Oldrich Slavík

* 1936

  • „Já jsem vám dával, a doufám, že to máte s sebou, takový ten, ty kopie z Archivu bezpečnostních sborů, asi deset stránek, na jedné schůzce se svým řídícím orgánem, když jsem byl tajným spolupracovníkem, jsem mu říkal jednou v dobrém rozmaru: ,Pavle, vy tady děláte všechno proti tomu vnějšímu nepříteli, ale podle mého názoru největším nepřítelem socialismu je socialismus sám.‘ No tenkrát, já už jsem to tady říkal, on se absolutně zhrozil, řekl to svým nadřízeným, další schůzku vyvolal za týden. Sešli jsme se v Internationalu v Podbabě, na mě tam byli tři lidi, jeden měl takovou šišatou hlavu, z něj byl strach už jenom na pohled. Jak jsem to myslel a kdesi cosi. Já jsem jim musel znovu a znovu vysvětlit, že nemám žádný přístup k zahraničním materiálům, že jsem k tomu došel sám. Musel jsem je znovu a znovu ujistit, že moje vzdělání bylo pouze za socialismu nebo na cestě k socialismu a že z politické ekonomie jsem skládal zkoušky tady. Takže nemám žádné západní vzdělání ani přístupy, ale že je to můj názor, protože mezi lidmi žiju a vím, co říkají.“

  • „Tenkrát to fungovalo tak, že když někdo chtěl jít na další školu, musel mít doporučení ze školy, kterou absolvoval předtím, nebo od zaměstnavatele, když chtěl něco studovat večerně nebo dálkově. Musel to doporučit zaměstnavatel, protože bdělé oko komunistické strany muselo vědět o všem. A protože já jsem tohle postrádal, musel jsem mít doporučení velitele pluku, náčelníka. Obstaral jsem si přihlášku, přišla mně, já jsem ji vyplnil, přišel jsem za tím náčelníkem, že bych potřeboval doporučení na vysokou školu, a on mi říká: ,A súdruh čatár, uvažovali ste o tom, že by ste vstúpili do komunistickej strany?‘ A já povídám: ,No to veru nie.‘ On říká: ,No iste. Tak popremýšlajte a príďťe o dva dni.‘ Tak jsem přišel pozítří a on říká: ,Tož jak?‘ Protože mě baví jazyky, naučil jsem se tam slovensky. A já říkám: ,Súdruh náčelník, ja som čítal v Rudom práve, že komunistická strana je najuvedomelejší predvoj robotníckej triedy. A mne je 20 rokov a ja sa necítim ako predvoj.‘ A on zase: ,No iste, popremýšlajte.‘ A mně už hořel termín, tak jsem přišel zase za dva dny a on šel rovnou na věc a říká: ,No, súdruh čatár, ked vy nám podpíšete tu, my vám podpíšeme tu.‘ Jo? Čili, pakliže já podepíšu přihlášku do komunistické strany, my vám dáme doporučení na vysokou školu. Ve mně se začala vařit krev, říkal jsem si, mám mu to hodit na hlavu? To by znamenalo, že mi dá čtrnáct dní ostrejch ve vězení a žádné doporučení nedá. Potom jsem se namíchl a říkal jsem si, když ta komunistická strana musí získávat lidi za členy vydíráním... já jsem byl opravdu determinovanej si tu školu udělat a vydělávat si na to. Tak jsem to podepsal a jel jsem na přijímací zkoušky do Prahy.“

  • „Až jednou jsem dostal domů takovou obsílku od policie, že jsem údajně špatně zaparkoval služebním autem. Dostavte se tehdy a tehdy do Bartolomějské číslo tolik. Tak jsem tam přišel s občanským průkazem, byl jsem dovedený do nějaké kanceláře, kterou zřejmě nikdo nepoužíval, tam nebyla žádná lejstra, kancelář jen za účelem takovéhleho styku. Ten člověk se mi představil: Jarda Matěj, Matějka nebo tak nějak. Já říkám: ,Ale s tím autem jsem nejel já, to jel Japonec.‘ A on říká: ,O to nejde.‘ Zahodil ten papír a říká: ,My jsme vás sem potřebovali dostat.‘ A teďko říkal, že on je – číslo nějaké té správy ministerstva vnitra. A že mně nabízí, abych s nimi spolupracoval. Já vždycky trochu riskuju v těchhle situacích, tak říkám: ,To znamená, že když mi někdo řekne dobrou anekdotu na Husáka, tak to hned musím k vám žalovat?‘ A on říká: ‚Ne, o to nám vůbec nejde. My jsme správa, která má na starosti ochranu před vnějším nepřítelem.‘ A já jsem říkal, s tím můžu souhlasit, i já mám svoji vlast rád a já bych taky byl proti tomu vnějšímu nepříteli. Zřejmě jsme každý mysleli jiného nepřítele. Takže oni mně dali k podpisu, jmenovalo se to tuším vázací akt, a ještě, abychom si připadali hodně detektivně, jsem si měl zvolit nějakou přezdívku, kterou vůči mně nikdy nepoužili. Mě napadlo, že bych mohl mít přezdívku Lhoták, protože mě napadlo, že jsou mi lhostejní. Tak jsem tam napsal přezdívku Lhoták.“

