Jiří Šigut

„Pak jsme se dočkali osvobození. Toho 25. dubna, kdy přišli Rusové, jsme žili ve sklepě – stejně jako Maňka, i my jsme se tam ukrývali. Byl jsem tam s maminkou a sestrou, sestra se svým manželem a měli malé, tři měsíce staré dítě. A tam nás přišel pozdravit první Rus. Bylo to velmi emotivní. Volali: ‚Češi? Češi? Češi? German nět?‘ Hledali Němce. To bylo naše první setkání s ruskou armádou. Pak přišla další vlna Rusů a tam už se ozývalo: ‚Davaj časy!‘ Švagr měl anglické hodinky a ty mu vzali. Ale hned po osvobození jsem se zapojil do obnovy města. Rusové začali stavět mosty přes Svratku, protože všechny byly vyhozené do vzduchu. Asi týden jsem pracoval na mostě u Milosrdných bratří, kde jsme postavili provizorní dřevěný most z trámů. Potom jsem přešel na další pracoviště – do Černovic, k mostu přes Svratku, kde jsem také pomáhal.“

„Vznikla tehdy fáma, že v Sokolnicích hoří cukrovar a že si tam může každý nabrat cukru, kolik chce. Tak jsme s kamarádem vzali vozíček a jeli jsme ze Židenic přes Černovice a Komárov do Tuřan. V Tuřanech jsme už potkávali německé vojáky, kteří ustupovali, a my jsme šli proti nim směrem k cukrovaru. V tom okamžiku začala ruská letadla útočit na Němce. Zalehli jsme do příkopu a já jsem jen slyšel, jak kolem nás sviští dávky z kulometů. Stříleli po Němcích, nám se to naštěstí vyhnulo. To bylo mé první, vlastně druhé setkání se smrtí – opravdu šlo o metry. A my, hloupí kluci, jsme i přes tu zkušenost pokračovali dál. Došli jsme k viaduktu, nad kterým už probíhala dělostřelecká příprava Rusů. Nad stromy létaly ruské granáty. Měli jsme ale kliku – u viaduktu, kde je dnes velká rozvodna, zřejmě někdo také jel pro cukr do Sokolnic. Nestačil ho ale odvézt, jen ho nabral a pak musel utíkat, takže vysypal hromadu surového cukru na silnici. My jsme ho nabrali do pytlíků a odvezli jsme si tři pytlíky toho žlutého surového cukru. Když jsme šli zpátky, v Tuřanech jsme znovu zastihli vzdušný souboj. Spadlo tam jedno ruské letadlo a my jsme prošli těsně kolem něj. Nakonec jsme ale dorazili do Židenic s pytlem cukru a s velkou slávou.“