Zdeněk Šesták

* 1925

  • „Ráno v šest hodin mi jel autobus z Florence do Litoměřic. Já jsem se horko těžko dostával vůbec k tomu autobusu. No, dostal jsem se a teď jsme jeli, ale spíš jsme tak pořád postávali. Lidi se potřebovali dostat do práce do Vodochod a ty vojska proti nám. A kam že jedeme? Do zaměstnání... Teďka v tom jedoucím autobuse měli lidi tranzistory, poslouchali, co se děje, protože rozhlas stále vysílal. Hlasatelka paní Šťovíčková oznamovala, že jakmile se ozve československá státní hymna, tak jsou obsazeni a končí vysílání. A my pořád jeli a stáli a jeli a stáli a teď se blížíme k Terezínu a zazněla hymna. Takže lidi v autobusu povstali a memorovali hymnu. V blízkosti Terezína, chápete co to bylo? To byl pro mě šok. Něco takového by Salvátor Dalí nevymyslel. Ta antinomie nového obsazení a přítomnosti historie Terezína.“

  • „Byla schůzka studentů v domě Techniky na Karlově náměstí. Už jsme nemohli jít Nerudovou ulicí, ale šli jsme přes Pohořelec na Pražský hrad. Šli jsme říct Benešovi, aby nepřijímal demisi členů vlády v tom roce 1948. Tak asi to byl důvod mého pozdějšího vyloučení ze školy.“

  • „Vzpomínám, to bylo tenkrát na podzim roku 1945. Každou chvilku tehdy zhaslo světlo, Praha neměla dost uhlí atd. Patočka přednášel ve velké aule v amfiteátru v hlavním přednáškovém sále na nynějším Palachově náměstí. A teďka zhaslo světlo uprostřed jeho přednášky. Samozřejmě mluvil spatra, improvizoval, bylo vidět, jak hledá slova. Byl nabitý sál, to bylo všechno nadržené válkou, tam byly generace 20 let rozdílné. Zhaslo světlo a on pokračoval i v té tmě. Nakonec tam nějaký kolega našel někde svíčku a dal to na pult. Takže jste viděla toho mága, jak tam rukama ze sebe doloval pojmy. To jsou nezapomenutelné zážitky, které člověk v sobě nese. Patočka byl vzácný člověk, který umřel jako Sokrates. Byl mu podán jed, protože ‚kazí‘ mládež.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.05.2015

    (audio)
    duration: 03:27:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Musíš podbíhat pod závorami...

Z. Šesták v roce 1950
Z. Šesták v roce 1950
photo: Soukromý archiv pamětníka

Zdeněk Šesták se narodil 10. prosince 1925 v Cítolibech na Lounsku. Jeho otec pracoval jako úředník u Československých státních drah, maminka byla učitelka. Oba rodiče byli mimo své zaměstnání amatérští hudebníci. Tatínek hrál na violoncello a maminka zpívala v chrámovém sboru. Zdeněk od útlého dětství hrál na klavír, v době studia na slánském gymnáziu hrál také na varhany v místním kostele. V roce 1945 byl přijat na Pražskou konzervatoř do třídy E. Hlobila. V této době zároveň studoval také hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde mimo jiné navštěvoval přednášky Jana Patočky. Pražskou konzervatoř řádně ukončil v roce 1950, ale univerzitní studia dokončit nemohl, neboť byl z politických důvodů vyloučen v roce 1949. Po vojně nastoupil do Ústředního domu lidové kultury, kde působil v letech 1952-1954. Následně přešel do Armádního uměleckého souboru, kde pracoval jako lektor vedoucích pracovníků uměleckých souborů do roku 1957. S krátkými přestávkami v letech 1968-1969, kdy se stal ústředním dramaturgem symfonické, komorní a vokální hudby v Československém rozhlase, a let 1991-1992, kdy přednášel hudební regionalistiku na katedře hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, působí ve svobodném povolání jako hudební skladatel. Zabývá se rovněž muzikologickým výzkumem, jeho celoživotní zájem směřuje k cítolibské skladatelské škole 18. století, kterou objevil a dokumentuje. V roce 2008 se stal laureátem Ceny Ministerstva kultury za mimořádnou uměleckou a muzikologickou činnost v oblasti české hudby, kultury a umění.