The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Sedlářová (* 1954)

• narodila se 5. ledna 1954 v Uherském Hradišti, otec veterinář, matka etnografka

• předškolní dětství prožila Eva Sedlářová v Novém Hrozenkově na Valašsku

• poté, co otec odmítl verbovat sedláky do družstva, odešli z venkova do města

• pamětnice vyrůstala v Ústí nad Labem, kde byl otec ředitelem zoologické zahrady

• po okupaci v roce 1968 emigrovala rodina do západního Německa

• tam se Eva Sedlářová seznámila s básníkem a zpěvákem Karlem Krylem

• poznala českou komunitu v prostředí Rádia Svobodná Evropa v Mnichově

• provdala se za Karla Kryla, po dvou letech manželství se roku 1975 rozvedli

• odstěhovala se do Itálie, vystudovala zdravotní školu a věnovala se paliativní péči

• v době natáčení, v roce 2025, žila v Ústí nad Labem

Adresu dostali jen ti nejlepší ze třídy a Eva ji měla taky. Už si nepamatuje, do kterého města v Sovětském svazu ty dopisy posílala ani jaká ulice to byla. Ovšem nezapomněla, že tam bydlelo děvče jménem Valentina, a to bylo vzrušující. Valentina, jako Těreškovová. První kosmonautka na světě. Posílat dopisy někam daleko bylo velmi dobrodružné a toužili po tom všichni. Obsah dopisů byl ovšem hloupý. Eva rusky ještě moc neuměla, nevěděla pořádně, co má vlastně napsat, ale Valentině to nevadilo. Někdy poslala malou sovětskou čokoládu, na kterou se Eva vždy těšila. Věřila všemu, co učitelé ve škole říkali. Byla hrdá na svůj pionýrský šátek, a když na 1. máje hrála z amplionu hymna, postavila se na ulici do pozoru a pozvedla dlaň pravé ruky k čelu, přestože se zrovna nikdo nedíval a mohlo jí to být jedno.

Rodiče to Evě nerozmlouvali. Když si doma povídali o něčem, co neměly děti slyšet, mluvili spolu německy. Jenom jednou se matka neudržela a šla učitelkám vysvětlit, že není moc estetické nosit červený šátek na žluté kostečkované halence, ale neuspěla. Eva také věřila na přátelství stvrzené krví. S kluky se ještě moc nekamarádila, ale s holkama se přivazovaly ke stromu, střílely šípy a stalo se, že jedna indiánská spolužačka omdlela, protože nesnesla bodnutí špendlíkem do prstu, aby vlastní krví podepsala, že jsou všechny sestry.

Nevěděla, jestli si Valentina v Sovětském svazu také hraje na indiány ani proč se kino, ve kterém promítali indiánské filmy, jmenuje Hraničář. Také o mladém muži s kytarou, který už toho o životě v socialistickém Československu věděl hodně, začínal psát své první básně a jmenoval se Karel Kryl, nemohla tehdy tušit vůbec nic. Poslouchala Vondráčkovou, Kubišovou a Neckáře. Jiří Černý pustil někdy v rádiu Beatles a měla pěkné dětství.

Konec starého světa

Po řece pluly nákladní lodě do Hamburku. Eva seděla ve vlaku a z okna pozorovala velkolepé Labe. Rodina se stěhovala z Moravy do Ústí nad Labem. Nevěděla, proč se stěhují, ale nic si z toho nedělala. Otec s matkou byli pevné zázemí, a kamkoli spolu šli, tam byla jistota. Dosud žili v Novém Hrozenkově na Valašsku. Na podzim tam u potoka kvetly ocúny, všechno vonělo, na jaře chytala v tůni pulce, které nosila tátovi domů. Otec pulcům rozuměl, stejně jako všem zvířatům v okolí. Nejvíce rozuměl kravám, ovcím, prasatům a kozám, protože byl veterinář. Koncem padesátých let hospodařili Valaši na kopcích ještě soukromě. Měli jednu dvě krávy, kozu, prase, drůbež, malé pole a v některých chalupách pod vrcholky Beskyd hliněnou podlahu.

