Jan Šibík

* 1963  

  • „Ono to zní pateticky, to skandování ‚Máme holý ruce, máme holý ruce’, ale oni opravdu měli holý ruce. Tam nikdo nevzal nějakej kámen nebo nějakou tyč – to, co se normálně při demonstracích ve světě používá. Já teď rozumím tomu, proč ten západní svět začal o té naší revoluci říkat... a pojmenoval si ji Velvet Revolution – sametová revoluce. Protože ze strany těch studentů byla opravdu, opravdu sametová. Takže ono to je patetický: ‚Máme holý ruce,’ ale ono to bylo tak na sto procent. Vlastně jsem nikdy ani v budoucnu, kdy jsem se začal věnovat těmhle událostem ve světě a zažil a fotografoval stovky různých demonstrací a revolucí, nikdy jsem neviděl, že by ti demonstranti si počínali tak sametově – tak jenom ty holý ruce. V tom ta česká revoluce je zcela jedinečná – v tom nenásilí, které ti studenti projevili. A proto taky nám ten ‚masakr’ nebo ten zákrok té policie na té Národní třídě přijde jako masakr. Protože… ano, my to tak použijeme a to označení je asi správný, nicméně když jsem viděl a zažil ty střety s tím režimem v jiných zemích, tak tam lidi umírali. U nás ne.”

  • „Ten průvod došel do Vyšehradský ulice. Plno lidí má pocit, že jedna z mých nejznámějších fotografií – takový vytřeštěný oči přes policejní štíty – je z Národní třídy, ale ona není od Národní třídy. Ona je právě z Vyšehradské ulice, kde ten režim poprvé se postavil tomu průvodu. Tam najednou byl kordon policistů a ti lidi si tam sedli a klasicky: ‚Máme holý ruce!’ Bylo to hodně emocionální. A já jsem si říkal: ‚Pokud ta fotka má nějak fungovat, musím tam mít obě ty strany.‘ To znamená – jediná šance – přes ty policisty udělat ty lidi, kteří měli ty holé ruce. Takže jsem to tam obešel a měl jsem zase strach. Nicméně ta touha mít tu fotku byla silnější. Takže jsem v jednom tom okamžiku přiskočil za ty policisty – a byl jsem opravdu třeba několik desítek centimetrů od nich – a udělal několik fotografií. Viděl jsem tam takovýho člověka a najednou on měl ty oči přesně kolem toho štítu. Pomohla mi náhoda, protože tam nějaký televizní štáb posvítil. A tím, jak tam posvítil z tý strany, kde jsou ti demonstranti, a toho člověka, který přišel až k těm štítům… tím vlastně, jak tam ten televizní štáb posvítil, tak tu pozornost přetáhl na sebe, a proto mě si nevšimli. A já jsem mohl být opravdu tak blizoučko těm policistům. A udělal jsem, přesně vím, tři záběry. Dva jsou rozmazaný, u toho jednoho rozmazanýho ty oči jsou pod tím štítem – a jenom jeden jedinej je ten, kterej je dobrej: že jsou ty oči těsně nad tím štítem. A pak jsem zmizel.”

  • „Já si myslím, že ta daň, kterou ti lidé, kteří pracovali v Mladém světě, platili za to, že mají určitou svobodu, byla akceptovatelná. Nemám pocit nějaké prostituce nebo využívání. Já si myslím, že naprostá většina lidí to tenkrát chápala, protože bylo hrozně důležitý, aby ten Mlaďák mohl napsat o tom, že jsou tady narkomani nebo že jsou různý sociální problémy ve společnosti. Protože ty ostatní časopisy neměly tu možnost to napsat. A když to napsali, tak to napsali tak formálně a tak strašně, že to nebylo realistický. Ti lidi z Mladýho světa nebo ti redaktoři byli natolik kvalitní, že to dokázali popsat docela realisticky. Tenkrát tam byl Velek, který dokázal realisticky psát o těch ekologických problémech, byl tam Radek John, byl tam Křesťan, který psal skvělý fejetony. Prostě ta redakce byla obsahově – nebo těmi lidmi – velmi kvalitní. A kvalitní byl i ten obrazový doprovod, který byl nedílnou součástí vyznění těch reportáží. Proto všichni měli pocit, že ten Mlaďák je tak skvělej – protože se to tam sešlo. Sešli se tam kvalitní lidi a díky té šéfredaktorce Čermákové jsme mohli psát a fotografovat věci, které jinde se fotografovat a psát nemohly.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.04.2021

    (audio)
    duration: 01:49:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.11.2021

    (audio)
    duration: 02:05:01
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Fotograf sametové revoluce

Jan Šibík v roce 2021
Jan Šibík v roce 2021
photo: Během natáčení

Narodil se 15. dubna 1963 v Praze a od dětství se věnoval fotografování. Jako třiadvacetiletý se v roce 1986 stal fotoreportérem Mladého světa – tehdy nejpopulárnějšího časopisu s půlmilionovým nákladem. O rok později přešel k časopisu Vlasta, nejraději ale stejně fotil to, co v časopisech publikováno být nesmělo. 21. srpna 1988 byl s fotoaparátem na první z pravidelných protirežimních demonstrací konce 80. let a žádnou další od té doby nevynechal. V roce 1989 fotil Palachův týden, pád Berlínské zdi i studentský průvod 17. listopadu. Jeho fotografie sametové revoluce vešly v obecnou známost, zdokumentoval ale třeba i krvavé zhroucení komunistického režimu v Rumunsku, pokus o puč v Moskvě v roce 1991 nebo první rusko-čečenskou válku v letech 1994-96. Ve svobodné době pracoval jako fotoreportér pro časopis Reflex, reportoval o válečných konfliktech, hladomorech, epidemiích a mnoha dalších situacích z celého světa. Za své fotografie získal řadu ocenění, zejména 3. místo v soutěži World Press Photo. Po roce 2000 pořádal dvě humanitární sbírky: na podporu dětí v Sierra Leone a nemocných AIDS na Ukrajině.