Ing. Vlasta Šišková

„Vlastně to skončilo v srpnu 1947. To už se kluci, kteří měli za manželky Angličanky, se mnou loučili, že odjíždějí. Neřekli mi proč, řekli mi: ‚My odjíždíme, víš.‘ Tak, a byl armádní ples ve Slovanském domě, tam jsme si se všemi zatancovali a tam jsme se se všemi rozloučili. Už se to nenechávalo na únor, nebo takhle. Ten ples, kdo to zařídil, že nebyl v lednu, únoru, březnu, jak bývávaly, že to byl konec listopadu, nebo začátek prosince, každopádně rok 1947, nevím. Tam jsme popíjeli, vykládali si. Nemluvili jsme o rozloučení, jenom tak, a kdy se uvidíme. Já vím, že kluci plánovali odchod. Samozřejmě taťka řekl: ‚Propánakrále, ať tě nenapadne, aby si někde řekla, že jsi věděla, že odcházejí. To bys už byla v kriminále.‘“

„Já jsem dělala trestní právo. Když ještě byly rozsudky trestu smrti, tak každý stát měl ve svém právním kodexu, jak bude trest smrti vykonán. My jsme měli trest smrti oběšením. Anglie měla oběšení... měli zastřelení, Francie měla i po válce gilotinu, to pořád platilo. Jenomže my jsme byli takoví sprosťáci, že tam byla nějaká výjimka, že osoby, které způsobí něco z hlediska armády, jako špionáž, důstojníci měli být zastřeleni, a jinak jsme měli trest smrti provazem. A oni je všechny pověsili, i Píku. Víte, tydlety čtyři kluky pověsili, toho 7. 2. 1949... republiku ohrožoval i můj otec, což nám bylo řečeno, ale alespoň zemřel na čistý posteli. Představa, že by visel jako vrah, to, co se stalo Píkovi, to bych asi těžko nesla... sice my jsme věděli, že je máme za barákem v těch Dušníkách, a oni když přišli, tak zabouchali, bylo to většinou tak ve dvě v noci nebo prostě ráno, co by chodili normálně, když to mohlo být s efektem... no tak když jsme viděli a slyšeli, jak nastartovali auta, a viděli jsme červená světla, tak jsme věděli, že je konec – pro tudle noc.“

„My jsme se poznali, znáte takové to dobrý den a já se jmenuji… Takové to seznámení, že nevíte, jak máte mluvit, mluvíte normálně a: ‚Vy jste prosím… a bydlíte kde?‘ Asi něco takového. Znali jsme se tři dny, přišla státní bezpečnost a manžela odvezli do Prahy. Měl u sebe nějaké anglické libry, protože počítal s Anglií, a to byl trestný čin. Tak mně řekl, jestli bych mu mohla pomoct. Zeptala jsem se: ‚Jak?‘ – ‚Já bych vám svěřil nějaké anglické libry. Necháte si je u sebe?‘ – ‚Nechám. Tak mi je dejte nějak, ať to nikdo nevidí.‘ Tak jsme se setkali na chodbě a on měl knížku a jeden takový ten inteligent řekl: ‚Co to máte?‘ – ‚Tady vracím knížku slečně Procházkové. Já jsem si jí půjčil a musím tu knížku vrátit.‘ Tam byly ty libry. Když manžela zatkli tak libry už byly… libry jsem okamžitě odlifrovala. Ty by nenašli už ani u mě. Asi takhle.“

„11. listopadu 1940 někdo zvoní u branky. Otec už byl zaměstnán na ministerstvu školství v Karmelitské, protože každý důstojník dostal zaměstnání, takže už odjel do zaměstnání, a kolem deváté hodiny někdo zvoní u branky, no bylo to kouzelný, já jsem byla dopoledne doma toho dne, protože se střídalo dopolední a odpolední vyučování. Proč tomu tak bylo, to už nevím, ale měla jsem odpolední. Naštěstí jsem byla doma, protože ten, kdo zvonil, byli dva pánové v těch koženejch kabátech, a před brankou ta mercedeska, nešťastná, po levé straně měla hákenkrajs a po pravé SS... a ty vlaječky. My jsme řekly, že otec už jel do zaměstnání, posadili nás s mámou do mercedesky a jeli jsme do Pečkova paláce. Ale ne tím hlavním vchodem, teď tam jsou mříže, je to ze strany divadla. Samozřejmě, že ne tím vchodem, kde se vodili ti k výslechu, a hlavně od výslechu... podívejte, když bych to dneska měla najít, tak to nenajdu. Ale byla to chodba a nad ní sklopené schodiště, posadili nás tam, před vchodem jeden rozkročenej se samopalem, on každej měl 180 a víc. A to jsme měly strach. S mámou jsme nepromluvily ani slovo, poněvadž jsme nevěděly, co jak budou brát, ale myslím, že se nám honily stejné myšlenky: Za A. Co otec? Jestli třeba dostal zprávu, že po něm jdou... ale vyloučily jsme každá (to jsme si řekly potom – jen to říkám, abychom to měli vcelku), věděly jsme, že otec utíkat nebude, protože věděl, že jsme tady obě dvě.“