Otec Dušan byl pro hospodáře pan Někdo. Když kráva spolkla hřebík nebo měla rodit, vyjížděl do kopců terénním Volkswagenem KDF. Eva chodila teprve do školky, ale dobře si pamatuje, že v zimě napadlo někdy tolik sněhu, že se pak táta nemohl od hospodářů dostat domů. Sedlářovi bydleli v osadě Vranča pod horským hřebenem, na kterém začínalo Slovensko. Dům měl schodiště z třešňového dřeva a za protektorátu tam byla celnice. Matka vystudovala etnografii, takže někdy bylo doma valašských krojů jako v muzeu. Eva chodila s bandaskou k sousedům pro mléko, a když o tom dnes vypráví, má pocit, že se to „odehrávalo někdy v sedmnáctém století“. Cestou z Vranče do vesnice bydlel pan Malinčák. Vyřezával dřevěné ovce, pasáky a psy. A v rozpadlém domku žila matka s „divnou dcerou“. Říkala jim Klbaňky.

Tenhle starý svět měl však rychle skončit. Nějakou dobu nechával komunistický režim hospodáře na Valašsku na pokoji, ale nesmělo to tak zůstat. Jen co teror kolektivizace zničil sedláky v nížinách na úrodné půdě, pokračovalo násilí v horách a otec dostal příkaz verbovat Valachy na kamenitých políčkách do družstva. Byť neměli majetku mnoho, měli se ho vzdát a předat svá zvířata, půdu i pluhy k socialistickému hospodaření. „Tohle otec odmítal. Nechtěl to dělat,“ vypráví Eva Sedlářová. Tehdy o tom nic nevěděla, ale později pochopila, jak těžké to pro tátu muselo být. „Složil se z toho, začal trošku pít a sedláci to přikrmovali. Měli ho rádi, pořád mu nalévali, ale on jim měl změnit život. Měl je do té změny vlákat. Aby odevzdali, co měli, aby už pak z toho nikdy nemohli zpět.“

V roce 2015 natáčeli dokumentaristé Paměti národa v Růžďce na Valašsku příběh hospodáře Jana Sedláčka. Nátlak na sedláky tam vrcholil v roce 1960, kdy nastal masivní nábor do družstev. Někdy i dvakrát týdně musel Jan Sedláček dolů do vesnice na zasedání komise. Přemlouvali a vyhrožovali, ale Jan Sedláček vstup do družstva nepodepsal. Přišel tedy trest. Družstvo mu zabralo deset hektarů půdy a přidělilo mu nepřístupný pozemek, na kterém se hospodařit nedalo. Aby uživil rodinu, musel si hledat práci, ale soukromého rolníka nesměli nikde přijmout. „Pořád jsem doufal, že komunisté dostanou rozum, ale to jsem se mýlil. Bylo to horší a horší,“ vyprávěl Jan Sedláček. „Jednou jsem byl pro ně kulak a šmytec.“

V ptačím parku

Eva Sedlářová si pamatuje, že vedle pokladny stály záchodky pro návštěvníky, ve kterých seděla v okénku paní Dlabačová. Němka, která nemusela po válce do odsunu a neuměla dobře česky. Kolem pokladny a záchodků chodila Eva domů ze školy a kamarádky jí záviděly, že jde do zoologické zahrady a nemusí platit vstupné. Ředitelský byt v prvním patře německé vily měl halu s parketami a kachlovými kamny, vykládanou dřevem. Stěhování z Valašska do severních Čech bylo pro zvěrolékaře a jeho rodinu útěkem i vysvobozením současně. Verbovat Valachy do družstva se otci příčilo, protože s kolektivizací nechtěl mít nic společného. Na Moravě se sice narodil, měl ji rád, přesto musel zmizet a Ústí nad Labem mu k tomu dalo příležitost. V roce 1959 se tam Dušan Sedlář stal ředitelem zoologické zahrady, ve které rodina našla druhý domov.

Přírodní park v Krásném Březně, asi tři kilometry severovýchodně od centra Ústí nad Labem, v té době ještě skutečnou zoologickou zahradou nebyl. Historie toho místa je však pozoruhodná a také Eva Sedlářová o ní ráda vypráví. „Samotná zoo byla velice malá. Lidé tam chodili především do parku plného kýčovitých pohádkových výjevů. Byli tam trpaslíci, Krakonoš, jakýsi hrad postavený z tufu, u kterého jsem si hrála na princeznu. Lavice z té doby je tam dodnes a nedávno jsem na ní seděla.“ V roce 1908 koupil ústecký podnikatel Heinrich Lumpe v Krásném Březně několik hektarů lesa a vybudoval ptačí areál, který neměl v Evropě srovnání. Hnízdilo tam na dvě stě druhů zpěvných ptáků. V polovině třicátých let Heinrich Lumpe náhle zemřel, jeho rodina musela po válce do odsunu a park začal chátrat.

