"Vzpomínám si na to, protože jsme z toho měli docela hrůzu. Sdělovací prostředky říkaly, že u nás radioaktivita není, ale pořád se snižuje. Což tedy nedávalo žádnou logiku. Měli jsme docela strach, že to zasáhne i naši oblast, ne jenom tu ukrajinskou. A bylo mi hrozně líto těch lidí, kteří tam byli a kteří třeba museli dělat ten sarkofág. Ty následky toho, potom umírali v těžkých bolestech, tak to bylo hrozný, si myslím.
- Ty zprávy asi byly kusé?
- Určitě byly kusé, byly prostě takové zavádějící, nebyly pravdivé.
- No a dalo se něco dozvědět, nebo prostě se dalo jenom čekat?
- Snažila jsme se třeba získat nějaké informace od mezinárodního Atomového výboru, možná, že se to tak nejmenuje, je ale svaz atomových elektráren, který má nějaké informace o úniku, nebo uzavření. Tam jsem se snažila nějaké informace získat. Ale v té době ještě nebyl internet, a tak to bylo poměrně obtížné. Literatura o tom nebyla, takže moc se mi to nedařilo. Naši o tom nesměli vlastně hovořit, takže my jsme jenom sledovali, co to s námi udělá. Tak naštěstí nic, teda, akorát že emigroval Waldemar Matuška."
"V rámci přístrojových a medikamentózních možností jsme se snažili dělat, co jsme mohli. Pamatuju si, jaká to byla pro mě hrůza, když jsem měla padesátiletou pacientku s ledvinovým selháním. A nemohla jsem pro ni získat místo na umělé ledvině na dialýze. Tehdy v té době bylo těch dialýz strašně málo. Jedna byla v Liberci, jedna v Ústí nad Labem a v Praze pochopitelně. A byla určitá medicinská kritéria, která museli pacienti splňovat, aby se na dialýzu dostali. Ale byla i kritéria politická. Byla to nějaká matka, která měla sice tři děti, ale nebyla ve straně, takže na dialýzu nemohla a zemřela. Což bylo hrozné, nemohla jsem se s tím vůbec vyrovnat. Docela dlouho mi to trvalo. Taky mi dělalo problém, když jsme měli pacienta s nádory s rakovinou a nesměla se jim říct diagnóza. Myslím si, že pacienti to časem pochopili, že tu chorobu mají, protože nebyli přece hloupí. Prostě, když chodí na ozářky, mají cytostatika, no tak co to asi tak může být, že jo. A my jsme nakonec potom hráli takovou hru – oni dělali, že jim je dobře, a my jsme jim to jakoby věřili."
"Vzpomínám si na to moc dobře – na upálení Jana Palacha. To byl hrozný pocit, takhle si sáhnout na život. To prostě musí udělat zoufalý člověk a přitom odhodlaný. Nám to bylo strašně líto a byli jsme z toho neuvěřitelně smutní. I dál to potom, co se dělo v průběhu toho pohřbu – na to si pamatuju do dneška. Jak to bylo smutný, jak to byl veliký pohřeb, ale všechno, co se dělo i okolo. Těch policajtů, StB. Byl to hrozný zážitek.
- Jak jste se dozvěděla o jeho činu?
- Myslím si, že to bylo ze sdělovacích prostředků. Ale i tam byl vlastně můj spolužák ze střední školy, který to nafotil a ty fotky nám potom přinesl. A já jsem si ty fotky, pár fotek, vzala domů a ukazovala jsem je rodičům. A moje máma tvrdě, ale tvrdě řekla, že to musím zničit, a mně se nechtělo. Říkala jsem, že si najdu nějakou skrýš, prostě je někam ukryji a nikdo to nenajde. A ona trvala na tom, abych je spálila. Tak jsem to musela udělat. Přišlo mi to hrozně tvrdé, ale zpětně si říkám, že máma měla asi pravdu. Že po těch jejích zážitcích, které měla, tak si myslím, že to z její strany bylo pochopitelné."
Alena Sellnerová se narodila 10. ledna 1952 v Plané u Mariánských Lázní do nábožensky založené rodiny se čtyřmi dětmi. Její rodiče, Blažena a Vladislav Pospíšilovi, byli reemigranti. Maminčina rodina odešla v 60. letech devatenáctého století na Ukrajinu kvůli carskému příslibu půdy a tatínkovi předci, pobělohorští emigranti, se usadili kolem polského Zelowa. Během druhé světové války se situace rodin dramaticky změnila. Rozhodly se, že se vrátí do původní vlasti, do Československa. Oba rodiče neradi vypravovali, co na místech, kde vyrostli, během války zažili. Když byla Alena Sellnerová malá, měla rodina v Černošíně na Tachovsku malé hospodářství, které ji obstojně uživilo. Kolektivizace zemědělství v Československu ale o pole, část zvířat a zemědělské stroje rodinu připravila. Otec pak pracoval na státním statku jako traktorista a matka až do důchodu v Národním podniku Kozak, který byl jedním z největších výrobců kožené galanterie v socialistickém bloku. Pamětnice vystudovala tříletou všeobecně vzdělávací školu ve Stříbře a Lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově. Má atestace prvního a druhého stupně z interního lékařství. Po svatbě s manželem, který byl šífákem, se v roce 1977 se odstěhovala do Děčína, kde nastoupila v tamní nemocnici na interní oddělení. O rok později se jim narodila dcera Alena, o dva roky později syn Václav. V roce 1997 z nemocnice odešla a začala provozovat alergologickou ordinaci, kde působí dodnes. V roce 2025 žila pamětnice v Děčíně.
