The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ševčíková (* 1961)

• narodila se 27. srpna 1961 v Novém Jíčíně

• její otec byl disident Josef Vlček

• vyrůstala v kádrově nevyhovující rodině

• vystudovala ekonomiku

• podílela se na tvorbě samizdatové křesťanské literatury

• absolvovala několik výslechů StB

• StB na ni vedla svazek pod označením prověřovaná osoba

• držitelka osvědčení ministerstva obrany o účasti na odboji a odporu proti komunismu

„Všichni mě odmala pohřbívali. Říkali mi, že brzy zemřu a musím se na to připravit, protože jsem ozářená,“ sdílí Marie Ševčíková znepokojující vzpomínku z dětství. Po letech už se na to dívá s nadhledem. Okolí ji strašilo smrtí, protože se rodičům narodila po otcově návratu z uranových dolů. 

Otec pamětnice se jmenoval Josef Vlček a v Československu byl v době totality znám jako katolický disident.* Komunisté ho dvakrát věznili. Poprvé byl souzený v prvním procesu proti katolickým laikům. Ve vězení strávil čas mezi roky 1951 až 1960, podruhé ho zavřeli za tisk a šíření náboženské literatury v roce 1981. S tím mu pomáhala právě jeho druhorozená dcera Marie, která se narodila po jeho návratu z uranových dolů na Příbramsku a Jáchymovsku, v srpnu roku 1961. „Maminku celé těhotenství nutili k potratu, říkali, že porodí zrůdu. Tatínek řekl, že to svěří Panně Marii. A jestli se dítě narodí zdravé a bude to holčička, dostane jméno po ní,“ vrací se Marie Ševčíková vyprávěním do doby před svým narozením. I když byla jako malá hodně nemocná, hrůzostrašné předpovědi o její smrti se nenaplnily. Pár let po ní se narodila ještě mladší sestra Věra. 

Otce zavřeli, maminku bili v lese 

Obě děvčata vyrůstala se starší sestrou Janou, která se rodičům narodila ještě před otcovým zadržením v roce 1950. Bývalý generální tajemník Matice cyrilometodějské a tajemník Ústředí svobodných škol po návratu z lágru nastoupil do Tatry jako řadový dělník. Ani jeho žena Ludmila to ještě v době jeho věznění neměla jednoduché. S malou dcerou bydlela u rodičů v moravskoslezském Příboře, kde ji často navštěvovali příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Vždycky si pro ni přijeli a řekli, ať se rozloučí s dítětem, protože ji zavírají. Odvezli ji několik kilometrů do lesa, tam ji zmlátili a nechali ji tam. Pak se vracela domů třeba celou noc,“ vypráví Marie Ševčíková zprostředkované vzpomínky své matky. „Dělali to opakovaně, chtěli ji zlomit s tím, že se může zachránit, když podepíše rozvod s tatínkem. Ona ale věděla, že to by zase zlomilo jeho,“ vysvětluje pamětnice. 

Otec se po návratu kromě dělnické pracovní pozice musel smířit i s novým bydlením. Nikdo bývalého vězně s rodinou ubytovat nechtěl. „Národní výbor se ‚smiloval‘ a ubytoval je v bývalé konírně. Dal jim nebytový prostor ve staré budově. Bylo tam vlhko, nikdy se tam nebydlelo, až ke stropu byla plíseň,“ popisuje Marie Ševčíková, kam se rodina na začátku šedesátých let musela nastěhovat. V prostoru nebyla voda ani záchod, na ten musela rodina chodit přes dvůr. „Měli jsme jediná kamna, na kterých se vařilo a zároveň se s nimi topilo. Pamatuju si, že jako dítěti mi přimrzával nočník k zadku,“ dělí se pamětnice o zdánlivě drobnou vzpomínku, která ale podtrhuje to, v jak nelidských podmínkách museli Vlčkovi své tři dcery vychovávat. Marie Ševčíková ale zároveň zdůrazňuje to, jak blízko si členové rodiny byli a že jako dítě neměla nouzi o lásku. „Že jsme se ráno vzbudili a museli jsme být pod peřinou, protože doma bylo nula stupňů, to mi přišlo normální,“ dodává. 

