The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šimonová (* 1936)

• narodila se 17. září 1936 v Šaštíně na Slovensku

• otec Jan Raffaseder byl vyučený obuvník

• pamatuje na Slovenské národní povstání a poválečné násilí

• po základní škole šla rovnou pracovat

• po svatbě s Janem Šimonem žili na Moravě

Helena Šimonová, rozená Raffasederová, přišla na svět 17. září 1936 v Šaštíně na Slovensku. Už její rodné příjmení v sobě neslo stopu rodinného původu: znělo nezvykle, německy – a lidé se na ně často vyptávali. Někdy si dokonce mysleli, že byla rodina maďarská. Otec Jan Raffaseder měl komplikovanou národnostní historii. Pocházel ze Šaštína, ale část života strávil ve Vídni, odkud si přinesl i jazykové a kulturní zázemí. Měl původně rakouskou, respektive německou národnost, teprve později získal občanství slovenské. V rodině se však děti už hlásily jako Slováci.

Pamětnice vyrůstala v chudších, ale podle vlastních slov dobrých poměrech. Dětí bylo devět, s rodiči tedy žilo v domácnosti jedenáct lidí. Přesto rodina netrpěla bídou. Otec se vyučil obuvníkem a pracoval neúnavně, ve dne v noci šil boty. Právě tato řemeslná práce držela rodinu nad vodou. Boty se v krabicích vozily do Malacek i do dalších okolních míst a děti je prodávaly. Šly dobře na odbyt. Peníze se v domácnosti dlouho neohřály, protože se hned utratily za oblečení a další potřebné věci, ale rodina měla aspoň základní jistotu, že bude z čeho žít.

Dětství v Šaštíně si Helena pamatuje jako čas, kdy bývalo doma veselo. Hrálo se, zpívalo a muzicírovalo. Rodina byla v obci oblíbená. Děti si vystačily s prostými hrami: cvrnkaly kuličky do důlku, točily káču, někdy i o pár haléřů.

Druhou světovou válku si příliš dobře nepamatuje. Utkvěl jí hlavně neklid v době Slovenského národního povstání a po něm, i když tehdy nemohla rozumět všem souvislostem. Dospělí je nepouštěli ven, aby se jim nic nestalo, a proto se k nim zprávy dostávaly jen útržkovitě. Pamatuje, že když přišli Němci, odváděli lidi. Z vyprávění i pozdějších obrazů si vybavuje, že některé lidi odváděli násilím, některé postříleli a zakopali v lesích do velkých jam. Otec pak ukazoval na ta místa a říkal, že tam leží chudáci zakopaní. Podle jejích slov šlo také o partyzány.

Konec války je v jejích vzpomínkách dobou násilného vyřizování účtů. V obci se střílelo a „koho chtěli, toho zastřelili“. Podle jejího svědectví se to dělo i mezi místními lidmi navzájem. Otcovo německé jméno a jeho německá minulost budily podezření a nedůvěru. Měl kvůli tomu problémy, rodina se o něj bála. Měl ale štěstí. „Říkal, že má tolik dětí – a co by si s nimi žena počala, kdyby se mu něco stalo. Nakonec ho pustili a nechali být,“ vzpomíná.

Rodina nikdy nepatřila k lidem, kteří by měli úspory. I proto je měnová reforma roku 1953 prakticky nezasáhla. Nebylo o co přijít. Co se vydělalo, to se hned spotřebovalo na chod početné domácnosti. Nevybavuje si ani politické procesy první poloviny padesátých let; v její zkušenosti stály v popředí spíše práce, rodina a každodenní obstarávání živobytí.

Po základní škole neodešla na studie, ale rovnou nastoupila do zaměstnání, jak to tehdy v chudších vrstvách bývalo běžné. Kdyby si mohla vybrat, chtěla by být učitelkou, jako jedna z jejích sester, která vystudovala učitelství a dostala umístěnku do Nových Zámků. Do další životní etapy vstoupila Helena Šimonová až po svatbě. Když do kraje přišli vojáci, chodilo se tancovat – a právě na tancovačce se seznámila s Janem Šimonem. Odešla s ním na Moravu a žili na Luhačovicku.