The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Antonín Slavík (* 1921)

• narozen 10. 12. 1921 v Užhorodě, vyrůstal jako sirotek

• po okupaci země Maďary v roce 1938 překročil ilegálně hranice do SSSR

• v SSSR byl za špionáž vězněn v táborech Pečora a Inta až do roku 1942

• povolán do armády do Buzuluku, kde byl vycvičen jako obsluha minometu

• účastnil se osvobozování Charkova, Kyjeva a Bílé Cerekve, poté byl raněn

• byl přidělen k vojenské pekárně, se kterou prošel Duklu a dostal se do Popradu

• po válce pracoval na Katedře fyziologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

Mládí

Antonín Slavík se narodil 10. 12. 1921 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. V šesti letech se dostal jako sirotek do Červeného kříže. Začal chodit do školy a následně putoval do Svaljavy do sirotčince. „Všechno se přestěhovalo tam. Náš fond tam postavil nový sirotčinec. Bylo nás tam asi čtyřicet dětí.“ Syn kněze Pavla Černého, který kázal bohoslužbu, se s Antonínem Slavíkem kamarádil a hráli si spolu.

Najednou byl odveden paní Karasovou, pracovnicí sirotčince, aby se vyfotografoval – kvůli policii. Měsíc nato ho vzali do věznice. „Najednou mě vzali do věznice a tam byla moje maminka. Jak se jmenovala, vůbec nevím.“ Měl nějaké peníze a s maminkou se dostal opět do Užhorodu. „Jsme se dostali zpátky do Užhorodu a tam měla maminka nějakou známou. Tak jsme tam bydleli asi měsíc. A někdo to zase udal, ona zas utekla a já jsem se dostal zas na ulici.“ Antonínu Slavíkovi bylo čtrnáct let.

Tak mu nezbylo nic jiného, než se toulat po ulici. „Ukrást jsem si nedovolil, když jsem měl hlad. Já jsem dal na desatero, že prostě nepokradeš. Tak mě někdy policie sebrala, tam mě nakrmili, ráno zase pustili, a já jsem byl šťastný jak blecha.“

Chytil se práce v pekařství: „To byl Maďar, měl pekárnu velkou, šest pecí. Do chleba se dávaly brambory. A zrovna venku se loupaly brambory, já jsem šel okolo a ten mně říká: ,Sedni si, dělej brambory.‘ “ Tak začal pracovat, v noci si lehl na pec a ráno zase začal. „A ráno najednou slyším, jak se plechy čistí. Tak jsem vstal, šel, taky jsem pomáhal. A teď ten Garbejla najednou přišel do pekárny, viděl mě a povídá: ,Čípak seš?‘ Já povídám: ,Ničí.‘ A najednou šel pryč. Za chvilku přišel s hrnkem kafe, dal mi rohlíky, já jsem se najedl. A já jsem se odsud nehnul.“ Začal zde pracovat nastálo, rozvážel pečivo po městě a po domech. Dostával na tehdejší dobu nadprůměrnou výplatu. „A v roce devětatřicátým, když jsem tam ještě pracoval, tak jsem si vydělával tisíc korun měsíčně, a to byly strašný peníze. Policajt měl čtyři sta korun měsíčně. Tam jsem si vydělal hodně peněz.“ Otec Garbejly byl starosta Užhorodu.

Vzpomínka na první republiku: „Dneska, když to slyším... To už mladý – co jsem byl – jsem za první republiky nezažil. Ve vězení jsem byl, a to bylo takový bezvadný chování k těm vězňům. To nebyla žádná surovina. Normálně jídlo se dostalo, měli jsme ustláno.“ Masaryk, když přijel na Podkarpatskou Rus, tak byl všude vítán: „To byl někdo!“ Beneše už moc nepamatuje – to už byl v SSSR. 

Obsazení Maďary

Maďaři obsadili Podkarpatskou Rus až po slovenské Košice. Každý den vozil Antonín Slavík pečivo československé armádě. Každý voják měl bochník chleba. Maďarskou a československou armádu vnímal odlišně. „Oni neměli takovou ozbrojenou armádu jako my. My jsme měli úplně jinou.“

Po obsazení museli poslouchat Maďary. „Když to Maďaři obsadili, tak nás honili, museli jsme každý týden chodit na cvičení. A taky nás učili písničky.“

Zajatci v Sovětském svazu

Dohodl se s kamarády na odchodu, a tak utekli do Sovětského svazu. Vůbec si tím ale nepomohli. „A tam byli Sověti už na hranicích, tak nás sebrali, a rovnou do vězení.“ Když odcházeli za hranice, tak si vzali pouze jídlo. Vzpomíná, že u sebe měli hodinky, ale v Sovětském svazu měli hodinky pouze důstojníci a vojáci. Nikdo jiný je tehdy neměl.

