The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Michael Slavík , Th.D. (* 1955)

• narozen 30. července 1955 v Českém Brodě

• v letech 1970–1974 studentem českobrodského gymnázia

• v letech 1975–1977 na vojenské základní službě v Kladně

• v letech 1977–1981 studentem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích

• v roce 1981 vysvěcen Františkem kard. Tomáškem na kněze

• v letech 1981–1985 v duchovní správě v Karlových Varech a Ostrově nad Ohří

• v letech 1985–1992 administrátorem farnosti Praha-Vršovice

• koncem 80. let přednášejícím neveřejných teologických studií vedených salesiány

• v letech 1992–1995 administrátorem ve farnosti Praha-Chodov

• v letech 1995–2000 spirituálem a následně rektorem Arcibiskupského semináře v Praze

• v období 2000–2016 generálním vikářem Arcibiskupství pražského

• od roku 2001 členem Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze

Michael Slavík vyrůstal v rodině, kterou formovala silná víra i zkušenost s útlakem totalitních režimů. Navzdory překážkám ze strany komunistického režimu se rozhodl zasvětit svůj život službě církvi a lidem. Jeho kněžská dráha, spojená s duchovní obnovou, vzděláváním i vedením pražské arcidiecéze, je svědectvím o vytrvalosti, pokoře a důvěře v Boží vedení.

Kořeny v časech války

Michael Slavík se narodil 30. července 1955 v Českém Brodě jako čtvrté dítě manželů Josefa Slavíka a Drahomíry, rozené Lukavské. Otec pocházel z Pardubicka, avšak kořeny jeho rodu sahaly až do Polska, kde si dědeček Josef – toho času rakouský důstojník sloužící v Przemyślu – vyhlédl za nevěstu místní děvče, babičku Pavlu. Společného štěstí si však dlouho neužili. Po vypuknutí světové války poslal dědeček svou – v té době již těhotnou – ženu do bezpečí rodného kraje u Pardubic, ale sám se z fronty už nikdy nevrátil. Svého dědečka Josefa tak pamětník nikdy nepoznal. Ještě dramatičtější osud potkal babiččinu sestru, která byla ženou řeckokatolického kněze ve Lvově. Poté, co během revolučního běsnění Rusové odvlekli jejího muže, podařilo se jí uniknout doslova zázrakem, když těhotná a v mrazivém únorovém počasí přeplavala řeku Bug na polskou stranu.

Maminka Drahomíra pocházela z pražského Karlova, kde dědeček Rudolf provozoval truhlářskou živnost. Svou ženu – pamětníkovu babičku Marii – poznal dědeček ve Vídni jako talentovanou herečku a na její slavné období si uchovával památku v podobě novinových výstřižků. Jejich synem a maminčiným bratrem byl český herec, divadelní pedagog a recitátor Radovan Lukavský.

Období protektorátu maminka prožívala ještě jako studentka gymnázia, zatímco otec – zubní laborant – byl zaměstnán ve stomatologické ordinaci svého strýce. Jak později vyprávěl, jeho zákazníky byli také Němci a po osvobození zase Sověti, kteří chtěli předělat zdravé zuby na zlaté. Krátce po válce rodiče slavili svatbu a odstěhovali se do Peček, kde se jim narodila dcera Bohuslava. 

Rodina s cejchem

Život rodiny silně ovlivnil komunistický převrat roku 1948. Otec přišel o možnost provozovat soukromou praxi a po měnové reformě v roce 1953 také o úspory, které si schovával na stavbu vlastního domu. Svůj nový domov našla rodina v Českém Brodě, kde se narodil syn Michael. V prostředí malého města si jako pravidelní návštěvníci nedělních bohoslužeb brzy vysloužili cejch ideologicky nespolehlivých. Nejvíce se to dotklo starších sourozenců, kteří na konci padesátých let končili základní školu. Sestře Bohuslavě bylo ze všech středních škol dovoleno nastoupit pouze na hutní průmyslovku v Kladně a bratr Pavel, jemuž bylo středoškolské vzdělání úplně odepřeno, se vyučil na železničním učilišti. Teprve s politickým uvolněním mohli oba naplnit své ambice – sestra vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou a bratr, po doplnění maturity, medicínu.

