Jan Šisler

* 1952

  • „Já právě, potom když jsem jezdil do toho Norska, tak tam jsem jednou viděl v Kristiansandu, jak tam vyvážej pacienty k moři a tam je šoupnou na lehátko a oni se tam opalujou, sluněj se, dejchaj… Já jsem si říkal: ,To by bylo krásný něco takovýho udělat.‘ A protože, jak jsem hrál ten basket, tak jsem dělal soustředění v Kladrubech u rybníka. No, a tak jsem si říkal: ,Co vzít ty naše pacienty a někam je vyvézt?‘ Takže jsem první rekondiční pobyt s našima pacientama udělal na horách, v Krušných horách, kde to bylo bariérový, ale já jsem neviděl šťastnější lidi. Horská služba nám tenkrát pomáhala, že vždycky oni přijeli, naložili je do toho modrýho antonu, odvezli je do Potůčků, kde byl v té době luxusní bazén, a tam učili ty pacienty plavat. Takže to mělo takovou zpětnou vazbu od těch klientů, že mě to opravdu dohánělo k slzám. Jednou dokonce, to tam byl zářijovej pobyt a byla záplava hub. A tam byla paní, která skočila z vozejku do příkopu, protože tam byly hřiby, v tom pešuňku, to byly takovýhle talíře. A ona plakala a říkala: ,Já jsem deset let zavřená na Jižním Městě a tohle byl můj největší sen.‘ A teďka držela toho hřiba a úplně slzela a mně se chtělo úplně brečet, když jsem tohleto viděl. A když tohleto vidíš, že tomu člověku dáš takovýhle štěstí… A ještě oni, jak jsou odbrždění, takže najednou oni zapojujou v mnohých případech i paretický končetiny, prostě to je neuvěřitelný... Takže takhle jsme rozjeli ten rekondiční pobyt a pak jsme začali jezdit do jižních Čech.“

  • „Pak jako to byla klasika, prostě. V tom Úklidu vlastně jsem začal pracovat a byl jsem z toho úplně zoufalej, protože tam mi dělala šéfovou bezzubá cikánka, ta říkala: ,Tak, chlapi, jdeme na to.‘ A teďka já jsem s těma hadrama… Hele, prostě to byla absolutní tragédie. No, a právě jak jsem měl na tom Plešivci ty známé z té Horské služby, pana Kabeše, Mirka, říká: ,Tak se na to vykašli, lyžuješ, děláš horolezectví, uděláš si zkoušky na Horskou službu. Já tě tady načerno zaměstnám jako pokojskou, dostaneš tady – Restaurace a jídelny – razítko, no a uděláš si zkoušky na Horskou a budeš tady u Horský služby. A jsem říkal: ,Hele, tak Mirku, to je skvělý!‘ Takže on mi tam dal byteček takovej malinkej, no a takže tohleto jsem udělal. No a pak jsem tam měl ten úraz, vlastně že jsme měli prověrky z lyžování, já jsem to tam pomáhal tomu malýmu Kabešovi... my jsme to tam dávali dohromady, připravovali jsme ty prověrky z lyžování, no a spadlo lano od vleku, a teď jsme říkali: ,To musíme nandat‘, tak jsme to nandali, no ale ono mě to vystřelilo asi pětadvacet metrů mezi skály a přerazilo mi to páteř.“

  • „Působil jsem tam nějakou dobu, já nevím, asi dva roky, a pak právě, že jsem rozepisoval nějaký samizdaty a takovýhle věci, tak mě tam jeden člověk, nebudu ho jmenovat radši, mě naprášil, což jsem se potom dozvěděl, no a prostě mě vyhodili. No a teďka, kam jít do práce, že jo? Já jsem potom s Vaškem Kotkem spolupracoval na Divadle pod stanem, což bylo úžasný, protože ten Vašek Kotek byl skvělej chlap, to byl můj kamarád na život a na smrt. No, takže jsme dělali to Divadlo pod stanem a první štace byla na Žižkově a druhá v Olomouci. A z Olomouce už jsem jel volhou do ‚kachlíkárny‘ a tam na nějaký výslechy a tak dále a tak dále.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.10.2025

    (audio)
    duration: 01:30:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 29.10.2025

    (audio)
    duration: 37:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Mám radost, když něco pro někoho dělám

Jan Šisler (pol. 70. let)
Jan Šisler (pol. 70. let)
photo: Archiv pamětníka

Jan Šisler se narodil 4. října 1952 v pražském Karlíně, kde také prožil své dětství. Po nepřijetí na filmovou školu v Čimelicích se vyučil elektromechanikem. Základní vojenskou službu absolvoval v Žatci a na Plešivci a po jejím ukončení nastoupil jako osvětlovač a asistent produkce u Krátkého filmu Praha, odkud byl však v roce 1976 pro šíření samizdatových textů propuštěn. Jeho další krátké pracovní angažmá u Divadla pod stanem skončilo výslechem v „kachlíkárně“ Státní bezpečnosti. S pošramoceným kádrovým posudkem našel další zaměstnání až v podniku Úklid Praha. Svou situaci se rozhodl vyřešit nástupem ke krušnohorské Horské službě. V prosinci roku 1978 utrpěl v rámci svého výcviku těžký úraz páteře, který ho trvale upoutal na invalidní vozík. Po dlouhodobé rehabilitaci se mohl vrátit ke spolupráci s Krátkým filmem, ale brzy se těžištěm jeho života staly aktivity ve prospěch osob s tělesným postižením. V polovině osmdesátých let byl profesorem Janem Pfeifferem přizván do ergoterapeutického týmu Kliniky rehabilitačního lékařství na Albertově. Na humanitárních projektech úzce spolupracoval také s Nadací Olgy Havlové. Od roku 2002 působí na pozici výkonného ředitele společnosti Rehalb, o.p.s. V roce 2025 žil Jan Šisler ve svém hradčanském bytě a dál se angažoval v projektech na podporu tělesně handicapovaných osob.