The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Sedláček (* 1941)

• narozen 28. května 1941 v Praze Miloslavě Sedláčkové, za svobodna Fouskové, a Karlu Sedláčkovi st.

• v únoru 1945 zažil bombardování Prahy

• vystudoval Střední průmyslovou školou strojnickou v Praze

• od roku 1959 pracoval jako konstruktér ve Škodových závodech v Plzni

• 1. listopadu roku 1960 začal pracovat v Československém rozhlase Plzeň

• hrál v Divadle Alfa Plzeň a v několika divadlech malých forem

• v roce 1966 se oženil s Jarmilou Böhmovou, vychovali dva syny

• v letech 1966-1971 studoval dálkově Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy

• v srpnu 1968 se aktivně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu Plzeň

• 1. ledna 1969 z rozhlasu kvůli nesouhlasu s normalizačním vysíláním odešel

• v roce 1971 pracoval jako redaktor pro vědu a techniku, poté jako zástupce šéfredaktora deníku Svobodné slovo

• 21. listopadu 1989 promluvil jako první během demonstrace Občanského fóra z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich

• zaměstnán jako programový náměstek ředitele Československé televize, poté redaktor knižního nakladatelství a později šéfredaktor nakladatelství Melantrich

• v letech 1991-2002 působil jako ekonomický redaktor a hlasatel Rádia Svobodná Evropa

• v době natáčení v roce 2025 žil se svou manželkou v Praze

Příběh Karla Sedláčka je příběhem člověka, který si po celý život zachoval rovnou páteř. Stal se hlasem srpna 1968 a odmítl spolupráci s StB. Nositel Ceny 1. června se výrazně podílel na plzeňském protiokupačním vysílání v roce 1968, z balkonu Melantrichu v roce 1989 po boku Václava Havla promluvil jako první ke dvěma stům tisícům lidí volajících po pádu komunistického režimu.

Karel Sedláček se narodil 28. května 1941 v Praze mamince Miloslavě Sedláčkové, za svobodna Fouskové, a tatínkovi Karlu Sedláčkovi. Jeho prarodiče pocházeli z Českomoravské vysočiny. „Oba dědečkové zemřeli dávno před tím, než jsem se narodil. Jeden se jmenoval Sedláček a druhý Fousek, to je větev mé matky.“ Pamatuje si na poslední rozloučení s babičkou z tatínkovy strany. Psal se rok 1953 a pohřební průvod směřoval ze Slavíkova na hřbitov do Libice nad Doubravou. „Šli jsme pěšky, koně táhly pohřební vůz. Asi hodinu jsme šli za rakví. Byl sychravý březen, tání, předjaří. A tam jsem zaslechl, že si lidé mezi sebou šeptají: Zemřel Stalin.“

Maminka z Veselého Kopce, tatínek ze Slavíkova

Maminka Miloslava Fousková přišla na svět v roce 1911 v malebné vesničce Veselý Kopec, byla z deseti dětí. Tři z nich ještě Karel Sedláček stačil poznat, ostatní zemřeli dříve. Tatínek Karel Sedláček st. se narodil roku 1908 nedaleko, ve vesnici s neméně poetickým názvem Slavíkov. Jakmile ve dvacátých letech vychodil školu, jel se do Vídně vyučit krejčím. „Nebylo to jednoduché, neměl pas ani peníze, ale měl adresu na jednoho českého krejčího. A když šla na hranicích kontrola, tak se zavřel na záchodě,“ vypráví s úsměvem Karel Sedláček. Ve Vídni jej krejčí Málek zaměstnal jako učedníka a poskytl mu ubytování. Po tříletém učení se vrátil a pracoval jako krejčí v Praze. 

Trpký i veselý konec války

Čtyřletý Kája zažil v únoru roku 1945 bombardování Prahy. Tou dobou bydleli v Soběslavské ulici, nedaleko vinohradské nemocnice. Tatínek zabezpečil okna dlouhou deskou z krejčovského stolu. Karel Sedláček má dodnes živě před očima tragickou vzpomínku na květnové povstání. „U nás před domem se stavěla barikáda a z vedlejšího domu najednou vyskočila Němka a spadla na chodník, spáchala sebevraždu. Ležela tam přikrytá novinami…“ Když jela ze Žižkova Rudá armáda, zatáčela na dnešní křižovatce Želivského. „Tam jsme jim házeli šeříky,“ říká Karel Sedláček a pokračuje ve vzpomínání: „Ještě jsme se byli podívat ve Strašnicích, kde byla vysílačka. Když bylo Pražské povstání, tak se tam vysílalo na vlně 415 metrů.“ V roce 1946 přibyl do rodiny druhý syn Vlastimil.

Tati, oni zapomněli?

Malý Kája vnímal svýma dětskýma očima vyvěšení československých státních vlajek 28. května. Slavil narozeniny ve stejný den, kdy se narodil druhý československý prezident Edvard Beneš. „O rok později tedy bylo zase 28. května a já koukám a na ulicích žádné vlajky nejsou… A říkám: ‚Tati, oni zapomněli? Vždyť já mám narozeniny!’ A táta říká: ‚No, nezapomněli, ale píše se už rok 1949.’ Tak jsem se jako dítě dozvěděl, co to byl únorový puč.“ Rodiče nástup komunistického režimu vnímali s nevolí. „Byli natolik inteligentní, že hned věděli, co to je za zločineckou organizaci, takže nepodlehli žádným falešným slibům.“ Nechápali, proč sousedé, obyčejní lidé, volí komunisty. Sami do komunistické strany nikdy nevstoupili. „Odebírali Svobodné slovo. Otec byl původně členem Národně socialistické strany.“ Tatínek jakožto krejčí přišel v rámci znárodňování o svou živnost. Nakonec se uchytil v podniku Osvobozená domácnost, kde pracoval jako vedoucí střediska. Řídil zde asi dvacet umývačů výloh. Proto, aby rodina finančně nestrádala, maminka, dosud pečující o domácnost, nastoupila do práce a pomáhala ve stejném podniku jako úřednice. Měla na starosti asi dvacet uklízeček. Rodiče zde byli zaměstnáni až do odchodu do důchodu v šedesátých letech.