Michael byl od dětství nadšeným sportovcem. Závodně hrál basketbal a ve velké oblibě měl také fotbal, který však nemohl hrát za klub, protože zápasy se obvykle hrály v neděli a to chtěl ministrovat v kostele. Ve škole byl jako všichni jeho spolužáci „ošátkován“ a stal se pionýrem, ale když byl vybrán do delegace, která měla pozdravit Alexandra Dubčeka, postavila se maminka rázně proti. „‚No to nikam nepojedeš, tohle tedy ne, abychom se komunistickým pohlavárům šli klanět, to fakt teda ne. Dubček je slaboch, ten nic neuhraje.‘ A v podstatě měla pravdu,“ dodává dnes pamětník.

Ráno 21. srpna 1968 ho probudil zvuk helikoptéry, která létala nízko nad ulicí. Když v kuchyni uslyšel zapnutý rozhlas, myslel si nejprve, že jde o rozhlasovou hru. Brzy však pochopil vážnost situace – sestra plakala a otec říkal, že možná bude válka. Odpoledne už přes Český Brod projížděly tanky. Největší hrůzu však tehdy prožívala babička Pavla, v níž okupace znovu oživila stará rodinná traumata. „Věřila, že nás Rusové všechny pobijí a pošlou na Sibiř,“ vzpomíná na srpnové ráno Michael Slavík.

Toužil jsem po tom a pracoval s touto budoucností

Na českobrodské gymnázium nastoupil v roce 1970, tedy ještě v době, kdy ve společnosti doznívalo politické uvolnění „a komunisté měli ještě hodně práce sami se sebou“. Ve škole prospíval velmi dobře a svůj volný čas věnoval především závodnímu tanci, ochotničení a recitaci, za kterou byl často oceňován. Mezi jeho oblíbené autory patřili Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vladimír Holan, Jan Skácel a Karel Šiktanc.

O svém dalším směřování měl jasno – chtěl se stát knězem. „Od dětství jsem k tomu inklinoval, toužil jsem po tom a počítal s touto budoucností. Na gymnázium jsem šel s tím, že chci na fakultu a do semináře.“ Rodiče mu v tomto ponechávali naprostou svobodu – když jim to oznámil, maminka byla vnitřně šťastná a tatínek to respektoval.

Přestože přihlášku na bohosloveckou fakultu řádně odeslal, pozvánku k přijímacím zkouškám nedostal. V odpovědi na jeho odvolání stálo, že „nebyly porušeny žádné zákonné předpisy“. „Takže jsem šel na vojnu a sloužil jsem dva roky v Kladně,“ pokračuje ve svém vyprávění pamětník. Na čas strávený v zeleném nemá špatné vzpomínky. Pro armádu byl cenný zejména svou znalostí anglického jazyka, čehož lidová armáda využívala při sledování „sítí centrálního uvědomování vojsk NATO“.

Abych s ním navázal hlubší kontakt

Když se blížil konec vojenské služby a Michael Slavík se znovu hlásil na teologii, navštívil ho v kasárnách nečekaný host. Muž, který se představil jako pracovník ministerstva obrany, prý přišel kvůli posudku potřebnému k jeho přihlášce. On však od první chvíle tušil, o co ve skutečnosti jde, a nechal si od něj trpělivě vykládat o „pokrokovém“ sdružení Pacem in terris. Tehdy byl na něj založen spis kandidáta tajné spolupráce (KTS). 

Druhá návštěva musela být pro příslušníka velkým zklamáním: „Přijel zrovna v den, kdy já jsem sloužil stráž na bráně, takže nebylo ani možné, abych opustil kasárny, službu a tak dále. No a kde mi pověděl, že teda ,nieje z ministerstva obrany, ale z ministerstva vnútra‘, což asi čekal, že mě ohromí. Což mě jako ohromilo, ale ne vnitřně. A on tak jako mi začal některý ty věci říkat, takže když mi nalil toho čistého vína, tak že prostě taky chce po mně, abych nějakým způsobem s ním navázal hlubší kontakt a tak dále. Já jsem toho nějak využil, já jsem říkal: ,No tak nalil jste mi čistého vína, ale vlastně jste mi posledně lhal, takže já nemám důvěru s vámi nějak dál pokračovat, protože lidi, co nemluvěj se mnou pravdu, tak na ty já…‘ No, takže to skončilo vcelku dost jeho rozladou. A já jsem z něho nějakým způsobem ještě vypáčil slib, že už nikdy nepřijde.“[1]