V padesátých letech rozhodlo město Ústí nad Labem, že v parku vybuduje zoologickou zahradu, ve které byl pak otec ředitelem. Zprvu chtěl Lumpeho ptačí park obnovit, ale narazil. Lidé totiž měli na německou historii města zapomenout. Připomínat buržoazii a její bohulibé dílo ze začátku století neměli vedoucí funkcionáři komunistické strany v úmyslu. „Bylo tehdy těžké něco prosazovat,“ říká Eva Sedlářová a vzpomíná, jak z návštěvy zoologické zahrady v Kodani přivezl otec mladou samici šimpanze Zuzanu a místo obnovy parku slavného jména a tradice začal budovat klasickou zoologickou zahradu a chovat šimpanze.

Nebudu to říkat

Evě nebylo tehdy ještě ani deset let, sestře Anně o dva roky více a o všech okolnostech tátovy práce nemohly tenkrát vědět. Rodiče se snažili děti chránit a moc jim toho o poměrech v socialistickém Československu neříkali. „Abu, tataru, cigebaba, karbaru, karbarika, bumastrika, princ,“ odříkává Eva Sedlářová dětské rozpočítadlo, které se naučila v otcově rodné Strážnici, kam z Ústí nad Labem jezdívala k babičce na prázdniny. O hodně později našla ta podivná slova v nějaké knížce, ale stejně se nedozvěděla, co znamenají a jak se na Slovácko dostala.

Následujícím větám z té doby však rozumí velmi dobře, pamatuje si je slovo od slova, ale opakovat je za nic na světě nechce. „Nebudu to říkat. Je to odporné. Jestli někdo chce, ať si to přečte,“ říká o pionýrském slibu, který ve škole přednášela, aby dostala červený šátek, a byla pak na něj pyšná: „Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byla dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránila čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.“

V srpnu 1968 přijely do milované vlasti sovětské tanky a pamětnice dostala strach. Rodiče byli na cestě po západním Německu a všichni zaměstnanci v zoologické zahradě říkali, že se táta s mámou už určitě nevrátí. Jenom technik Oldřich Beránek pohladil Evu po tváři, říkal, že by ji samotnou nenechali, že jistě brzy přijedou, a Eva Sedlářová je mu za to dodnes vděčná. Rodiče se sice vrátili, jenže Eva šla v září do školy a byla znovu v šoku. Učitelé se dětem omlouvali, že jim dosud lhali, a žádali je, ať jim to odpustí. Eva, která jim věřila snad každé slovo, a doma to nikdo nezpochybňoval, prožila velké zklamání. „Museli jsme vás učit věci, které už vás učit nebudeme,“ přiznali učitelé a Evě to připadalo strašné. Do té doby netušila, že vyrůstá v diktatuře a že je všechno jinak, než to je. „Jako byste si léta střádal a pak vám řekli: ‚Ne, ne. Je to jen kočičí zlato.‘“

Stalo se tenkrát, že jela se svou třídou autobusem na bramborovou brigádu. A už tehdy, krátce poté, kdy do Československa vtrhly sovětské tanky, pochopila, že všechny holky ve třídě už nejsou sestry a kapka krve z prstu nic neznamená. Nejlepší kamarádka vyrůstala v rodině přesvědčených komunistů, byla vůdčí typ a chtěla zpívat „Kaťušu“. Slavnou ruskou píseň, kterou dlouho všichni milovali, ale teď ji všichni nenáviděli. Nikdo v autobuse se nepřidal, učitelky byly zděšené a Evě začalo svítat, že už nic nebude jako dřív. Otec požádal pro celou rodinu o povolení vycestovat na Západ. Čekali a měli sbaleno a Eva se těšila na velké dobrodružství, o kterém tušila, že někdy brzy po návratu z brambor určitě začne a bude to mnohem větší dobrodružství, než když z Valašska odjeli do Ústí nad Labem...

Může se kráva ožrat?

Kantýna Rádia Svobodná Evropa v Mnichově byla zakouřená a chodilo se tam popíjet. Také něco sníst bylo v kantýně možné, ale Eva Sedlářová už si moc dobře nepamatuje, co se podávalo. Zřejmě párky, klobása, nějaká jednoduchá jídla za dobrou cenu. U „českého stolu“ posedávali čeští redaktoři i technici a vůbec všichni, kteří měli s českým vysíláním Svobodné Evropy něco společného. Básník Ivan Diviš, novinář a reportér Sláva Volný, redaktor Jan Schneider, autorka hudebních pořadů Rozina Jadrná a také muž menší postavy, s modrýma očima, který si pečlivě balil cigarety z tabáku značky Bukanýr. Pohyby jeho rukou byly úhledné a byl to Karel Kryl. Eva Sedlářová s ním chodila a měli před svatbou.

