Mons. Michael Slavík , Th.D.

* 1955

  • „Já jsem tehdy byl generálním prefektem, což byl takový mezi těmi bohoslovci jako nejvýše postavený představený, ale přitom zástupce bohoslovců. A já jsem říkal: ,To nám musí dát pan kardinál pod poslušností, jinak nejedem.‘ To se mu nechtělo, panu kardinálovi, nám to dát pod poslušností, no ale já jsem ho k tomu přiměl, byť jsem si myslel, že na to nemá právo, ale prostě – tak dobře pod poslušností, to byla moje podmínka, dal nám to… Vyjeli jsme, a aniž jsme se všichni domluvili, to nás bylo asi dvacet, těch pražských bohoslovců tehdy, nebo patnáct… aniž jsme se domluvili, včetně těch, co tak oblečení nikdy nechodili, jsme tam jeli v šatech a kravatě, nikdo neměl kněžské oblečení – kolárek, což bylo něco, co zřejmě vadilo, protože ten dojem z toho sjezdování měl být takový, že tam jsou i mladí, ta budoucnost. No ale v těch kravatách to nějak nesedělo… My jsme přijeli do toho hotelu International, a nikdo se o nás nezajímal, tak jsme zašli do restaurace a dali jsme si pivo, dopoledne. A čekali jsme, co bude, a měli jsme z toho, po pravdě řečeno velice dobrou náladu a hec. Pak přišel pan rektor a říká: ,No hlásili mi, že bohoslovci sedí v hospodě a pijou pivo.‘ Já jsem říkal: ,No o nás nikdo nejevil zájem, tak jsme si dali pivo.‘ A pak přišel kapitulní vikář litoměřický, Hendrych, ten to za nás zaplatil, frajersky, to musím říct teda, no a měli jsme tedy jít do té služby, ale on po nás nikdo nechtěl nějakou konkrétní službu. Pak se tam na mě tenkrát vrhnul tehdejší zemský tajemník Pacem in terris Adler, který na mě začal řvát, že jsem vyvolal konflikt se státní správou svým postojem včerejším a že jsem si to měl dobře rozmyslet, a to mě rozesmálo: A nyní, že maříme sjezdové jednání svými kravatami.“

  • „Já si vyčítám… nebo vyčítám? Možná, že to asi není to správné slovo, ale mrzí mě, že jsem nedokázal kdysi na rovinu o těch věcech promluvit se svým primičním kazatelem Lojzou Kánským. Protože – to teď zase skáču časově – on tedy o mně orgánům Státní bezpečnosti sdělil věci, které jsme si říkali mezi čtyřma očima. Z těch asi deseti lidí, co na mě – podle toho spisu, co na mě vedla Státní bezpečnost – tak bylo asi sedm kněží, nebo kolik, a ti ostatní tak jako říkali neškodné věci nebo nesplnili také zadání, co vůči mně měli, ale Lojza Kánský teda, bohužel, říkal o mých osobních názorech a hodnocení. Tak to jsem chtěl s ním někdy probrat. Ale nemůžu říct, že bych mu neodpustil nebo něco takovýho. My jsme se setkávali potom v praxi, tady v Praze běžně, a já jsem neměl s ním problém hovořit. Ale tuhle kapitolu otevřít jsem nějak nedostal sílu a možná, že to nebylo ani potřeba.“

  • „On přijel zrovna v době, kdy náš útvar byl v terénu na vojenském cvičení. Takže v kasárnách byl jenom zpětný odřad a my jsme se točili pořád jen ve službách, služba – odpočinek… A on přijel zrovna v den, kdy já jsem sloužil stráž na bráně, takže nebylo ani možné, abych opustil kasárna, službu a tak dále. No a kde mi pověděl, že teda ,nieje z ministerstva obrany, ale z ministerstva vnútra‘, což asi čekal, že já se ohromím, což jsem se jako ohromil, ale ne vnitřně. A on tak jako mi začal některý ty věci říkat, takže když mi nalil toho čistého vína, tak že prostě taky chce po mně, abych nějakým způsobem s ním navázal hlubší kontakt a tak dále. Já jsem toho nějak využil, já jsem říkal: ,No tak nalil jste mi čistého vína, ale vlastně jste mi posledně lhal, takže já nemám důvěru s vámi nějak dál pokračovat, protože lidi, co nemluvěj se mnou pravdu, tak na ty já…‘ No, takže to skončilo vcelku dost jeho rozladou. To všechno probíhalo na bráně před kasárnama. A já jsem z něho nějakým způsobem ještě vypáčil slib, že už nikdy nepřijde.“