Josef Vlček svým dcerám občas vykládal o ruzyňském vězení a o tom, jaké mučicí praktiky příslušníci během výslechů využívali. „Elektrický proud, svícení do očí, řvaní, výhrůžky, kopání. Musel dát hlavu na špalek a jeli gilotinou až k němu. To mi jako děcku utkvělo v paměti nejvíc, přišlo mi to hrozně děsivé,“ vybavuje si otcovo vyprávění. K němu ho většinou vyprovokovala nejmladší dcera Věra. „Vytáčela ho u oběda. Říkala, že nám říká něco úplně jiného, než co nám říkají ve škole. Táta se ptal, co nám řekli ve škole, a když zopakovala to, co nám vykládá učitelka dějepisu, tak on na to: ‚No mě snad trefí, to teda ne! Vy musíte znát pravdu!‘ A pak povídal,“ vypráví Marie Ševčíková. 

Učitelce jsem řekla, že komunisté jsou vrazi

V Příboře rodina žila do doby, než pamětnice dokončila třetí třídu. Čtvrtou už nastupovala v Olomouci, kde se otec v době Pražského jara stal tajemníkem Díla koncilové obnovy a pracoval v olomoucké pobočce tiskového družstva Logos. „Maminka mu říkala, že se komunisté tak snadno nevzdají. Jenže pro něj byl vždycky zájem společnosti víc než rodina. Někdo to podle něj dělat musel.“ Josef Vlček tak kvůli nové práci později pořídil v Olomouci dům pro celou rodinu. Než se ale stihli přestěhovat a všechno zařídit, nastala srpnová invaze. Smlouvu na dům už ale Vlčkovi podepsali, proto se do hanácké metropole přesunout museli, i když otec se začínající normalizací opět skončil v dělnické profesi. 

Dům navíc nebyl jen jejich, bydleli v dolním patře a do druhého poschodí národní výbor přidělil nájemníky. „Když to tatínek kupoval, nevěděl, že přidělený nájemník v druhém poschodí je estébák, nějaký srbský partyzán. StB ho samozřejmě kontaktovala předem, takže nám neřekl jinak než ‚svině‘. Tatínka oslovoval: ‚Ty zkrachovalý faráři.‘ A ať si nemyslí, že jeho fakany budou pouštět do koupelny, která byla jen nahoře. Dělali nám naschvály,“ popisuje pamětnice nelehké soužití. Vlčkovi v olomouckém domě neměli soukromí, protože sousedi chodili přes jejich halu k sobě domů. Než se v dolním patře zařídila koupelna, museli se chodit koupat do lázní. 

Od nepříjemného prostředí si Marie Ševčíková neodpočinula ani ve škole. Ve čtvrté třídě měla ještě milou paní učitelku. V páté ji ale začala učit zarytá komunistka. „Na začátku nám řekla, že z celé třídy vychová oddané komunisty. Někdy mi přišlo, že když se nepřipravila na hodinu, tak pro ni bylo jednodušší dát nám ideovou přednášku,“ vybavuje si, jak svědomitá soudružka dětem předhazovala hlavně husity. Jednou se jí během zkoušení zeptala na to, jaký má názor na komunistický režim a Sovětský svaz. „Já jsem si říkala, že látku můžu odvykládat, ale jinak lhát nemůžu. Tak jsem řekla, že komunisté jsou vrazi a že způsobili strašně moc lidského utrpení. A že mám jiné poznání a nikdy nebudu komunistickou stranu milovat.“ Na dítě v páté třídě na začátku sedmdesátých let to bylo velmi odvážné prohlášení, soudružku učitelku si tím ale nenávratně znepřátelila. „Zastavila mě, začala po mně hrozně řvát a postavila mě na stupínek hanby. Musela jsem tam potom stát skoro každý den. Dětem řekla, že se se mnou nesmí bavit,“ vyjmenovává pamětnice, čím vším si ze strany soudružky učitelky musela projít. 

Místo Rudého práva jsem přepisovala samizdaty 

I když byla premiantkou třídy, věděla, že obory jako pedagogika nebo psychologie, které ji zajímaly, nikdy studovat nepůjde. Díky dobrému prospěchu se dostala alespoň na střední ekonomickou školu. „Mysleli si, že mě zavřou do kanceláře, a já tak nebudu škodit. Hlavně abych nevystupovala někde před lidmi. A tatínek to bral tak, že se díky ekonomce naučím psát na stroji a nebude na to sám,“ dostává se pamětnice k tomu, že i když Josef Vlček oficiálně vykonával dělnickou profesi, ani po deseti letech vězení boj proti komunistům nevzdal. Od druhé poloviny sedmdesátých let opět tiskl a distribuoval zakázanou náboženskou literaturu. A druhorozená dcera mu měla pomáhat. Té mezitím učitelka na střední škole doporučila pro trénink psaní na stroji opisovat Rudé právo. „Říkala, že se psaní naučí jedině praxí a každý, kdo chce psát rychle, tak musí každý den stránku Rudého práva doma opsat.“ A tak Marie Ševčíková opisovala, ale trochu jiné texty. „Psala jsem pak hodně rychle, ale jen proto, že jsem celý rok denně psala samizdaty. Učitelka na konci roku řekla, ať si ze mě ostatní vezmou příklad, že jsem určitě opsala všechna Rudá práva. Kdyby jen věděla...“ směje se po letech pamětnice. 

