Vlasta Skřičková

* 1925

  • „To bylo tak, že byla popravčí četa a ta chodívala vždycky odpoledne po jedné, přibližně, a nikdy ne ve stejnou dobu. V různou dobu – ve dvě, o půl třetí, v jednu, jak kdy. Nahoře, u kostela, zavřeli ulici a nikdo nesměl dovnitř, pokud nebydlel – musel se prokázat. A dole u Kounicových kolejí taky. A to šla ta popravčí četa a potom za nějakou chvíli bylo slyšet vždycky: salva a rána. Rána z milosti. Takže jsme věděli, že se tam popravuje. Bylo to opravdu hrozně deprimující, že tomu člověk skoro nemohl utýct, té hrůze.“

  • „To jsme měli jako dějepis, a tak se muselo černou páskou zalepovat třeba půl stránky nebo některá věta. To se zalepovalo, to byla ta cenzura. Ale přesto, měli jsme úžasného profesora, který nám dovedl i za těchto okolností, tolik nám toho dal, že jsme to nepociťovali, že by to bylo něco výjimečného. Ale taky ho pak zavřeli, přímo ze školy ho jednou odvezli. Byl zavřený. To jako jo, ale jinak... Měli jsme spoustu hodin němčiny. Kromě normální němčiny byly hodiny německé konverzace, zeměpis se musel učit, teda mluvit německy, to jsme jako v němčině a při maturitě taky, čili to byl další předmět německý. Tak to bylo těch Němců dost.“

  • „No, a z toho oni pořád putovali, vždycky navečer se někam vydali a putovali po čtvrti. K nám taky, protože vedle spadl do domu šrapnel, tak nám nešly zavírat dveře, takže co chvilku se u nás taky nějaký objevil. Tak tatínek měl jako strach o mě, tak sem tehdy postavil žebřík. Nad půdou byla taková ještě malá půdička, tak vždycky večer vzal ten žebřík a tak mě tam jako vyndal nahoru. Já jsem tam měla matrace a žebřík dal pryč, tak jsem tam teda tu noc absolvovala, ale bylo to dost zlý, protože tu spadl někde v blízkosti nějakej šrapnel. Nebylo to příjemný a ráno, to jsem zase odsaď byla vysvobozená.“

  • „Já jsem se rozběhla jako domů a nic samozřejmě nejelo. Teď jak jsem šla, tak okolo všude něco hořelo – a to už potom ti hasiči. No, byl takovej zmatek, každej se snažil něco jako hasit, pomoct jako. No, prostě celý Brno bylo teda rozbombardovaný. No, a já jsem šla přes Obilný trh. Moje babička tam bydlela, tam měly sestřičky boromejky... tam měly klášter a tam měly takový, tehdy to bylo takový, jako dneska je domov důchodců. Tam ty starý paní mohly bydlet v tom pokoji svým se svým nábytkem a tam byly. No, a moje babička tam byla. Já jsem právě utíkala přes ten Obilný trh a tam teda to bylo úplně srovnaný se zemí, rozbouraný, hořelo to. A když jsem šla okolo, tak už z toho sklepa a z toho hořícího domu vyndávali ty, kteří to nepřežili. A já tam našla teda babičku, jsem [ji] poznala podle šatů.“

  • „Bylo to v listopadu, to přepadli Kounicovy koleje a všecky studenty, to bylo v noci, večer, pozdě v noci, a ty kluky některý zrovna zavírali do aut a odváželi někam do koncentračních táborů. Teď ty kluci ještě v pyžamech, to si pamatuju jak dneska, jak utíkali odsud, každý se chtěl někam zachránit, dostat jako.“

  • Full recordings
  • 1

    online, 19.05.2021

    (audio)
    duration: 37:30
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Brno, 27.02.2024

    (audio)
    duration: 01:05:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ti kluci utíkali ještě v pyžamu

Vlasta Skřičková, 1944, foto z maturitního tabla
Vlasta Skřičková, 1944, foto z maturitního tabla
photo: Archiv pamětníka

Vlasta Skřičková, za svobodna Schochová, se narodila 24. října 1925 v Brně. Otec Leo Schoch pracoval za první republiky jako ředitel v Dělnické úrazové pojišťovně, maminka Marie, rozená Štočková, byla v domácnosti. Vlasta Skřičková vyrůstala na Březinově ulici nedaleko Kounicových kolejí a byla svědkem toho, jak odsud byli na podzim roku 1939 v souvislosti s nacistickým uzavřením českých vysokých škol vyhnáni studenti a objekt obsadilo gestapo. Absolvovala obecnou školu a městské dívčí reformní reálné gymnázium, poté pracovala krátkou dobu jako lékárnice. Při náletu na Brno 20. listopadu 1944 zemřela její babička. Během osvobození Brna sovětskou Malinovského armádou se z obav před znásilněním několik dnů ukrývala. Po válce zažila, jak se Kounicovy koleje změnily v lágr pro internované Němce. V roce 1945 se vdala a narodily se jí dvě děti. Celý život pracovala jako prodavačka v drogerii. V roce 2024 bydlela v Brně.