Harald Skala

* 1935

  • „Bratr mojí matky pracoval tenkrát v Belgii a k tomu jsme jeli na dovolenou. A skutečně s úmyslem za čtrnáct dní se zase vrátit do Liberce. Nasedli jsme do vlaku, někdy kolem desáté večer vyjížděl z Liberce. Moje tehdejší manželka byla už v jiném stavu, unavená usnula. Přijeli jsme do Chebu a tam stáli na nádraží skoro dvě hodiny. Procházela hraniční stráž, kontrolovali všechno, kufry jsme museli otevírat, výjezdní doložku ukazovat, kontrolovali, kolik máme prstýnků a hodinek. Pak jsme viděli, že nějakou mladou rodinu z vlaku vytáhli a dva hraničáři je odvedli pryč, nesměli s námi dál. Potom se vlak konečně rozjel. Manželka seděla v kupátku, spala, a já jsem stál venku v chodbičce a koukal jsem ven. První, co mě udivilo, bylo, že ve vlaku bylo zvláštní ticho, protože jsem byl zvyklý, že ve vlaku byl slyšet ten typický zvuk – tuk tuk tuk tuk – jak přejížděly spojnice mezi kolejemi. A najednou tenhle zvuk byl pryč. Byli jsme na německé straně, začalo vycházet sluníčko, koukal jsem ven a najednou jsem viděl kamiony v různých barvách s různýma reklamama. Nikde nestálo ‚na věčné časy se Sovětským svazem‘ a různá hesla. Baráky krásně omítnuté, nikde opadaná omítka, políčka upravená. A v tom momentě jsem začal přemýšlet: ‚Kam vlastně patříš?‘“

  • „Dostal jsem nakonec tu uniformu – hnědou košili, černé krátké kalhoty, k tomu opasek a dýku. Byl jsem na to hrozně pyšný.“ – „Co bylo na tom opasku? Byl tam nějaký nápis?“ – „Už nevím, asi jo. Krásně jsem všechno složil do komínku na můj noční stolek a čekal, až přijde otec. Chtěl jsem se mu pochlubit. Otec vždy, když přišel z práce, přišel za mnou a chvíli jsme si povídali. Přišel ke mně a viděl složenou uniformu, koukal na to, sednul si ke mně a neřekl nejdřív vůbec nic. A pak jsem viděl, že mu začaly téct slzy. Ptal jsem se ho, co mu je. On neřekl ani slovo, vstal a beze slova odešel. To si pamatuju dodneška, tenkrát jsem to nechápal. Já jsem na to byl pyšný, krásná uniforma zadarmo. Ale to jsem pochopil teprve později, o co šlo.“

  • „Jednou jsem se díval z okna a viděl jsem, jak z baráku naproti vychází dva ruští vojáci a v ruce mají rádio. A já jsem to rádio poznal – to bylo rádio rodiny, co měli těch pět kluků. Postavili rádio na chodník a začali točit knoflíkama, ale rádio nehrálo. Tak ten jeden vzal samopal a vystřelil do rádia. V tom okamžiku se tam objevil nějaký ruský důstojník. Akorát jsem sledoval, že byl nějaký dišput, rozhovor. Najednou důstojník vytáhl pistoli a toho vojáka odstřelil. Já jsem málem vypadl z okna. Mně se udělalo špatně, běžel jsem za matkou do kuchyně, říkal jsem: ‚Mami, mami, on ho zastřelil.‘ Matka mě už pak k oknu nepustila. Ten druhý voják ho zřejmě musel odklidit, to už jsem potom neviděl.“

