají svět, ve čtyřech letech,“ vzpomíná na svou první roli pážete v chrudimském ochotnickém souboru. 

Studoval na Střední škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde si osvojil řemesla jako knižní vazbu, výrobu hraček a nábytku, grafiku či tiskařství. Na škole založil vlastní loutkářský kroužek, kde účinkoval se spolužačkou Květou Kačírkovou – pozdější manželkou. „Jednou jsme se po kině chytili za ruce a už jsme se nepustili,“ vypráví.

Po škole krátce pracoval jako výtvarník v podniku KOH-I-NOOR, následovala vojenská služba. I tam se zapojil do tvorby – připravoval kabaretní pásma, kreslil karikatury, dekoroval sály. Po vojně nastoupil jako technik do divadla v Mladé Boleslavi, kde dostal první menší profesionální herecké role. Neustále ale stál „mezi dvěma mlýnskými kameny – divadlem a malováním“, jak sám říká.

Třicet let ve službách DRAKu

Rozuzlení nastalo v roce 1961, kdy nastoupil do legendárního Divadla DRAK v Hradci Králové. Začínal jako výtvarník, brzy se ale stal i loutkohercem. „Loutku vnímám jako všechno, s čím se dá hrát – může to být i kartáč nebo lahev. To jsem se také snažil předávat,“ dodává pamětník.

Třicet let v DRAKu pro něj znamenalo prostor pro experiment, svobodu i jemnou ironii. V autorském představení „Když se čerti rojili“ kombinoval vlastní výpravu i herectví a nebál se menších provokací. „Byly to mírně řečeno narážky na tehdejší režim,“ vysvětluje.

Soubor jednak pořádal četné zájezdy do zahraničí a vydělával tak režimu potřebné „valuty“, a také – jelikož loutkové divadlo bylo vnímáno trochu nespravedlivě jen jako zábava pro dětského diváka –, cenzurní dohled tyto určité výstřelky víceméně toleroval.

Boris Šlechta se však setkal i se zákazem představení. Úspěšná inscenace „Jánošík“, v níž Boris Šlechta ztvárnil hlavní roli, byla stažena z repertoáru po devíti představeních kvůli jeho vzhledu – měl dlouhé vlasy a vousy, které byly režimem považovány za symbol „odporu a západního úpadku“. Přesto pamětník zažil s divadlem jeho nejúspěšnější roky a navštívil mnoho evropských zemí, Spojené státy americké či Austrálii.

Snažil jsem se to přežít se ctí

Rok 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy v něm vyvolaly hlubokou úzkost. „Udělalo se mi z toho zle, zvracel jsem. Měl jsem strach o děti,“ přibližuje svou bezprostřední reakci. Přesto nikdy neuvažoval o emigraci – kvůli rodině a víře, že režim padne.

V období takzvané normalizace se i nadále v zahraničí Divadlu DRAK dostávalo vřelého přijetí, a díky svým cestám mohl často pašovat domů zakázanou literaturu. „Snažil jsem se to přežít se ctí,“ vysvětluje Boris Šlechta. 

Přes den hrál v divadle a po večerech doma kreslil, tvořil, vázal knihy, psal vzpomínky, povídky i básně. Tvorba mu pomáhala i v těžkých časech osobních tragédií v podobě úmrtí potomka i manželky – z této doby vzešla například báseň Vyznání:

„Vzpomínka, 
jak tenkostěnná sklínka,
na zem dopadne s třeskem,
po okraj naplněna steskem.“

Pěstovat svobodu

Rok 1989 vnímal jako naději – ale také jako závazek. Hned se připojil k Občanskému fóru (OF) a aktivně se účastnil veřejného dění. Jezdil do menších měst a vesnic východních Čech, kde organizoval diskuze, pomáhal zakládat místní buňky OF, moderoval setkání. „Tehdy jsem přišel do Klicperova divadla a řekl: ‚Hlásím se do služby.‘“

A dokázal usměrnit i sál plný hádajících se lidí: „Zahvízdal jsem jako ‚Slavík loupežník‘. V tu ránu bylo ticho a zazpíval jsem ‚Vyhrňme si rukávy‘.“ Lidé se smáli – napětí se proměnilo v dialog. Ne všude to šlo snadno. „Lidé se pořád báli. V jednom městečku přišli na diskuzi jen dva. Starostka řekla, že se lidé bojí příchodu Rusů,“ vypráví pamětník.

Boris Šlechta věřil v toleranci, v drobnou každodenní práci s lidmi. „To mě naučil táta – není to o řvaní, ale je to v té drobné práci, kde se k lidem chováte jako k člověku,“ vysvětluje.

Věřím v krásu, která proměňuje

Po revoluci se uplatnil i jako činoherní herec – nejprve v královéhradeckém Klicperově divadle, později ve Východočeském divadle v Pardubicích. Putoval s vlastním loutkovým představením, učil ochotníky, více než 20 let spolupracoval s Českým rozhlasem a objevil se i v menších rolích v televizi a ve filmu.

Ať už hrál, maloval nebo psal, vždy hledal krásu – a tu předával dál. Věřil, že umění má moc proměňovat lidi i dobu. „Kamarádi, dělejme krásné věci a dělejme si radost,“ uzavírá své vyprávění Boris Šlechta.