Eva Sedlářová

„Chodili jsme do kostela svatého Štěpána v Mnichově každou neděli. Mám na to velmi pěkné vzpomínky a dodnes mám ten pocit, když vejdu do nějakého chrámu. Protože když jednou vejdete do víry, tak z ní neutečete. Je to něco navíc, co má člověk jako něco, co ho utěšuje. Co mu dává smysl vlastního jednání a žití. Vždy jsem stála v lavici po Karlově pravé ruce a vidím to jako dnes. Než vešel do chrámu, byl strašně veselý. A vymýšlel si vtípky. A pořád nějaké rýmy. A pořád se smál nebo si dobíral lidi. Ale když vešel do kostela a začala mše, tak mírně sklonil hlavu a byl pokora sama. Pamatuji si, jak to bylo krásné. Jak se ten člověk najednou ztišil a byl pokora sama. Ale tuto vlastnost uměl vyvolat, i když byl mimo kostel. Mimo mši. Když byl s někým, s kým se jako by hádal. Nebo chtěl mít pravdu. Uměl pokorně přiznat, že se mýlí. Tady v tom byl Karel jedinečný a byl především vstřícný.“

„Vzpomínám si, jak bylo zemětřesení v Mnichově a byt byl v pátém poschodí. A Rozina [Jadrná] byla neuvěřitelně vtipná. Všechno se začalo klepat a my jsme ztuhli… a byl tam tenkrát velký Karel [Jadrný], malý Karel [Kryl], Rozina a já… A Rozina zakřičela: ,Všichni do středu místnosti!‘ Což je absolutní blbost. Naopak… Pak to přešlo, nic se nestalo a my jsme se smáli, protože jsme si představovali, jak to spadne a my jsme ve středu místnosti. Rozina byla prostě spontánní. Znala mé rodiče a mému otci zavolala ve tři hodiny v noci a zeptala se, jestli se může kráva ožrat. Můj otec chodil spát v osm hodin a Rozina mu zavolala ve tři… A Karel Kryl, když ji chtěl trochu pozlobit, tak ji nazýval skřehotavá siréna imperialismu. Byla nenáviděná komunisty. Tak, když ji chtěl Karel pozlobit, tak říkal skřehotavá siréna imperialismu.“