  • „Přihlásil jsem se, jel do Chrudimi, složil zkoušky. Byl jsem jeden z nejlepších. Byl jsem přesvědčený, že v září pojedu do Chrudimi a nastoupím na průmyslovku. Pak někdy v létě, v červenci, přišel přípis z ministerstva školství. Rodiče ho otevřeli, nejdřív jsem se vůbec nedozvěděl, co to bylo. Potom otec zmizel, několik dní s námi vůbec nemluvil. A potom z něj vylezlo, že do školy přijatý nejsem, že mě odmítli. Bez udání důvodu. Otec se tehdy vypravil do Prahy na ministerstvo kultury, odkud byl dopis adresovaný. Přijel zpátky, nic z něj nevylezlo. Prostě mi říkal: ‚Studovat nesmíš, musíš dělat něco jiného.‘ Matka mi později řekla, že mě odmítli z důvodu, že ona je sudetská Němka a otec bývalý úředník, bydleli jsme v Jihlavě a já chodil do německé školy.“

  • „Jednoho dne jsme byli nahoře na chatě na Suchém vrchu (v Orlických horách). Šli jsme tam na oběd a bylo tam dost lidí. Všechny stoly byly obsazené, akorát u jednoho seděli dva sovětští důstojníci a dvě místa tam ještě byla volná. Tak jsme si sedli k nim, protože tam asi nikdo sedět nechtěl. Otec tenkrát trochu rusky uměl a ti dva se s ním začali nějak bavit. Měli objednanou myslím vodku a chtěli pronést přípitek. Otci objednali taky jednu vodku. Otec teda nikdy nepil, ale odmítnout si netroufal. Skleničku vodky držel v ruce, ti dva se postavili, zvedli skleničku vodky a oba vykřikli: ‚Za svobodnou Litvu!‘ To byli Litevci, v tom momentě všichni kolem začali tleskat. Najednou se z toho stala strašná pijatyka. Pamatuju si, že jsme vycouvali, protože otec nechtěl pít. Co tam bylo potom dál, to nevím.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 16.08.2022

    (audio)
    duration: 02:04:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 14.11.2022

    (audio)
    duration: 02:33:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Sudetoněmecký původ mu za komunistů uškodil, po emigraci pomohl

Pamětník v uniformě PTP, listopad 1956, Stříbro
Pamětník v uniformě PTP, listopad 1956, Stříbro
photo: Archiv pamětníka

Harald Skala se narodil 3. 7. 1935 v Žacléři. Pocházel ze smíšeného česko-německého manželství, jeho matka byla sudetská Němka. Vyrůstal v Českém Brodě, měl chodit do české školy, ale se začátkem nacistické okupace se rodina pod nátlakem gestapa přestěhovala do Jihlavy. Zde chodil pamětník do německé školy a také vesloval v mládežnické říšské organizaci Deutsche Jungvolk. Během osvobozování Jihlavy zažil rabování sovětskými vojáky, ale i útlak a odchod německého obyvatelstva. Začátkem 50. let chtěl nastoupit na průmyslovou školu v Chrudimi, komunistický režim mu to však znemožnil. Chvíli tak chodil do učení, později ale na školu mohl nastoupit a odmaturoval. S nastávající manželkou se rozhodli jít za prací do Liberce. Na vojně sloužil u pomocných technických praporů (PTP) ve Svatém Tomáši na Šumavě. Během 60. let pracoval v libereckém dopravním podniku. První manželství, v němž se mu narodila dcera, se rozpadlo. Oženil se podruhé, ale záhy i potřetí. Se třetí manželkou vycestovali v roce 1969 na návštěvu pamětníkova strýce v Belgii a rozhodli se zůstat v emigraci. Díky sudetoněmeckému původu získal Harald Skala možnost žít i pracovat v Německu. Dlouho působil v oblasti jaderné energetiky a zabýval se přepravou jaderných látek. Třetí manželství, kde se mu narodila druhá dcera, se také rozpadlo. Po pádu železné opony se věnoval organizaci turistických zájezdů z Německa do severních Čech. Se svojí čtvrtou ženou se přestěhoval v roce 2010 na Žitavsko, blízko k českým hranicím. Zde žil i v roce 2022.