The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Skalický (* 1958)

• narozen 6. ledna 1958 v Litoměřicích

• otec byl z politických důvodů po únoru 1948 propuštěn ze Sboru národní bezpečnosti

• vystudoval vysokou školu zemědělskou v Praze

• pracoval v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD)

• na základě výsledků komunálních voleb v roce 1990 se stal starostou obce

• funkci starosty Velemína vykonával 24 let

„Jsem místní rodák,“ říká o sobě Jiří Skalický, který se narodil 6. ledna roku 1958 v severočeských Litoměřicích. Pochází z kraje, kde až do druhé světové války žili převážně německy hovořící obyvatelé.

„Po válce došlo k vysídlení Němců a muselo se dosídlit obyvatelstvo z vnitrozemí nebo i ciziny, hodně sem chodili Slováci, Volyňský Češi. Můj otec pochází od Dobříše, maminka od Žatce, kde taky proběhlo vysídlení, když Němci zabrali republiku, museli se Češi převážně z politických nátlaků vystěhovat naopak do vnitrozemí,“ popisuje Jiří, jak se jeho rodiče potkali. 

Jeho maminka Božena Kopecká se tak musela přestěhovat od Žatce do Vlašimi a tatínek, který pracoval u četnictva a byl tedy státní zaměstnanec, tam byl zase navelený. „Tam se s maminkou seznámili,“ říká pamětník. Po roce 1945, když skončila válka, byl zase jeho otec převelen do Velemína u Litoměřic. „Díky otci a jeho státní službě jsem se sem dostal,“ vysvětluje Jiří Skalický.

Musel jsem se naučit zvýšit hlas, doma konflikty nebyly

Právě po rodině Kopeckých od maminky, myslí si Jiří, zdědil selské a sedlácké kořeny, zejména díky dědečkovi. „Údajně to byl docela velký sedlák ve veliké vesnici, kde byl i starostou. Takže se mi ho povedlo i napodobit,“ směje se dnes Jiří. Podobně to bylo i v rodině Skalických od tatínka, neboť jeho druhý děda byl malosedlák ve vesnici Mokrá Vrata poblíž Nového Knína na Dobříšsku.

Dětství měl Jiří podle svých slov idylické. Je nejmladším ze čtyř dětí, jeho sourozenci jsou o devět, deset a patnáct let starší. „Takže jsem žil s velkou rodinou jako mazlíček,“ říká. Vyrůstal v pohodovém prostředí, rodiče měli krásný vztah a Jiří podle svých slov nikdy nezažil, že by na sebe zvyšovali hlas, či se dokonce hádali. 

„Posléze jsem ovšem poznal, že pro život to není úplně ideální. Když jsem pak přišel do střetových situací, třeba na vojně, ve škole a posléze v zaměstnání, tak se člověk musel od píky naučit, co to je řešit střetové situace,“ vysvětluje Jiří. Do té doby prý neuměl například zvýšit hlas, což se musel postupně naučit. „Protože doma konfliktní situace nebyly,“ říká a hned dodává, že vyrůstat v klidné rodině je nicméně obrovským pozitivem.

Tak trochu jiná škola života

Vztah k přírodě a zvířatům Jiří odkoukal i od rodičů, neboť otec byl vášnivý myslivec a zahrádkář a později byl šéfem sběrny na ovoce a zeleninu. V podobném duchu pamětníka ovlivnil i oblíbený učitel Ježek, který obhospodařoval sousední zahradu. „Takže jsem tam jako kluk strávil, my všechny děti, čas česáním angreštu, rybízu, a naši rodiče si vyprávěli. Byla to taková škola do života, člověk několik hodin jenom poslouchal.“

„Byla nějaká pravda, komunistická pravda, a ten, kdo měl jiný názor, si ho nemohl veřejně říct, protože byl perzekvován. Takže když člověk nesouhlasil, musel mlčet. Povídat si o zakázaných názorech nebo projevovat jiné názory než oficiálně prezentované komunisty, to si mohl dovolit jen v uzavřené společnosti,“ vzpomíná Jiří Skalický. Právě rozhovory rodičů s jeho učitelem mu podle jeho slov „nalily vědomosti do života“.