Začala doba věznění. Zpočátku byli uvězněni v sovětské části Haliče, bývalého polského území. „Tak nás potom věznili v Polsku, v Haliči. Pak nás soudili a odsoudili jako špiony. A já jsem tenkrát ani nevěděl, co to špion je.“ Ve vykonstruovaném procesu dostal tři roky.

Při odjezdu do lágru jely vlaky, kde bylo až osmdesát lidí. „To jsme měli v obou stranách takové pryčny a uprostřed jsme měli kýbl na čurání a na to… A vždy na stanici jsme to šli vylít. A vždycky jsme bouchali na dveře kvůli vodě, páč jsme měli strašnou žízeň. A když přišel s tím kýblem, tak jsme se všichni vrhli na kýbl a on spadl.“

Převezli je na polární kruh na Sibiř. Nejprve pracovali u Pečory a posléze v Intě. V Pečoře pracoval v sovchoze. „Ale to byl lágr obrovský. A pak do Inty, tam se začaly kopat uhelné doly.“ Nejprve museli odkopat mech. „Na den deset čtverečních metrů jsme museli mech odstranit.“ Začala se kopat šachta, dostali se do hloubky kolem čtyřiceti kilometrů a narazili na uhlí. „Tak jsme začali odvážet uhlí, měli jsme koně a s nimi jsme to tahali ven. Všechno ručně.“ Antonín Slavík byl díky spojenecké smlouvě Československa se SSSR propuštěn. Ale vzpomínky na ruské lágry jsou strašné. „V tom lágru to bylo hrozný. To nás bylo na jednom baráku pět set. Žádné postele, jenom pryčny. Každý desátý den jsme chodili na vši. To nás osprchovali, všecko nám dali do kotlů. To bylo horký. Potom nás dali na barák, tam to zase bylo všecko mokrý.“

Jak probíhalo uvěznění v SSSR: „To jsme byli ve vězení. A vždy deset lidí vzali na vyšetřování. Všelijaké takové otázky to byly.“ Problém dělala Antonínu Slavíkovi ruština „Já jsem vůbec nevěděl. Já jsem totiž chodil do rusínský školy, a když přišli Sověti, tak se zase muselo učit jiné písmo. My jsme uměli malorusky, Malorusové, oni byli Velkorusové. Pak jsem se taky učil trošku česky, to jsem se učil v sirotčinci.“

Věznění v sovětském lágru bylo příšerné. „Bylo to takové hladovění. To nás dali třeba na pole, tam byly takový bunkry nebo něco takového, a tam nás věznili. To jsme tam byli tři čtyři dny bez jídla, bez ničeho. Zima tam byla – na polárním kruhu – do čtyřiceti dvou stupňů jsme museli do práce. A to bylo hrozný.“ Někteří dozorci byli dobří, někteří špatní: „Někteří byli výborní. Někteří tajně nás hýčkali, někteří zase byli strašně ostří. Ale museli jsme to všechno vydržet.“ Při obsazení Ukrajiny dali všechny zástupce inteligence do lágru. „To bylo strašných mrtvol denně (v lágru). To byly štosy mrtvol.“ Z vězení byl poslán do pekárny a poté byl přeřazen do dolů poblíž Inty.

Voják československé armády v SSSR

Díky spojenecké smlouvě byli všichni Podkarpatští Rusové propuštěni z táborů a převezeni do Buzuluku ke Svobodově armádě. Nicméně byli tělesně vysílení. „Jenže my jsme tam zhubli. Já jsem měl tenkrát… Ani nevím, kolik jsem měl. Dali nás napřed do nemocnice, tam nás dali do pořádku.“ Ve Svobodově armádě byl nejprve v pěchotě, přišel ke konci roku 1942. Bitvy o Sokolovo se neúčastnil, jako nováček zůstal v Buzuluku.

Poté přijel z Anglie generál Jan Kratochvíl. „Tak jsme potom odešli z Buzuluku. A tam už potom přišli i volyňští Češi. Já jsem byl v první divizi a byl jsem jako pěchota. Pak mě vycvičili na minomety, to byly padesátky. To nás bylo šest. Já jsem byl měřič, střílel jsem. Ten minomet nosil jeden kluk a já jsem nosil jenom ten aparát.“ Bojovali o Kyjev, Charkov a Bílou Cerekev. Minometem střílel, když dobývali Kyjev. Před smrtí byl zachráněn. „Ona mina nevyšla, tak jsem to musel vysypat. Tak jsem si musel kleknout a vysypat, aby to nespadlo, jinak by to bouchlo. A v tom zrovna mířil nějaký Němec, ale jeden četař na té linii ho klepnul. Takže naštěstí mě nemohl zastřelit.“