  • „On nás měl na občanku... na občanskou výchovu, a tak mě vždycky nechal číst nějaké ideologické texty pro celou třídu, které byly proticírkevní nebo proti víře nebo nějakým způsobem ten materialistický světonázor prosazovaly, a tak jsem to četl. To byla role v té chvíli – požádal mě o přečtení, mě nepožádal o souhlas. A jednou se stalo to, že mi řekl: ,No a co ty si o tom myslíš? Ty seš na té druhé straně, tak mi řekni, co ty si o tom myslíš?‘ Před třídou… A já nevím, co to do mě vjelo, já jsem říkal: ,A jak, že jsem na druhý straně? Pane profesore, vždyť vy jste pokřtěný taky.‘ A on říká: ,No ale jako dítě.‘ A to já jsem měl tu informaci, že nebyl pokřtěný jako dítě, že byl pokřtěný v osmnácti letech. Tak jsem říkal: ,Ne, to není pravda – jako dítě, nechal jste se pokřtít už v dospělosti, v osmnácti letech.‘ No to se už třída dostávala do varu, to bylo jak na fotbale. A on říkal: ,Odkud tohle víš?‘ A já jsem říkal: ,Říkal mi to starý pan vikář‘, který tam dožíval na faře a který ho křtil. A on říkal: ,Řekni soudruhu vikáři, že si mě plete s mým bratrem. Teda soudruhu... panu vikáři!‘ A já říkám: ,Ale neplete, on vás křtil oba.‘ A v tu chvíli zaúpěl, nebo jak bych to nazval, a vypotácel se ze třídy. No třída měla gaudium... No byl jsem drzý, že to řeknu dneska takhle, ale na druhou stranu on si naběhl, on si o to řekl. A on se hlavně tvářil jako ten skalní, ten pevnej, kterej nikdy nevybočil z řady, a teď tohle mu mohlo kádrově uškodit. A po přestávce přišla profesorka, šla rovnou ke mně, a říká: ,Cos mu udělal?‘ Já říkám: ,Nic, on si začal.‘ A ona říká: ,On tam sedí ve sborovně, hlavu má v dlaních a jenom vykřikuje: ,Tohle nepřežiju...!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.09.2025

    (audio)
    duration: 01:58:29
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Já jsem se vždycky snažil dělat všechno, co je možné a co jde

Michael Slavík (r. 1981)
Michael Slavík (r. 1981)
photo: Archiv pamětníka

Michael Slavík se narodil 30. července 1955 v Českém Brodě, kde také prožil své dětství a studijní léta. Když mu po maturitě na místním gymnáziu nebylo umožněno studium teologie, nastoupil základní vojenskou službu, během níž byl neúspěšně verbován Státní bezpečností ke spolupráci. Druhý pokus o přijetí na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích už byl úspěšný. Po ukončení studií v roce 1981 přijal vkládáním rukou kardinála Tomáška kněžské svěcení. První léta kněžské služby prožil v západočeských farnostech v Karlových Varech a v Ostrově nad Ohří, odkud byl po čtyřech letech povolán do duchovní správy v Praze-Vršovicích. Zde se pod jeho vedením – ještě na sklonku totality – podařilo rozvinout komplexní systém výuky náboženství a založit farní charitu. Na konci osmdesátých let se pamětník lektorsky zapojil do neveřejných teologických kurzů organizovaných bratry salesiány. Po sametové revoluci pokračoval v pastorační činnosti jako administrátor farnosti na pražském Chodově, odkud byl v roce 1995 povolán do Arcibiskupského semináře, kde nejprve působil jako spirituál a od roku 1997 jako rektor. V roce 2000 byl jmenován do úřadu generálního vikáře Arcibiskupství pražského, který zastával po šestnáct let. V roce 2025 Michael Slavík působil při Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze.