Mons. Michael Slavík , Th.D.

„Já si vyčítám… nebo vyčítám? Možná, že to asi není to správné slovo, ale mrzí mě, že jsem nedokázal kdysi na rovinu o těch věcech promluvit se svým primičním kazatelem Lojzou Kánským. Protože – to teď zase skáču časově – on tedy o mně orgánům Státní bezpečnosti sdělil věci, které jsme si říkali mezi čtyřma očima. Z těch asi deseti lidí, co na mě – podle toho spisu, co na mě vedla Státní bezpečnost – tak bylo asi sedm kněží, nebo kolik, a ti ostatní tak jako říkali neškodné věci nebo nesplnili také zadání, co vůči mně měli, ale Lojza Kánský teda, bohužel, říkal o mých osobních názorech a hodnocení. Tak to jsem chtěl s ním někdy probrat. Ale nemůžu říct, že bych mu neodpustil nebo něco takovýho. My jsme se setkávali potom v praxi, tady v Praze běžně, a já jsem neměl s ním problém hovořit. Ale tuhle kapitolu otevřít jsem nějak nedostal sílu a možná, že to nebylo ani potřeba.“

„On přijel zrovna v době, kdy náš útvar byl v terénu na vojenském cvičení. Takže v kasárnách byl jenom zpětný odřad a my jsme se točili pořád jen ve službách, služba – odpočinek… A on přijel zrovna v den, kdy já jsem sloužil stráž na bráně, takže nebylo ani možné, abych opustil kasárna, službu a tak dále. No a kde mi pověděl, že teda ,nieje z ministerstva obrany, ale z ministerstva vnútra‘, což asi čekal, že já se ohromím, což jsem se jako ohromil, ale ne vnitřně. A on tak jako mi začal některý ty věci říkat, takže když mi nalil toho čistého vína, tak že prostě taky chce po mně, abych nějakým způsobem s ním navázal hlubší kontakt a tak dále. Já jsem toho nějak využil, já jsem říkal: ,No tak nalil jste mi čistého vína, ale vlastně jste mi posledně lhal, takže já nemám důvěru s vámi nějak dál pokračovat, protože lidi, co nemluvěj se mnou pravdu, tak na ty já…‘ No, takže to skončilo vcelku dost jeho rozladou. To všechno probíhalo na bráně před kasárnama. A já jsem z něho nějakým způsobem ještě vypáčil slib, že už nikdy nepřijde.“

„On nás měl na občanku... na občanskou výchovu, a tak mě vždycky nechal číst nějaké ideologické texty pro celou třídu, které byly proticírkevní nebo proti víře nebo nějakým způsobem ten materialistický světonázor prosazovaly, a tak jsem to četl. To byla role v té chvíli – požádal mě o přečtení, mě nepožádal o souhlas. A jednou se stalo to, že mi řekl: ,No a co ty si o tom myslíš? Ty seš na té druhé straně, tak mi řekni, co ty si o tom myslíš?‘ Před třídou… A já nevím, co to do mě vjelo, já jsem říkal: ,A jak, že jsem na druhý straně? Pane profesore, vždyť vy jste pokřtěný taky.‘ A on říká: ,No ale jako dítě.‘ A to já jsem měl tu informaci, že nebyl pokřtěný jako dítě, že byl pokřtěný v osmnácti letech. Tak jsem říkal: ,Ne, to není pravda – jako dítě, nechal jste se pokřtít už v dospělosti, v osmnácti letech.‘ No to se už třída dostávala do varu, to bylo jak na fotbale. A on říkal: ,Odkud tohle víš?‘ A já jsem říkal: ,Říkal mi to starý pan vikář‘, který tam dožíval na faře a který ho křtil. A on říkal: ,Řekni soudruhu vikáři, že si mě plete s mým bratrem. Teda soudruhu... panu vikáři!‘ A já říkám: ,Ale neplete, on vás křtil oba.‘ A v tu chvíli zaúpěl, nebo jak bych to nazval, a vypotácel se ze třídy. No třída měla gaudium... No byl jsem drzý, že to řeknu dneska takhle, ale na druhou stranu on si naběhl, on si o to řekl. A on se hlavně tvářil jako ten skalní, ten pevnej, kterej nikdy nevybočil z řady, a teď tohle mu mohlo kádrově uškodit. A po přestávce přišla profesorka, šla rovnou ke mně, a říká: ,Cos mu udělal?‘ Já říkám: ,Nic, on si začal.‘ A ona říká: ,On tam sedí ve sborovně, hlavu má v dlaních a jenom vykřikuje: ,Tohle nepřežiju...!‘“