Zakázané texty opisovala na průklepový papír, otec domů nosil „zakázky“ na stovky kusů. „Přišla jsem ze školy a psala. Co jsem napsala, to jsem rozložila po posteli a mohla jsem jít spát, až když jsem to zase sebrala, scelila a dala do kupy,“ vypráví, jak v druhém ročníku střední školy vypadalo její odpoledne. S otcem samizdaty psali ve sklepě, mladší sestra většinou hlídala, aby je nikdo ze sousedů nepřistihl. Později se srbský partyzán odstěhoval a Josef Vlček pro rychlejší kopírování textů pořídil cyklostyl. Hlasitého stroje se už bez donašeče přímo v domě bát nemuseli. Vlčkovi nepřepisovali „klasické“ samizdaty, soustředili se převážně na náboženskou literaturu. „První kniha byla myslím manželský slabikář. Kněží tehdy neměli k dispozici žádnou literaturu a chtěli podle něčeho připravovat snoubence,“ vysvětluje pamětnice. 

Každý samizdat měl květinovou přezdívku

Josef Vlček se své dceři snažil předat minimum potřebných informací, nechtěl, aby v případě výslechu měla co říct. Marie Ševčíková tak o samotné distribuci textů nic moc nevěděla. Co ví s určitostí, je, že knihy měly krycí názvy v podobě květin. „Když někdo volal, ptal se, jestli máme sazenice macešek, že by potřeboval třicet na zahrádku. A to znamenalo, že potřebuje třicet balíků manželského slabikáře.“ Rodina tušila, že je telefon odposlouchávaný, mluvit o knihách jako o květinách pro ni tak byla forma ochrany. Kdo přesně k nim volal, ale pamětnice nevěděla. „Já jsem se tatínka i kolikrát ptala, ale on říkal, že mi žádná jména říkat nebude. Když nebudu nic vědět, tak ze mě nic nevytlučou,“ popisuje pamětnice, jak Josef Vlček čerpal ze svých zkušeností z výslechů. Později své dceři prozradil pár jmen lidí, kteří už byli po smrti, aby je v případě nouze mohla příslušníkům StB sdělit. 

Marie Ševčíková si dodnes pamatuje, jak s otcem jednou jela samizdaty rozvážet. Byla noc a Vlčkovi měli zadní sedačky auta plné textů, když je zastavili příslušníci Veřejné bezpečnosti. Josef Vlček dceři rychle přikázal, ať si pod kabát nacpe svetry. „Ptali se, kam jedeme takhle v noci, a on říkal, že veze dceru do porodnice. Otevřeli dveře, a já jak jsem byla strachy bez sebe, tak jsem byla úplně zelená,“ vybavuje si, jak díky tomu v sedmnácti letech věrohodně zahrála rodící ženu. „Hrozně jsem se klepala a taťka se ptal, jestli mi umí poskytnout první pomoc.“ To ale neuměli, a tak se jen rychle zeptali, co vezou na zadní sedačce. Josef Vlček je odbyl, že výbavičku pro miminko. 

Ačkoliv se protentokrát těsně vyhnuli odhalení, Státní bezpečnost na jejich disidentskou činnost stejně přišla. Pro Josefa Vlčka si přišli 10. září 1979. Marie Ševčíková si otcovo zatčení vybavuje do nejmenších detailů. „Když jsme jako malí chodívali na povinné filmy o zlých Němcích, tak tam vždycky nastoupilo gestapo a běhalo po bytě. A tohle bylo úplně stejné, akorát s estébáky. Zazvonili, řekli, ať se ani nehneme a na nic nesaháme. Stáli jsme v pozoru a oni začali všechno rozebírat.“ Příslušníci u Vlčků hledali cyklostyl a zakázané texty. Než ho ve sklepě našli, obrátili celou domácnost vzhůru nohama. „Vykrámovali všechny skříně, sundali nám válendy, závěsy… Dívali se všude možně,“ vyjmenovává pamětnice. 