Co to znamená, pochopíš později

Srpen roku 1968 a invaze sovětských vojsk byla pro rodinu rána nejen z politických důvodů. Jiřímu bylo tehdy deset let a jak říká, koukal se na to tehdy dětskýma očima. Napětí v rodině ale cítil. „Oba moji bratři byli na vojně, maminka z toho byla docela hotová, protože starší brácha měl přijít v srpnu a kvůli okupaci je nepropustili. Nevědělo se, co se bude dít, vojsko bylo ve střehu. A druhý brácha narukoval v červnu, takže byl začátečník. Opravdu nikdo nevěděl, jestli z toho nebude válečný konflikt,“ vzpomíná Jiří.

Kromě toho si pamatuje, jak se o sovětské invazi dozvěděl. „Tatínek mě ráno vzbudil v ložnici, to bylo tak v šest hodin ráno, a řekl: ‚Vstávej, přepadli nás Rusové. Co to znamená, pochopíš až později.‘ Tak jsem prostě vstal, slyšel jsem takovej zvláštní hluk, jela kolona,“ vybavuje si Jiří osudné ráno. Vzpomíná si třeba na to, jak místní otáčeli dopravní značky ve snaze okupační vojska zmást.

Strach prý neměl, protože byl dítě, ale kromě toho se jeho otec také stáhl a nebyl politicky aktivní, už se zkrátka neangažoval. „Byla taková atmosféra a komunisté chtěli držet pusu a krok. A ten, kdo to tak dělal, se měl relativně dobře,“ říká k tomu dnes.

Přes studia do družstva

Když se měl Jiří rozhodovat, kam se vydá na svou studijní cestu, zvažoval lesnictví a zemědělství. „Kořeny myslivosti a lásku k přírodě jsem měl, můj starší bratr byl hajný na Milešovce, takže jsem od dvanácti let znal Milešovku do detailu,“ říká pamětník. 

Nakonec vystudoval zemědělskou školu, dva roky strávil v České Lípě a dva v Roudnici nad Labem. Už tehdy se Jiří Skalický těšil, že půjde ihned pracovat do místního JZD. Dělat to, co má rád a co vždy chtěl. Tehdejší předseda podniku ho nicméně přesvědčil, aby ve studiu ještě pokračoval, že na práci má času dost. Jenže cestu ke studiu komplikovaly kádrové důvody. Pamětníkova otce po roce 1948 propustili ze Sboru národní bezpečnosti a deset let nemohl vykonávat žádnou funkci.

V druhé polovině 70. let se ale prý situace trochu zklidnila, a tak i díky dobrým známkám dostal Jiří Skalický příležitost se na vysokou školu přihlásit. Byl úspěšný a za pět let vystudoval vysokou školu zemědělskou v Praze. Studium tehdy obnášelo i povinnou výuku marxismu-leninismu. Po roční vojně v Brně už zamířil do práce a pět let pracoval v zemědělském družstvu. A pak přišla sametová revoluce.

Česká nátura a švejkovský klídek

„To už je politicky úplně jiná kapitola, co se týče práce i vůbec náplně života, myšlení,“ popisuje Jiří Skalický zvrat režimu po roce 1989. Pozor na to, co říká, si Jiří v době komunismu dával mimo jiné i proto, že už tehdy měli se ženou dvě malé děti, Ivanku a o dva roky staršího Jiřího. „Narážel jsem na to, že nemůžu říct, co si myslím, což je hodně zvláštní,“ hodnotí dnes pamětník.