V Československu plném sovětských vojáků už byl Karel Kryl slavný. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy vydal desku „Bratříčku, zavírej vrátka“ a rázem ho v okupované zemi znal každý. Ovšem v Německu o něm kromě emigrantů nikdo nevěděl. Emigroval v září 1969. V Mnichově studoval na univerzitě, koncertoval v prostředí české komunity a ve Svobodné Evropě si přivydělával jako externí spolupracovník. Rozina Jadrná, která byla ve Svobodné Evropě od úplných začátků, zvala Karla Kryla do svých hudebních pořadů a nechala ho bydlet ve svém malém služebním bytě na Akademiestraße naproti mnichovské univerzity.

„Vzpomínám si, jak bylo v Mnichově zemětřesení, a ten byt byl v pátém poschodí. A Rozina byla neuvěřitelně vtipná. Všechno se začalo klepat, my jsme ztuhli… a byl tam tenkrát velký Karel, malý Karel, Rozina a já… A Rozina zakřičela: ,Všichni do středu místnosti!‘ Což je absolutní blbost. Naopak… Pak to přešlo, nic se nestalo a my jsme se smáli, protože jsme si představovali, jak to spadne a my jsme ve středu místnosti. Rozina byla prostě spontánní. Znala mé rodiče a mému otci zavolala ve tři hodiny v noci a zeptala se, jestli se může kráva ožrat. Otec chodil spát v osm hodin a Rozina mu zavolala ve tři… A Karel Kryl, když ji chtěl trochu pozlobit, tak ji nazýval skřehotavá siréna imperialismu. Komunisté Rozinu nenáviděli. Tak, když ji chtěl Karel pozlobit, říkal jí skřehotavá siréna imperialismu,“ vypráví pamětnice.

Takzvaný velký Karel byl Karel Jadrný, manžel Roziny Jadrné, překladatel a redaktor, který v Mnichově založil exilové nakladatelství Arkýř. Malý Karel byl Karel Kryl. Byt v pátém patře činžovního domu v Akademiestraße patřil Svobodné Evropě, stejně jako celý dům, ve kterém bydleli lidé, kteří pro rádio pracovali. Vždy ve středu pořádala Rozina Jadrná večírky a Eva Sedlářová vzpomíná, že ji přijala jako svou dceru. Když se seznámily, bylo Evě osmnáct let, neměla žádné vzdělání, téměř nikoho v intelektuálním prostředí české emigrace neznala a vypráví o tom, že ji přesto Rozina Jadrná přijala s otevřenou náručí.

Rozina se narodila v roce 1924 v Hradci Králové. Už měsíc po komunistickém převratu, v únoru 1948, odjela autobusem na Šumavu a pěšky přešla přes hory do Německa. Několik let žila v Paříži, hrála v emigrantském divadle Maryša a seznámila se s Jiřím Voskovcem, který ji doporučil do redakce nově vznikající Svobodné Evropy. Tam Rozina Jadrná prosadila hudební pořad pro mladé posluchače a už počátkem šedesátých let měla v Československu desítky tisíc fanoušků. „Nejprve se v Mnichově objevila s mikrofonem Rozina a potom kolem ní postavili Svobodnou Evropu,“ říkával s nadsázkou Karel Kryl a Eva Sedlářová si to pamatuje.

V kostele byl pokora sama

Od chvíle, kdy se čtrnáctileté děvče v zoologické zahradě v Ústí nad Labem strachovalo, že se máma s tátou už nikdy nevrátí a ona zůstane bez rodičů v okupované zemi, uběhlo pět let a Eva Sedlářová se v Mnichově vdala. Jejím mužem se stal Karel Kryl. V říjnu 1968 odjela s rodiči, sestrou a několika kufry do Německa, ze kterého už se nikdy neměli vrátit. Otec pracoval v soukromých zoologických zahradách, pak na kožešinové farmě. Často měnili adresu, až nakonec získal Dušan Sedlář dobře placenou práci u pobočky holandského farmaceutického koncernu Big Gulden v Kostnici. Eva toužila studovat zdravotní školu, ale okolnosti tomu nepřály. Vyučila se fotolaborantkou, vyvolávala filmy, tiskla fotky a neměla tu práci ráda. V sedmnácti letech se od rodičů odstěhovala, chodila na diskotéky, kde se občas kouřilo konopí. Vzpomíná na hromady krásných svetrů, které v „sekáčích“ prodávali za marku. Splynula rychle s německým prostředím, a co se děje v Československu, už ji moc nezajímalo.