Neměli čas poznávat Sovětský svaz nějak blíže. „My jsme byli dobře vycvičeni. Nás Rusové chválili, prostě jsme byli jedinečná jednotka.“ Němci byli ale také dobře vycvičeni. „To byl boj strašný.“ Sověti měli Kaťušu a ta jim hodně pomáhala v konečném vítězství: „Sověti měli jednu zbraň. Kaťuša se jmenovala. A to vymyslela nějaká ženská, Kaťuša se taky jmenovala. To byla taková zbraň, která vybouchla. To letělo asi dvanáct střel najednou, ale rozšířeně. Já nevím, na jakou plochu to padlo. Němci kolikrát to chtěli dostat, ale nedostali to. Ani jednou. Protože oni jak stříleli určitou dobu, tak hned (Kaťušu) odstěhovali.“ Sověti měli dost německých zajatců. Ale ti vojáci, kteří obsazovali západní část budoucího východního bloku, dopadli špatně. „Ti vojáci, kteří obsazovali Ukrajinu a Polsko, tak ani jeden se nedostal domů. Rovnou do lágru, aby nevyprávěli, co viděli. Kolo a hodinky – u nich hodinky měli jenom vysocí důstojníci.“ Před válkou neměl pan Slavík ani armádní výcvik, bojovat se naučil až tam.

Nebál se fronty, to bylo pro Antonína Slavíka normální. „Já jsem armádu znal, tam jsem chodil (když jsem pekl v pekárně). Takže mně to nic nedalo, nějaký strach.“ Na velitele už zapomněl, vzpomíná si akorát na generály Kratochvíla a Svobodu.

Vzpomíná, jak Rusové zacházeli s vojáky. „Tak potom v pekárně na frontě jsme se střídali různě. A to bylo hrozný na frontě. Sověti nás hlídali, Sověti měli dvě armády – jedni byli obyčejní a druhá byla komunistická. A když tamti chtěli ustupovat, tak je všechny postříleli. Bylo to strašný, nemohli ustupovat.“

Zraněn před Duklou

Po příchodu volyňských Čechů odešli vojáci směrem na Duklu. Sovětští vojáci se k nim chovali výborně a lidé je vítali jako osvoboditele. „Když jsme přijeli do Kyjeva, tak nás strašně vítali.“ Tam je měl navštívit prezident Beneš, ale nebyl tam puštěn Stalinem. Antonín Slavík byl při přesunu na Duklu raněn. „Když se šlo na Duklu, tak já jsem na té frontě nějak onemocněl. Nějaká bomba mě zasypala.“

Šel do nemocnice v dubnu. Vojáci už měli letní obuv, ale Antonín Slavík měl ještě zimní. „Teď jsem měl jít na frontu. Mě posílal na frontu ten maršál. Já vycházím od něj a tam byl jeden náš voják, desátník: ,Kam jdeš?‘ Já povídám: ,Na frontu.‘ – ,Jak to? Tam nemůžeš, nemáš boty.‘ “ Tak byl poslán zpět do nemocnice a poté na stráž na velitelství. Tam byl asi čtyři dny.

Zprávy o západní frontě neměli, a během války ani neslyšel o perzekuci židovského obyvatelstva.

Do konce války v pekárně

„Tak jsem ležel, najednou mě někdo kopnul a povídá: ,Vstávej!‘ Já povídám: ,Co je?‘ – ,Okamžitě jdeš tam do pekárny.‘ “ Zkušenosti z pekárny se Antonínu Slavíkovi hodily i na frontě. Velitel pekárny jej zařadil do jednotky. A peklo se na dvě směny. „Já mu povídám: ,Prosím vás pěkně, tak na dvě směny to nemá být. To má být na tři směny, aby ten kluk se trošku vzpamatoval.‘ Tak jsem to rozměnil, tak jsme byly tři směny.“ Když se dostali do nějakého města, tak se obsadila pekárna. Jinak používali polní pekárny od Angličanů.

V Liptovském Mikuláši byl velitelem polní pekárny, měl pod sebou čtyři lidi. Dostal se až do Popradu, kde obsadil pekárnu. A v tomto místě pro Antonína Slavíka skončila válka.

Postupně se vypracovával ke stále vyšším hodnostem. Při nástupu do pekárny měl hodnost desátníka. Skončil jako rotmistr, když šel do civilu. „V Praze jsem podpraporčík a teď jsem důstojníkem praporu.“

Po válce

Z Popradu se dostal do Prahy. Nevěděl, co se doma děje. Kontakty neudržoval. Zůstal v Popradu, takže neví, jak vypadalo osvobozování Čech. „Já jsem zůstal v Popradu do konce války. Tam jsem se seznámil s Julinkou a pak jsme se za pět let vzali. Pak už jsme pracovali tady a já jsem pracoval na fyziologii na přírodovědecké fakultě.“ Působil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Do armády ho volali zpět v roce 1946, podmínkou byl vstup do KSČ, ale Antonín Slavík odmítl. „Já jsem říkal: ,Ne!‘ “