„Chyběly tam tři tisíce, jen v těch konečných číslech... a pak se šlo pro peníze na ředitelství toho státního statku v Kralupech nad Vltavou, a tak si vytáhl ty dva tisíce, takže holky když sáčkovaly, tak jim to vždycky vyšlo. Jednou však dostal žlučníkový záchvat a připsal si tři tisíce. No a holky tam sáčkovaly, byla to farma u Nelahozevse, a přišly na to takhle. A vytáhly jeho minulost a tam viděly, tu tři tisíce, tu pět... inteligentní vedoucí řekli: ‚Kdo ještě krade? Může krást jedině Šišková!‘ Přišli na tu padesátikorunu, kterou já jsem vytáhla ze svého, protože byla to moje chyba. No tak hned na farmu za vedením, ten jim říká, já jsem měl všechno v pořádku, paní Šišková nikdy neudělala chybu. Nemohl jste, dostal jste padesát korun. No logicky dostal mých padesát korun. Protože jsem vycházela s lidma, já s pracujícíma vycházela slušně, protože když někdo dělá a je slušnej, tak je to slušnej člověk, nakonec ale řekli, že to není pravda, že jsem určitě kradla, no a tehdy byly ty lidové soudy, kde se vždycky pozvala továrna a lidi aby viděli, jaký tam mají spolubydlící, tak mne chtěli dát prokurátorovi. Naštěstí pražský prokurátor, když mu řekli padesát korun, tak jim vynadal. Jen si poklepal na čelo, takže veřejný soud jsem neměla, ale měla jsem prostě takovou tu odpovědnostní komisi, a teď jsem pochopila, a to je to nejhorší... když jsem věděla, že oni vědí, že mám pravdu... pochopili, tak hloupí nebyli... a řekli: ‚Ne, vy jste zlodějka!‘“

„Ve vlaku bylo gestapo a na každé straně příslušník wehrmachtu s puškou. Tak jsem jim dala to potvrzení, které jsem si sama vyrobila, a koukala jsem z okna, jako že nic. A říkala jsem si, a teď to vyjde, nebo to nevyjde. Protože kdyby se zeptali v továrně, a tam by jim řekli, že nic nevystavili, tak jsem tu neseděla. On se na mne kouknul, vrátil mi to a bylo. To už pak bylo do Vizovic dobré, bylo pak divné, když jsem nasedla do Vizovic na ten motoráček, že prostě Lípa a Zádveřice už jsem seděla skoro sama. Bylo krásné počasí, sobota, nikde nikdo. Já jsem vystoupila ve Vizovicích na nádraží, říkala jsem si, ti nemaj rozum, modrá obloha, teplo, byl nádherný jarní den, oni měli zavřenou dopravní kancelář, přednosta stanice, který vždycky stál venku, nebyl nikde, říkám, to je nápad! No a tam když jdete z nádraží, tak jdete na vršek k Sokolovni a pak jdete buď doprava, nebo doleva, obě cesty se stáčejí a končí na vizovickém náměstí. Šla jsem dál, nic, nic, a najednou v polovině té cesty jsem ztvrdla. Já nevím proč, zůstala jsem stát jak Lotova žena. Přitom nic nebouchlo. Nevím, jak to mám říct – byl to strach nad městem.“

„Byli jsme s mamkou sami doma a najednou někdo zvoní u branky. Před brankou stojí mercedeska, na jedné straně s hákovým křížem, na druhé s bílým SS. Přišli dva pánové a my jsme si řekli, že nebudeme mluvit. Měla jsem strach o mamku, aby nezačala plakat, nebo tak něco. Řekla jsem jí: ‚Mamko, brečet nebudeme.‘ Myslím, že už jí to říkal předtím taťka. Takže, když tihle dva inteligenti přišli a ještě dva s nimi, kdybychom je náhodou chtěli mlátit… Zůstali jsme stát s mamkou v kuchyni vedle sebe a naproti nám si stoupli ti dva gestapáci. A tak vypadalo zatčení našeho taťky, poněvadž on již chodil do zaměstnání. Každý důstojník měl nějaké zaměstnání. On dělal v Karmelitské ulici na pobočce ministerstva školství. Tak pro něho jeli. To jsme byli s mamkou sami a čekali jsme, až taťku přivezou. Nevím, jestli se už předtím stavili v pečkárně a pak jeli teprve k nám, to už si nejsem jistá, to vykládat nebudu. A tak si představte situaci, že mamka stojí po mé levé straně, já vedle ní, proti nám gestapáci, za nima také dva a je ticho a mír. Jednak jsme nebrečeli. Ani slzu. Před gestapákama se nebrečí, ani neprosí, prostě nic. Tak si představte dvě ženy, které stojí vedle sebe, a které jsou němé a hluché.“