  • „Jednou za dva roky měli delegáti právo a snad i povinnost strávit dovolenou v Československu. To byl ten sudý rok. V lichém roce to nebylo třeba, to jsem trávil dovolenou v Japonsku. V létě roku 1970 jsme přiletěli do Česka, do Prahy, a já jsem se šel druhý den ohlásit generálnímu řediteli. Už tam nebyl Štrougal, ale Luděk Kratochvíl. Byli jsme tak trochu přátelé z doby, než jsem odjížděl do Tokia. To bylo nějak dopoledne, v jedenáct hodin, v půl dvanácté. V dobrém rozmaru jsem říkal: ,Hlásí se ti tvůj velvyslanec z Tokia.‘ Podali jsme si ruku a on říká: ,Dáš si koňak, nebo whisku?‘ Já povídám: ,Promiň, ale takhle brzy opravdu nepiju.‘ On říká: ,Kdyby náhodou jsi chtěl, moje nabídka zůstává otevřená.‘ Tak jsme trochu povídali, povídali. A pak on řekl, doslova: ,Teď se podíváme, jaká seš kurva.‘ Otevřel šuplík, vytáhl seznam lidí a říká: ,Kurva seš, ale ne zase tak velká. Takže rodina zůstane tady a my tě stáhneme z Japonska, až najdeme nástupce, ty tam s ním poletíš, představíš ho všem partnerům, předáš mu agendu, zabalíš si tam věci a vrátíš se.‘ Což se taky stalo, ale až někdy v prosinci 1970.“

  • „Tím, že já jsem nikomu neublížil. Ani nevědomě snad. Nikomu jsem neublížil, nikoho jsem nepomluvil nebo něco takového. Nepomohl do hrobu nebo tak. Aby ztratil zaměstnání nějakou pomluvou. Absolutně ne. Já jsem věděl, že s nima do určité míry hraju hru. Takovou hru, abych já mohl dál dělat to zaměstnání, který mě bavilo a živilo. Ale jinak jako… Neměl jsem problém. Kdykoli se můžu podívat na sebe do zrcadla. Z tohoto hlediska si myslím, že jsem čistej.“

  • „Byl jsem povolán do zvláštní místnosti, představili se mně dva lidi, že jsou od nějaké rozvědky. Že se seznámili s mojí diplomovou prací o konjunktuře obráběcích strojů na kapitalistických trzích a že mi jdou nabídnout spolupráci. Jestli bych s nima nechtěl pracovat. Já jsem říkal, o čem to je, a tak dál. Oni říkali: ,Především je to analytická práce víceméně v zahraničí, třeba ve Spojených národech nebo v Ženevě v Organizaci spojených národů atd.‘ Já jsem říkal, no proč ne. On říkal: ,Tam byste uplatnil i jazyky atd.‘ Dali mi dotazník, který mohl mít možná třicet stránek, dvě hodiny jsem to vyplňoval. Poslední otázka strašně chytrá: ,Tady nám napište svůj názor na to, na co jsme se vás nezeptali.‘ To mi připadalo velice chytrý. Já jsem tam napsal svůj názor, že bych nikdy nechtěl mít nic společného se zbraněmi. Oni si to vzali, přijeli za týden a říkali, je nám velice líto, těšili jsme se na spolupráci s vámi, ale náš vrchní kádrovák nám to zamítl, protože jste tam napsal, že nechcete používat zbraň. On ten kádrovák říkal, že služba u nás je náročná a lidé nemůžou mít nějaké kličky, proč by z toho kdyžtak vystoupili. Tím skončila moje tehdejší spolupráce.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.06.2018

    (audio)
    duration: 02:00:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 03.07.2018

    (audio)
    duration: 01:52:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 27.09.2018

    (audio)
    duration: 01:46:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 04.02.2019

    (audio)
    duration: 01:12:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vybral jsem si krycí jméno Lhoták, protože mi byli lhostejní

Oldrich Slavík při natáčení
Oldrich Slavík při natáčení
photo: natáčení Post Bellum

Oldrich Slavík se narodil 16. srpna 1936 v Bratislavě, rodina však před začátkem okupace přesídlila do Prahy. Přestože pocházel z chudých poměrů, matka mu umožnila vystudovat obchodní akademii a platila mu lekce angličtiny. Během vojenské služby vstoupil do KSČ, aby získal doporučení ke studiu na Vysoké škole ekonomické. Po dvou letech se mu naskytla možnost dostudovat v Moskvě na Státním institutu mezinárodních vztahů. Pracovní kariéru zahájil v podniku zahraničního obchodu Strojimport, který ho vyslal roku 1968 coby svého delegáta do Tokia. Ale protože koncem srpna 1968 vyjádřil negativní stanovisko k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jeho mise v Tokiu skončila začátkem normalizace, roku 1970, a brzy nato i jeho zaměstnání ve Strojimportu. Jako vyloučený z KSČ pak těžko hledal práci. Na začátku sedmdesátých let pracoval v Praze pro zahraniční obchodníky, což přivedlo Státní bezpečnost k zájmu o jeho osobu. V roce 1973 se stal tajným spolupracovníkem StB a s jejími příslušníky se pravidelně scházel a podával jim informace až do listopadu 1989. Po listopadu krátce pracoval jako prodejce aut a zaměstnanec podniku Interleasing. Roku 1993 odešel do předčasného důchodu.