The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Šimkůj (* 1930)

• narodil se 19. února 1930, vyrůstal na Blanensku

• v době druhé světové války musel pracovat pro německý válečný průmysl

• v roce 1945 nastoupil do učení na fotografa

• v roce 1948 byl nucený na základě vládního dekretu odejít do těžkého průmyslu

• v 50. letech odmítl vstoupit do KSČ

• v továrně pracoval do 80. let

Ve škole inspektoři hlídali, jestli správně zvedáme ruku při německém pozdravu

Jeho dům zdobí vlastní obrazy, štětce, paleta, barvy, velké množství fotografií i vlastnoručně vyrobené, takzvané hmyzí hotely. Umělecký talent Jaromíra Šimkůje rozpoznal už jeho otec, i proto dal syna po skončení druhé světové války, aby se vyučil fotografem. Nástup komunistů k moci v únoru 1948 ale Jaromírův život zcela převrátil. 

Narodil se v roce 1930. Vyrůstal spolu s dalšími sourozenci ve Lhotě Rapotině na Blanensku v rodině strojního zámečníka. Rodiče vedli své děti především k poctivosti, pravdomluvnosti a pracovitosti. „Byli jsme chudí. Obstarávali jsme malé hospodářství a peníze moc nebyly. Chleba jsme dělávali ručně. Musel nám všem vydržet týden. Jako kluci jsme měli pořád hlad, nevydrželi jsme to a ukrojili si. Za trest jsme pak nedostali večeři.“ K prohloubení chudoby přispěla následně také druhá světová válka. Dne 15. března 1939 se ve Lhotě Rapotině stejně jako na dalších místech objevili Němci na sajdkárách a začali řídit veškerý život. Pamětník musel spolu s rodiči pracovat v nedaleké továrně pro německý válečný průmysl. „Otec vždycky tajně pod peřinou poslouchal Londýn. Nic se nesmělo říkat. Do školy chodili neustále němečtí inspektoři a kontrolovali, zda zdravíme německým pozdravem. Třásli jsme se strachy. Pořád byla němčina.“ Jaromír vzpomíná také na svoji židovskou kamarádku, která musela nosit žlutou hvězdu. „Za chvíli zmizela i s rodinou. Už jsem ji pak nikdy neviděl. Krásná holka to byla... Do jejich domu se nastěhovali Němci.“ Vyhlazování židovského obyvatelstva nebylo jedinou hrůzou, které musel nejen Jaromír jako kluk přihlížet. Sebevědomí Němců se ale postupně vytrácelo. Ke konci války se pamětníkova rodina před osvobozovacími boji skrývala ve sklepě. Němečtí vojáci utíkali před Rudou armádou a snažili se za sebou smazat všechny stopy. Likvidovali nepohodlné osoby a tanky vyhazovali do povětří.

Řekli mi, že práci fotografa budou v budoucnu vykonávat už jen ženy

Po osvobození se Jaromír díky svému výtvarnému talentu vydal uměleckým směrem. V roce 1945 se začal věnovat řemeslnému oboru fotograf. Už v raném věku byl úspěšný. Fotil známé herce brněnského Národního divadla, mezi nimi například Vlastu Chramostovou. Po vyučení plánoval práci v soukromém ateliéru. „K tomu už ale nedošlo. Mě i další z jiných oborů si předvolali na pracovní úřad na Cejlu (pozn.: ulice v Brně). Ptali se mě, kdo mě dal na tak buržoazní řemeslo a takovou práci, že to není práce pro chlapa. Takovou práci budou v budoucnu vykonávat prý jen ženy... Úplně dehonestovali mého otce...“ Jaromír i další museli podepsat dekret a nastoupit do těžkého průmyslu budovat socialismus. „Po dvou letech měl dekret vypršet, říkali, že pak se budeme moci vrátit ke svému řemeslu. Šel jsem v Adamově v továrně za tajemníkem, že už jsou to tedy dva roky a že chci odejít. Začal na mě křičet, zda nevím, že už to vláda zrušila a že všichni musí pokračovat, že jsem prostě povinný vybudovat socialismus. Přepadl mě hrozný smutek...“ Od té doby začal komunistický režim Jaromíra více sledovat. Opakovaně ho také lákali do KSČ. „Pořád mi říkali, že když se k nim přidám, tak mě vždycky ze všeho vysekají.“ Jaromír pracoval poctivě, do strany ale vstoupit odmítal. Projevilo se to například na jeho platu, který byl nižší než u straníků na stejné pracovní pozici. V roce 1950 se oženil a společně s manželkou Aloisií postupně vychoval pět dětí.

Někdo mi asi záviděl, že si moc vydělávám, tak mě udal

Uvolnění osmašedesátého roku přineslo podle Jaromíra novou naději, které byl ale rychle konec a dopady na sebe nedaly dlouho čekat. Jeho mistr například v euforii Pražského jara roztrhal červenou knížku. Po srpnových událostech ho vyhodili, zavřeli a do roka zemřel. „A udělali mu to ti soudruzi, kteří se po srpnu 1968 takzvaně káli, že se tak moc pomýlili.“ Ráno 21. srpna 1968 prý nikdo nechtěl sovětské okupaci věřit. „Stáli jsme na nádraží a někdo tam hlásil, že Rusové jsou v Praze. Všichni jsme se smáli a říkali jsme, co by tam asi tak dělali. Nevěřili jsme, že by nás obsadili.“ Společnost dále otupovala a postupně přijala normalizační režim. Jaromír se snažil především uživit početnou rodinu. Občas chodil na brigády nebo také maloval obrázky. Lidé mu dávali buď jídlo, nebo nějaké drobné. „Někomu z obce to ale asi vadilo. Najednou přišli policajti a prověřovali, že si vydělávám... Já jsem si přitom o peníze neříkal. Někdo mi dal pár korun, někdo mi dal třeba jídlo.“ V továrně v Adamově pracoval Jaromír až do důchodu. Důsledky života v totalitní zemi pocítil i Jaromírův syn. Stejně jako jeho otec chtěl svůj talent rozvíjet na umělecké škole. Přednost v té době ale měli ti žáci, jejichž rodiče byli členy KSČ. Dnes je Jaromír Šimkůj mladší uznávaným výtvarníkem.

Lidé si neumí vážit svobody

Listopad 1989 přinesl podle pamětníka novou naději na lepší život. Následky totalitního režimu jsou ale podle něj patrné dodnes. „I proto by budoucí generace neměly dopustit diktaturu jako my. Mě zničila už v mládí...“

Jaromír Šimkůj žije ve Lhotě Rapotině na Blanensku. Pro potěchu svou i druhých se stále věnuje malování a focení. Těší se z dětí i vnoučat.