Josefa Vlčka propustili z vazby po čtyřech měsících, které Marie Ševčíková strávila obavami, že si přijdou i pro ni. Otec ale veškerou práci na samizdatech vzal na sebe. „Divili se, že toho tolik zvládl, ale on řekl, že jako dělník přijde z práce ve tři hodiny, a když dělá do noci, tak toho může zvládnout hodně.“ I když Josefa Vlčka z vazby nejprve pustili, v září 1981 ho odsoudili na dvacet měsíců za nedovolené podnikání a obohacování. Ironii obvinění jeho dcera zdůrazňuje dodnes – Josef Vlček výrobu samizdatů totiž dotoval ze svého. „Maminka mu vždycky říkala, že jeho plat je pro církev a společnost a z jejího platu žijeme,“ komentuje pamětnice stručně rodinné poměry. 

Estébáci na mě řvali a ponižovali mě

V době otcova druhého věznění rodina další samizdaty nevytvářela. Marie Ševčíková měla krátce po maturitě, kterou sice zvládla na samé výborné, nikde ji ale nechtěli vzít z kádrových důvodů. Nakonec ji otcův známý zaměstnal jako pomocnou sílu v kanceláři. Ani ona se ale bohužel výslechům nevyhnula. „Gró výslechu bylo řvaní a vyhrožování,“ vybavuje si pamětnice hodiny strávené na služebně. Oblíbená metoda byla také „cukr a bič“. „Jeden řval a druhý byl hodný, abych něco prozradila. Taky mi vyhrožovali, že když nebudu spolupracovat, tak že zabijí rodiče a sourozence. A že já rozhoduju o tom, jestli budou žít.“ Zkoušeli argumentovat i kariérním postupem. „Říkali: ,Jsi chytrá a schopná, stačí podepsat a budeš mít vysoké postavení a plat. Jen nám občas přijdeš něco říct.‘ Zajímaly je otcovy kontakty,“ vysvětluje Marie Ševčíková. Nešli ale daleko pro urážku, a při výsleších tak často slýchala oslovení „ty farářská kurvo“. Stejně jako její otec, i ona hledala sílu v modlitbách. Veškeré výslechy tak zvládla bez toho, aniž by tajné policii vyzradila jméno někoho živého. StB na ni založila spis v kategorii prověřovaná osoba. Svazek byl ale zničen 6. prosince 1989.**

Trauma z výslechů si nicméně pamětnice nese dodnes. „Když na mě i teď začne kdokoliv řvát, tak se začnu chvět. I mému muži trvalo rok, než pochopil, že na mě nemůže vůbec zvýšit hlas. Je to Slovák a ti jsou takoví choleričtější,“ dodává. Její muž byl u výslechu krátce po tom, co spolu začali chodit. „Říkala jsem mu, co mu hrozí a jaké mám hodnoty, ale on je měl stejné. Na výslechu byl třikrát.“ Vzali se v listopadu 1983. Když otec pamětnice o dva roky později organizoval velehradskou pouť, Marie Ševčíková s mužem pomáhali rozvážet pozvánky po celém okrese. Na Velehrad ale nešla, prožívala v té době rizikové těhotenství. V tomhle stavu prožila i poslední domovní prohlídku. „Měli s sebou ženu a před ní jsem se musela vysvléct do naha, že je to opravdu moje břicho. Nevím, co hledali. Asi nějaký stroj nebo tiskoviny,“ přidává Marie Ševčíková takřka bizarní příběh. Vlčkovi se ale poučili. Kontakty na nejbližší spolupracovníky schovali v lednici v prostoru vyhrazeném pro vajíčka a Solženicynovy texty měli v troubě mezi plechy. Policie tak nic nenašla.

Není divu, že sametovou revoluci celá rodina vítala s nadšením. Pamětnice brala na listopadové demonstrace i své malé děti, čtyřletého Dominika a dvouletou Terezu. Více aktivní ale nebyla. „Kdybych byla studentka, tak se asi chovám jinak a jsem aktivnější, ale jako maminka dvou dětí už jsem jen chodila protestovat. Říkali jsme dětem, že čím víc budou cinkat klíči, tím dřív odejdou komunisti. A starší syn je pořád přehlušoval a ostatní lidé ho napomínali,“ dodává Marie Ševčíková na závěr svého vyprávění úsměvnou historku.

 

* Paměť národa zaznamenala i jeho vzpomínky. 

** Zdroj: Odpověď Archivu bezpečnostních složek dostupná v Dodatečných materiálech.