„Ty neznáš Kryla?“ divila se kamarádka Věra Rückerová. Krajanka o čtyři roky starší než Eva emigrovala z Československa v roce 1969, kdy už Krylovy písně uměly nazpaměť miliony Čechoslováků. Seznámila se s Krylem v Německu a byli přátelé. Také Věra pracovala s fotkami, s Evou dělala v jedné firmě. Ovšem na rozdíl od Evy, která tu práci nesnášela, Věra ji měla ráda a sama také fotila.

Obal nejslavnější Krylovy desky „Bratříčku, zavírej vrátka“ z roku 1968 nese fotografii světoznámého fotografa Josefa Koudelky. Černovlasý chlapec sedí na obrubníku a na zádech má na košili tři soustředné kruhy připomínající terč. „Co umí Koudelka, to umím taky,“ řekla si Eva Rückerová a vyrazila fotit romské chlapce. Vznikla fotografie kluka opřeného o sokl pouliční lampy, a když tu fotku Karel Kryl uviděl, poprosil Evu, aby mu ji prodala na obal dalšího „Bratříčka“, který pak vyšel v Německu. „Slíbil Věře za tu fotku osmdesát marek,“ vypráví Eva Sedlářová. „Pak už ale byli tak velcí přátelé, že si od něj ty peníze nikdy nevzala.“

Večírek byl u Věry Rückerové. Bydlela v Urberachu, nedaleko Frankfurtu, a Karel Kryl tam přijel z Mnichova. „Malej kluk s modrýma očima, vytáhl kytaru a já mu říkám, jestli umí nějaké lidovky,“ vzpomíná Eva Sedlářová. „A pak jsme se trumfovali. Znal jich spoustu, ale já jich znala víc.“ Byl o deset let starší, vzhlížela k němu, jak byl chytrý, vtipný a elegantní. Koupil jí kuličky v igelitovém sáčku. „Až se vrátím, tak tě obehraju a pak se vezmeme,“ řekl Evě, než odjel do Mnichova. Brzy jela za ním a už tam zůstala. Chodili spolu na smrže do anglického parku, obdivovala, jak má jistou ruku, když je čistí, jak je ten pohyb úhledný a pečlivý. Chodili spolu do galerií, Karel vyprávěl o výtvarném umění a pak se ptal, co se Evě nejvíc líbí. Miloval El Greca, Eva znala Jožu Uprku a podle toho to vypadalo. Nikdy si ji však nedobíral a Eva mu za to byla vděčná.

O své matce Eva Sedlářová říká, že byla jako z kreseb Karla Svolinského. Krásná, skromná a pokorná. Tak si Eva představovala pravou křesťanku. Matka se však považovala za ateistku, do kostela rodina nechodila. K víře Evu přivedl až Karel Kryl.

„Chodili jsme do svatého Štěpána v Mnichově každou neděli. Mám na to velmi pěkné vzpomínky a dodnes se mi vrací ten pocit, když vejdu do nějakého chrámu. Stála jsem v lavici po Karlově pravé ruce a vidím to jako dnes. Než vešel do chrámu, byl velmi veselý. Vymýšlel vtípky. A pořád nějaké rýmy. A pořád se smál nebo si dobíral lidi. Ale když vešel do kostela a začala mše, tak mírně sklonil hlavu. Pamatuji si, jak to bylo krásné. Jak se ten člověk najednou ztišil a byl pokora sama. Tuto vlastnost uměl vyvolat, i když byl mimo kostel. Mimo mši. Když byl s někým a třeba se s ním hádal nebo chtěl mít pravdu. Uměl pokorně přiznat, že se mýlí. Tady v tom byl Karel jedinečný. Byl především vstřícný.“

Svědectví o velkých mužích

Krátce před svatbou v roce 1973 odletěl Karel Kryl do Spojených států amerických, kde mu krajané připravili turné. Hrál po hospodách, v klubech a kavárnách, chtěli slyšet „Tu naši písničku českou“, tak ji hrál a mnohokrát o tom později vyprávěl a často se k tomu vracel. „Přijel z Ameriky domů, otevřel pouzdro od kytary a volal na mě: ,Budeme počítat dolary,‘“ vypráví Eva Sedlářová. Vzali se v pátek 13. července 1973 na radnici v Mnichově a následující sobotu v kostele klášterního komplexu v bavorském Rohru. Karel Kryl měl zeleného motýlka, pamětnice jednoduché bílé šaty až na zem. Oddával je přítel Karla Kryla, politický vězeň z padesátých let, katolický kněz a benediktinský mnich Anastáz Opasek. V manželství spolu Eva a Karel prožili dva roky. Rozvedli se v roce 1975.