Co nás oslovovalo

Přijímací řízení na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích bylo spíše formální a na školu byl pamětník tentokrát přijat. Z osobností, které na něj během studií nejvíce zapůsobily, zmiňuje především Stanislava Nováka, přednášejícího úvod do teologie a zásady života. „Co nás oslovovalo, byl jeho úžasný přístup k nám, jeho čistá duše. Bylo na něm vidět, že má rád Pána Ježíše,“ vzpomíná Michael Slavík. Dále si vybavuje novozákoníka Františka Nováka a profesora Starého zákona Františka Kotalíka: „To byl génius, který bohužel byl nucen k tomu, vyučovat pouze průměrně nadané studenty na fakultě v Litoměřicích, ačkoliv ten měl sedět někde ve světových biblických institucích.“ S přípravou na kněžské působení mu pomáhal také jeho strýc Radovan Lukavský, který ho uváděl do umění, jak pronášet liturgické texty a jak správně číst. „Byly to dost užitečné rady, ze kterých žiju až doteď.“ 

Maření sjezdového jednání kravatami

Michael Slavík s pobavením vzpomíná na pokus představených založit bohoslovecký spolek, který měl fungovat jako mládežnická organizace kolaborantské Pacem in terris (PiT). Studentům tehdy „nabízeli motivaci“ výhrůžkou, že pokud se nezapojí, přijdou o tiskárnu, na níž si připravovali studijní materiály. Podobný spolek se stejnou výhrůžkou pokusili založit i v bratislavském semináři. Výsledek byl však paradoxní: v litoměřickém semináři, kde studenti spolek odmítli, tiskárna zůstala, zatímco v Bratislavě, kde organizace vznikla, bohoslovci tiskárnu skutečně ztratili.

O snaze kolaborantské PiT zapojit do svých aktivit kněžský dorost, dobře vypovídá událost, kdy byli bohoslovci vyzváni, aby pomáhali při sjezdu sdružení v pražském hotelu International. „Já jsem tehdy byl generálním prefektem, což byl takový mezi těmi bohoslovci jako nejvýše postavený představený, ale přitom zástupce bohoslovců. A já jsem říkal: ,To nám musí dát pan kardinál pod poslušností, jinak nejedem.‘ To se mu, panu kardinálovi, nechtělo, dát nám to pod poslušností, no ale já jsem ho k tomu přiměl, byť jsem si myslel, že na to nemá právo, ale prostě – tak dobře pod poslušností, to byla moje podmínka, dal nám to… Vyjeli jsme, a aniž jsme se všichni domluvili, jeli jsme tam v šatech a kravatě, nikdo neměl kněžské oblečení – kolárek. To bylo něco, co zřejmě vadilo, protože ten dojem z toho sjezdování měl být takový, že ,tam jsou i mladí – ta budoucnost.‘ No ale v těch kravatách to nějak nesedělo... My jsme přijeli do toho hotelu International, ale nikdo se o nás nezajímal, tak jsme zašli do restaurace… Pak přišel kapitulní vikář litoměřický, Hendrych, ten to za nás frajersky zaplatil, a pak se tam na mě tenkrát vrhnul tehdejší zemský tajemník Pacem in terris Adler, který na mě začal řvát, že ,maříme sjezdové jednání svými kravatami‘.“[2]

Společenská nebezpečnost administrátora Slavíka

Po ukončení teologického studia v roce 1981 přijal pamětník z rukou kardinála Františka Tomáška kněžské svěcení a nastoupil kaplanské místo v Karlových Varech, odkud byl po dvou letech přeložen do Ostrova nad Ohří. „V tom kraji, kdo chodí do kostela, tak ví, proč to dělá. Já na to moc rád vzpomínám a s některými lidmi udržuji vztah do dneška,“ říká o svém prvním působišti. Pro jeho kněžskou formaci mělo velký význam společenství kněží, které se scházelo kolem Františka Radkovského a Aleše Opatrného. „Jako mladému knězi mi to velmi pomohlo.“ S úřady, včetně církevní tajemnice přezdívané „Carevna“, se pak vždy snažil jednat velmi otevřeně.  

