„A najednou se objeví Václav Havel, což už tehdy byl… Už měl za sebou nějaké kriminály. A tak tam přijde, všechny nás znal. Přišel k našemu stolku, už nevím, s kým jsem seděl, a říká: ‚Hele, Zbyšku, (...) nechtěl bys mi něco podepsat?‘ Vytáhl obálku, jen povytáhl. A já jak jsem měl varování ještě od estébáků, abych se do ničeho nepouštěl, že jinak mně to spočítají, třeba i zpětně, že mně spočítají šíření [zakázané literatury]… a netušil jsem, o co jde, ale říkal jsem si: ‚To asi bude nějaký průs*r.‘ A říkal jsem: ‚Vašku, nezlob se, já jsem měl velký průs*r, a tak radši nebudu [podepisovat].‘ ‚Dobrá, tak já tě nebudu nutit.‘ Obcházel všechny kamarády, co tam seděli u stolu, většina podepsala. Ale nedal to nikomu číst, nikdo nevěděl, co podepisuje. Jen to tak jako ukázal: ‚Podepiš mi to.‘ Všichni už byli opilí. A to byl podpis Charty 77. Takže nebýt tohohle, tak bych to taky samozřejmě podepsal. Všichni, co podepsali, se stali potom terčem těžkého pronásledování a všichni emigrovali.“
„Byla vernisáž, nebylo tam moc lidí, ale vypadalo to moc pěkně a tak jako v pohodě. Pak že půjdeme do ředitelny (...), že tam bude občerstvení. Bylo mi divné (...), že byli všichni takoví zachmuření, nervózní, jako kdyby se něčeho báli. (...) Byla tam jedna postava, která mně připadala, že od ní by všechno mohlo pocházet, jako ‚Mráz přichází z Kremlu‘. (...) A najednou koukám, že ten podivný chlápek jde k mému stolu a posadil se na židli proti mně. (...) A on hned začal: ‚A kdo jste vy?‘ Já říkám: ‚Já jsem kamarád Honzy Součka, taky kolega.‘ ‚A vy jste taky malíř?‘ ‚Taky.‘ ‚A jak se jmenujete?‘ říká. ‚Sion.‘ ‚Cože? Sion? A nemáte příbuzné v Poličce? Ježíšmarjá, ty musíš…‘ – začal mně tykat –‚ty musíš být Zbyšek! Vždyť já jsem se u vás učil, u tvého táty, Jenda Hillerů. (...) Prosím tě, já ti musím říct – když zatýkali tvého tatínka, tak jsem byl u toho a držel jsem tě v náručí. A ty jsi strašně brečel.‘ To mi bylo dva a půl roku. ‚A volal jsi na gestapáky: Neberte mi tatínka, neberte mi tatínka!‘“
„Předsednictvo začalo mluvit, kritizovali Chruščova, což bylo neslýchané, aby takového vysokého… Jak jsme s kamarádem seděli na galerii, pod námi seděl někdo osaměle u stolu. Viděli jsme holou hlavu, pleš, okolo dva statní muži. A on to byl Ladislav Štoll, jeden z největších gaunerů a člen ÚV KSČ. (...) Bylo vidět, jak když se ozvaly kritické hlasy z pódia, tak to s ním začalo mlet, a najednou se přihlásil, vstal a řekl… Ještě musím podotknout, že tehdy v Iráku na nějakou dobu vyhráli komunisté volby. Ale padlo to a jejich odpůrci si to s nimi vyřídili, byly popravy a tak… Takže tenhleten Štoll, jako reakce na to, že se tam mluvilo o abstraktním umění, řekl: ‚Soudruzi, nezapomínejte, že abstraktním uměním to začíná a vražděním komunistů v Iráku to končí.‘ A je zajímavé, že jsem o tom nikde v žádné historické knize nečetl – ozval se obrovský rachot, pískot, lidi mlátili židlemi do podlahy, stoly… My s kamarádem jsme taky mlátili židlemi. Zdálo se, že je to nekonečné, pískot, kravál. Bylo vidět, že mu zčervenala pleš. A jeho hlídači ho vzali a vyvedli ze sálu. A to byla první vzpoura proti komunismu.“
Zbyšek Sion se narodil 12. dubna 1938 v Poličce. Otec Rudolf Sion se v Poličce podílel na protinacistickém odboji. V roce 1940 ho zatkli a odsoudili, v roce 1944 zemřel v nacistickém vězení v Brzegu. Po základní škole vystudoval pamětník střední Školu uměleckých řemesel v Brně, obor ilustrace. V roce 1957 nastoupil do roční přípravky na Výtvarné škole v Praze k Jaroslavu Vodrážkovi. V letech 1958–1964 studoval Akademii výtvarných umění (AVU) u profesora Karla Součka. V roce 1960 se s dalšími umělci zúčastnil jednodenní neveřejné výstavy Konfrontace II v ateliéru Aleše Veselého. Na konci 60. let se zúčastnil významných zahraničních přehlídek českého moderního výtvarného umění v Československu. V roce 1968 v reakci na srpnovou okupaci namaloval řadu kritických obrazů. Až do roku 1989 nevystavoval, uspořádal pouze dvě neveřejné výstavy ve svém ateliéru (v roce 1973 a 1977). V letech 1974 až 1975 byl zaměstnán jako čerpač v podniku Stavební geologie Praha. V roce 1974 ho vyšetřovala Státní bezpečnost (StB) kvůli šíření románu „Mirákl“ Josefa Škvoreckého, a proto nepodepsal Chartu 77. Po roce 1989 byl jmenován docentem v ateliéru malby na AVU. V roce 1996 měl velkou retrospektivní výstavu v Rudolfinu. Do roku 2016 žil a pracoval v Praze na Žižkově. V době natáčení v roce 2022 žil v Poličce. Zemřel 21. října 2025.
Vpravo Leonid Brežněv s velením 18. armády generálplukovníka A. J. Gastiloviče při oslavě konce druhé světové války v zrcadlovém salónku v hotelu Lichtág (dnes hotel Pivovar), Polička, 12. května 1945
Vpravo Leonid Brežněv s velením 18. armády generálplukovníka A. J. Gastiloviče při oslavě konce druhé světové války v zrcadlovém salónku v hotelu Lichtág (dnes hotel Pivovar), Polička, 12. května 1945
Fotografie Heleny Wilsonové ze souboru U Zbyška Siona v Poličce, členové skupiny Plastic People of The Universe, na zemi Ivan Martin Jirous, třetí zleva Mejla Hlavsa, uprostřed Vratislav Brabenec, vedle něho Zbyšek Sion, poslední zprava Paul Wilson, 1972
Fotografie Heleny Wilsonové ze souboru U Zbyška Siona v Poličce, členové skupiny Plastic People of The Universe, na zemi Ivan Martin Jirous, třetí zleva Mejla Hlavsa, uprostřed Vratislav Brabenec, vedle něho Zbyšek Sion, poslední zprava Paul Wilson, 1972