O čtyři roky později se Evě Sedlářové narodila dcera Marina. Vychovávala Marinu jako svobodná matka a nikdy už se nevdala. V Německu nezůstala. Přestěhovala se do Itálie, usadila se v malém městě Imperia, nedaleko Sanrema. V Itálii si konečně splnila své přání a vystudovala zdravotní školu. Pracovala v nemocnici a věnovala se paliativní péči v hospici. Pomáhala lidem v posledních chvílích jejich života. Poznala jich stovky.

S Karlem Krylem zůstali přátelé. Psali si dopisy a občas se potkali. Karel Kryl zemřel náhle, na zástavu srdce, 3. března 1994. Jeho blízcí, historikové a životopisci přemítají o komplikovaném a nejasném vztahu Karla Kryla s Václavem Havlem, kterého Kryl po roce 1989 otevřeně kritizoval a vzbuzovalo to dojem, že se oba tak obdivuhodní muži nemají rádi. V závěru natáčení na toto téma padla otázka. Tady je neupravený přepis vyprávění o tom, jak o nich dvou Eva Sedlářová přemýšlí. V následujících větách lze nalézt kousek svědectví jak o Krylovi, tak o Havlovi, ale také a především o Evě Sedlářové samotné:

„Jak prezident Václav Havel, tak Karel Kryl zastávali stejné hodnoty. U Karla to byly ty křesťanské. Láska, pravda, spravedlnost. U Václava Havla to byly ty lidské, které jsou stejné. To, že si pro sebe vlastně nenašli čas, bylo jen tím, že přišla smrt. Oba byli kumštýři. Oba zastávali stejné hodnoty. Je nemyslitelné, že by neuměli vést dialog. Později i kritický. Ale oba se takto chovali. Je to skutečně drama, to dilema Karlovy smrti. Vždyť, když pomyslíme na ten poslední úsek jeho života, kdy byl nešťastný z rozdělení Československa. A chvíli říkal, že tohle není jeho země… Kdy se sem stěhoval a zase odjížděl… Potřeboval se ustálit, jako my všichni. Ptal se, co s ním vlastně bude. Co bude? A v tu chvíli to rozhodla smrt. Říká se, že je Karel nadčasový. Když poznáte jeho tvorbu, především poezii, ale i písně, tak si všimnete, jak Karel často pracuje s pojmem času. Ten čas tam má pořád, jako by věděl, že ten čas nemá. Třeba v básni: ,Hle, čas, jenž navěšel jsi na řetěz zlacený. Smaragdy staletí a diamanty vteřin. Teď lůžko stele ti, má hlínu místo peřin.‘ Jako by to ten Karel tušil a je to fakt zajímavé téma. Často si všímám, jak to tam má v těch textech. Ten čas mu nebyl dopřán. A z toho podle mě vzniklo to časové nedorozumění. Nebo dočasné nedorozumění. Ten mýtus, že Václav Havel ubližoval Karlovi a Karel Kryl Václava Havla nenáviděl.“

„Karel Kryl si Václava Havla jistě nesmírně vážil jako hrdiny. To vím i z jeho vlastních slov, když jsem se ho na to jednou ptala ve Strážnici. Když se maminka zlobila, že je k Václavu Havlovi příliš kritický. A on tehdy řekl: ,Já vím, že nejsem hrdina, jako je Václav Havel. Kolik bláznů na trh kůži nese?‘ Tohle řekl. Pro něj byl Václav Havel vždy někdo. On si ho velice cenil. I když říkal, že chlastá se zloději. Říkal: ,Král chlastá se zloději.‘ Já to tak zkrátka vnímám. Omlouvám se těm, kteří to zažili a vidí to jinak. Ti by mě roznesli na kusy, že jsem si z toho udělala svoji pohádku. A je to pravda… Ale ty hodnoty jsou přece stejné. Je nemožné, aby se lidé zastávající tyto absolutní hodnoty nedomluvili...“