Změny roku 1989 podle něj přišly plíživě. Podle jeho názoru je to zejména kvůli české nátuře, která má ráda jakýsi „švejkovský klídek“. Dobu po 17. listopadu pak popisuje jako těžkou nejistotu. „Samozřejmě se okamžitě začalo mluvit o svobodných volbách, že se budou bourat stávající zvyky, bude se soukromě pracovat na sebe, rozbijí se velké podniky, které jsou nuceně tlačený do sebe,“ vypráví pamětník.

Když to nevezmeš, zůstane to komunistům

Revoluce tak s sebou přinesla i první komunální volby podle nového zákona o obcích. „Vytvořila se tady taková skupina mladších i starších pamětníků, kteří řekli: ‚Hele, přece to tady nemůžeme takhle nechat, nemůžeme stát stranou dění. Musíme založit opoziční stranu nebo hnutí proti těm jediným, kteří tady jsou, a to jsou komunisti,‘“ vzpomíná Jiří Skalický na vznik Občanského fóra. Tehdy jich bylo v místě registrovaných asi dvacet a právě v této sestavě se zúčastnili prvních komunálních voleb na podzim roku 1990. „Jako Občanské fórum jsme to vyhráli naprosto suverénně,“ vzpomíná pamětník.

Po vítězství se právě na něj ostatní obrátili s tím, že jako jediný s vysokou školou by měl být starostou. Tehdy mu bylo 32 let a těšil se na to, že bude soukromě podnikat a konečně se naplno věnovat svému milovanému zemědělství. „Nakonec mě přesvědčil můj brácha, který říkal: ‚Víš, jaký měl táta problémy, víš, jaký měl názory. Když to nevezmeš, zůstane to komunistům. Myslím, že s tím nebudeš dobře žít,‘“ popisuje Jiří Skalický.

V úřadě deset hodin denně a pak teprve na svém

Právě to ho přesvědčilo a on se stal starostou nejprve na čtyři roky, nakonec z toho ale bylo celých 24 let. Do komunální politiky nikdy nechtěl, jak sám říká, tahat tu vysokou politiku. „Byly to náročné doby, hodně se rozhodovalo o majetcích. V roce 1993 přešly ze zákona veškeré vodárenské stavby do majetku obcí, tedy vodovody a kanalizace, a ty se mohly rozhodnout, jak s majetkem naloží,“ líčí Jiří Skalický první nutná rozhodování, kterým v pozici starosty čelil. 

Bál se prý jediného, a to, jestli to zvládne. Znovu zdůrazňuje, že si přál hospodařit na svém kusu půdy, pro sebe a svou rodinu, nakonec to ale zvládl i při starostování. „První dva roky jsem se musel hodně učit, zákony, administrativu, kterou jsem vůbec neznal. Jestli jsem to jako začátečník dělal dobře, to určitě ne, ale nahrazoval jsem to pílí, protože jsem tam byl poctivě deset hodin denně a pak teprve na svém,“ popisuje pamětník. Ve funkci starosty prý také často slýchával kritiku, proto zvažoval, zdali to má, jak říká, zapotřebí.

„Po prvních volbách jsem si udělal závěr, že zde byly rozestavěné stavby. A tak jsme si řekli, že musíme jít ještě do jednoho čtyřletého funkčního období. A tam se projeví, jestli jsme to dělali, nebo nedělali dobře,“ vysvětluje Jiří Skalický.

Se svým týmem znovu volby suverénně vyhrál. „A takhle dopadly volby další a další a další a další. V šesti volbách jsem skončil buď první, nebo druhý počtem hlasů,“ upřesňuje pamětník. Právě to, že si ho lidé svobodně zvolili, byl podle jeho slov argument pro něj i jeho rodinu, aby v práci pokračoval.

I nadále se ale věnoval tomu, co ho naplňuje nejvíc, tedy práci s přírodou a na vlastních polnostech. „Jak to jde, tak jsem pořád venku. Domů chodím jen přespat,“ směje se Jiří. Vzkaz, který chce vyslat dalším generacím, pak zní jasně: „Mluvit pravdu, nebát se, prosazovat své názory a jednat čestně. Tvrdím, že s poctivostí nejdál dojdeš.“