V roce 1985 byl jmenován administrátorem v Praze-Vršovicích. V jedné z největších pražských farností našel brzy ochotné a spolehlivé spolupracovníky, díky nimž se ve farnosti rozvinul komplexní systém vzdělávání dětí, mládeže i dospělých. Za všechny z nich jmenuje uznávaného matematika Jozefa Nagyho, s jehož pomocí se ve farnosti rozběhly biblické semináře a přípravy dospělých ke svátostem. V prvním roce Desetiletí duchovní obnovy národa, zasvěceném bl. Anežce České, byla ve Vršovicích založena Farní charita. 

Veškeré pamětníkovo působení však pozorně sledovala Státní bezpečnost, která ve svých operativních záznamech uvedla, že „společenská nebezpečnost administrátora Slavíka spočívá v tom, že systematicky a dlouhodobě se snaží získat mládež pro myšlenky náboženství“. „Což bylo dobrý vysvědčení,“ komentuje dnes záznam svého operativce pamětník. Aktivního a mezi farníky velmi oblíbeného kněze se Státní bezpečnost ještě pokoušela získat ke spolupráci, ale brzy bylo jasné, že u něj nepochodí. Společností začala hýbat perestrojka… 

Pro vás má teď Pán Bůh místo někde jinde

V Praze se Michael Slavík pravidelně účastnil bytových seminářů a jako doktorand kanonického práva se také lektorsky zapojil do neveřejného teologického studia, organizovaného salesiány.  V říjnu 1989, měsíc před svatořečením Anežky České, se mu podařilo vycestovat s přáteli na světovou konferenci charismatické obnovy do Říma, kde se setkal s českými exilovými kněžími, včetně biskupa pro české krajany v zahraničí Jaroslava Škarvady. „Ten nám říkal, když jsme odjížděli: ,Klucí, já bych snad po kolenou do tý Prahy došel, kdyby to šlo.‘ No a netrvalo dlouho – měsíc, měsíc a půl – a mohl přijet.“ Když vypukla sametová revoluce a „v kostele jsem viděl spoustu lidí mladých a středního věku, tak jsem při mši říkal: ,Prosím vás, co tady teď děláte? Pro vás má teď Pán Bůh místo někde jinde...‘“ vzpomíná Michael Slavík. 

Nová doba – nová mise

V roce 1992 byl pověřen duchovní správou na největším pražském sídlišti – Jižním Městě. „Protože se do kostela lidé nevešli, tak jsme si půjčili od vojáků nafukovací stan, kde jsme konali bohoslužby,“ vzpomíná na jedinečnou zkušenost. Po třech letech služby na sídlišti byl povolán do Arcibiskupského kněžského semináře, kde nejprve působil jako spirituál a od roku 1997 jako rektor. Pro pamětníka to bylo pracovně velmi náročné období a při zpětném pohledu neví, nakolik se mu to dařilo, nebo nedařilo. „V té době tam vládly velké problémy mezi fakultou a arcibiskupem a studenti se tím dostávali do velkého tlaku, měli to těžké.“ V roce 2000 byl kardinálem Miloslavem Vlkem jmenován generálním vikářem Arcibiskupství pražského. Během šestnácti let na této pozici se pod jeho vedením podařilo zreorganizovat systém farností pražské arcidiecéze. 

Na otázku, jak se církvi podařilo vyrovnat se s duchovními, kteří se zapletli s totalitním režimem, odpovídá pamětník, že církev bohužel ztratila něco, co se dříve nazývalo „veřejným pokáním“. Problémy se řešily rozhovory s biskupy nebo přeložením duchovních, ale nikdy nebyly veřejně pojmenovány. „A to je asi škoda. Po roce 1990 jsme věnovali mnoho energie otázce majetku, což vyvolalo značnou nevoli vůči církvi. Já jsem byl zastáncem principu, ‚co ukradli, ať vrátí‘, ale dnes už si nejsem jistý, jestli to stálo za to,“ končí své vyprávění Michael Slavík.

Pro ty, kdo naslouchají jeho příběhu, má doporučení: „Za všech okolností důvěřujte Pánu Bohu, který je milosrdný, laskavý, ale také mocný.“
 

[1] Záznam o schůzce ze spisu StB je uložen v Dodatečných materiálech.

[2] Záznam o akci ze spisu StB je uložen v Dodatečných materiálech.