Jiří Šigut

* 1929

  • „Já jsem byl toho 20. srpna v Praze. Pracoval jsem také v tělovýchově – mimo jiné jsem byl členem předsednictva Ústředního výboru ČSTV. Dostal jsem se tam jako svazák a organizoval jsem sportovní hry mládeže a další akce. Z Prahy jsem přijel domů kolem poledne; ještě jsem se zastavil v redakci, ale tehdy nebylo nic vidět. Někdy kolem půl třetí ráno nám doma zazvonil telefon. Volali, že jsme obsazováni. Hned jsem se sebral a vyrazil. Zastavil jsem nějaké nákladní auto, které mě svezlo do redakce. Když jsem přišel, okamžitě jsme změnili titulní stránku novin. Do druhého vydání jsme dali zprávu, že jsme okupováni – že na naše území vstoupila vojska pěti armád. Takže už ve druhém vydání bylo oznámení, že jsme byli obsazeni sovětskými vojsky. Pak přišel jeden sovětský poručík. Uměl jsem rusky, takže jsem se s ním bavil. Ptal se, jak je možné, že máme v novinách napsáno, že nás obsadili... Nedokázal pochopit, že jsme během té krátké doby zvládli všechno připravit, a dokonce i vytisknout na rotaci. Samozřejmě že pak noviny zabavili. Mě samotného vyvedli se samopalem v zádech – to bylo, musím říct.“

  • „Pak jsme se dočkali osvobození. Toho 25. dubna, kdy přišli Rusové, jsme žili ve sklepě – stejně jako Maňka, i my jsme se tam ukrývali. Byl jsem tam s maminkou a sestrou, sestra se svým manželem a měli malé, tři měsíce staré dítě. A tam nás přišel pozdravit první Rus. Bylo to velmi emotivní. Volali: ‚Češi? Češi? Češi? German nět?‘ Hledali Němce. To bylo naše první setkání s ruskou armádou. Pak přišla další vlna Rusů a tam už se ozývalo: ‚Davaj časy!‘ Švagr měl anglické hodinky a ty mu vzali. Ale hned po osvobození jsem se zapojil do obnovy města. Rusové začali stavět mosty přes Svratku, protože všechny byly vyhozené do vzduchu. Asi týden jsem pracoval na mostě u Milosrdných bratří, kde jsme postavili provizorní dřevěný most z trámů. Potom jsem přešel na další pracoviště – do Černovic, k mostu přes Svratku, kde jsem také pomáhal.“

  • „Vznikla tehdy fáma, že v Sokolnicích hoří cukrovar a že si tam může každý nabrat cukru, kolik chce. Tak jsme s kamarádem vzali vozíček a jeli jsme ze Židenic přes Černovice a Komárov do Tuřan. V Tuřanech jsme už potkávali německé vojáky, kteří ustupovali, a my jsme šli proti nim směrem k cukrovaru. V tom okamžiku začala ruská letadla útočit na Němce. Zalehli jsme do příkopu a já jsem jen slyšel, jak kolem nás sviští dávky z kulometů. Stříleli po Němcích, nám se to naštěstí vyhnulo. To bylo mé první, vlastně druhé setkání se smrtí – opravdu šlo o metry. A my, hloupí kluci, jsme i přes tu zkušenost pokračovali dál. Došli jsme k viaduktu, nad kterým už probíhala dělostřelecká příprava Rusů. Nad stromy létaly ruské granáty. Měli jsme ale kliku – u viaduktu, kde je dnes velká rozvodna, zřejmě někdo také jel pro cukr do Sokolnic. Nestačil ho ale odvézt, jen ho nabral a pak musel utíkat, takže vysypal hromadu surového cukru na silnici. My jsme ho nabrali do pytlíků a odvezli jsme si tři pytlíky toho žlutého surového cukru. Když jsme šli zpátky, v Tuřanech jsme znovu zastihli vzdušný souboj. Spadlo tam jedno ruské letadlo a my jsme prošli těsně kolem něj. Nakonec jsme ale dorazili do Židenic s pytlem cukru a s velkou slávou.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 22.07.2025

    (audio)
    duration: 01:16:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Podmiňoval jsem plnění usnesení ústředního výboru strany vlastním rozumem

Jiří Šigut na vojně v roce 1951
Jiří Šigut na vojně v roce 1951
photo: archiv pamětníka

Jiří Šigut se narodil 23. dubna 1929 v rumunské Marmarošské Sighoti. Dětství prožil v Brně, kde zažil hlad i bombardování během druhé světové války. Po válce vystudoval obchodní školu a pracoval v pojišťovně. Aktivně se zapojil do Svazu české mládeže, kde potkal řadu výrazných osobností i svou budoucí manželku Marii. V padesátých letech absolvoval školu důstojníků v záloze a krátce nato vstoupil do KSČ. Profesní dráhu později spojil s žurnalistikou – stal se zástupcem šéfredaktora deníku Rovnost. Dne 21. srpna 1968 deník jako jeden z prvních informoval o okupaci Československa, za což byl pamětník z redakce vyhozen a následně vyloučen i z komunistické strany. Spolu s manželkou se pak věnovali bytovým přednáškám a po sametové revoluci se aktivně zapojili do činnosti brněnského spolku Vesna. V roce 2025 žil Jiří Šigut se svou manželkou Marií v Brně-Líšni.