Fascinovaly mě rozhlasové pohádky

„V padesátých letech nás ve škole učili různé věci, ale moji rodiče to vždycky uváděli na pravou míru,“ říká Karel Sedláček. Docházel do osmileté základní školy na tehdejším náměstí V. I. Čapajeva nedaleko Olšanských hřbitovů. Oba rodiče byli věřící katolíci. Kája byl pokřtěn i biřmován a chodil ministrovat. V první třídě ještě měli hodiny náboženství, které však s nástupem komunistického režimu skončily. Ve třetí nebo čtvrté třídě dostali za úkol nakreslit obrázek, čím by chtěli být. Toužil být hercem, protože jej od útlého dětství fascinovalo divadlo. Maminka mu však takový obrázek rozmluvila s tím, že by měl nakreslit, že chce být horníkem. Obrázek překreslil a ve škole uspěl. Tou dobou též vzkvétala jeho láska k rozhlasu. „Fascinovaly mě rozhlasové pohádky. A asi v sedmé třídě jsem napsal do rozhlasu, jestli by tam nepotřebovali nějakého mladého hlasatele pro vysílání pro děti.“ Od té doby se opravdu čas od času v dětských pořadech objevil. Jedna redaktorka mu pomohla zdokonalit se v přednesu, díky čemuž začal na škole vyhrávat různé recitační soutěže. 

Koupě chaloupky za pět minut dvanáct

Tatínek koupil ve svém rodišti pastoušku, ve které zdarma žili dva chudí důchodci. „Patřila nějakému panu Fialovi, který z té vesnice odešel do pohraničí, do Liberce.“ Stála zhruba deset tisíc, a tak se tatínek rozhodl, že ji od něj koupí, aby tam mohla rodina setrvávat při cestách za svými příbuznými. Koupě chaloupky proběhla 31. května roku 1953. O den později byla vyhlášena měnová reforma, která peníze znehodnotila. „Jednou v životě měl táta taky štěstí,“ říká s úsměvem Karel Sedláček. V chaloupce a jejím okolí trávil Karel s rodiči a mladším bratrem Vlastimilem prázdniny. V zimě rád bruslil a sáňkoval. „Bylo to šťastné dětství, měli jsme se rádi.“ V Praze velice rád chodíval do biografu. Vždy si koupil lístek za dvě koruny do prvních řad. 

Volá hlas svobodného Československa!

Tatínek také rád poslouchal rádio, které bylo v místnosti, v níž spali jeho synové. „S rádiem měl propojený gramofon, takže to pěkně znělo.“ Jednoho dne si jej Kája sám pustil. Zůstalo naladěno tam, kde jej tatínek ponechal. „A tam slyším: ‚Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Teď vám přečteme projev Nikity Chruščova z 20. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu…’“ Kája nevěřil svým uším. Psal se rok 1956 a on poprvé zjistil, co to je Svobodná Evropa. Od té doby už jeho vysílání poslouchal pravidelně. 

Ve spárech průmyslovky

Když končil osmou třídu základní školy, toužil jít na DAMU a stát se hercem. „Prosím tě, to není možné, nemůžeš jít dělat komedianta. Musíš se věnovat něčemu rozumnému, něčemu při zemi,“ odvětil mu tatínek. Řekl si tedy, že půjde na jedenáctiletku, ze které se pak bude hlásit na DAMU. Měl jedničky z českého jazyka a dějepisu, jazykově byl vcelku nadaný. Doporučení na jedenáctiletku však nedostal, a tak vzal za vděk Střední průmyslovou školou strojnickou v Praze na Vysočanech. Se svými humanitními zájmy si říkal: „Co já tam budu dělat?“ Jen stěží naplňovali studijní obor Tepelné zpracování kovů a lisování za studena, a tak jej vzali i bez doporučení. Mezi jeho spolužáky byli již vyučení chlapci, děti „kapitalistů“, kteří poslouchali mnichovskou rozhlasovou stanici AFN Munich, vysílačku jazzové hudby pro americké vojáky v Evropě a také četli rodokapsy. „Školu jsem dělal s odřenýma ušima, protože mě to vůbec nebavilo.“ 

Na prknech, která znamenají svět

Od rodičů dostával jako kapesné deset korun na měsíc. Aby si přivydělal a mohl si například koupit vytouženou gramofonovou desku s Písní pro Kristýnku, přihlásil se do rozhlasového komparsu. Toto účinkování se mu velice líbilo. Přestože to nebylo často, vydělal si za jedno odpoledne neuvěřitelných čtyřicet korun! Před čtrnáctiletým chlapcem se jako zázrakem otevřel svět režisérů, inspicientů a významných herců. Patřil mezi ně například Luděk Munzar, jehož chůzi zvukově znázorňoval při natáčení jedné činohry. „To byla jedna z mých velkých rolí. Pak jsem dělal ještě potlačený výkřik a jednou jsem dokonce vykřikl jedno slovo v jedné operetě,“ vzpomíná s úsměvem na tváři Karel Sedláček.

Nejmladším hlasatelem rozhlasu

Po absolvování Střední průmyslové školy strojnické nastoupil roku 1959 na umístěnku jako konstruktér do Škodových závodů. Plzeň si vybral záměrně. Když ji totiž již ve svých šestnácti letech navštívil, zaujala jej krásnou budovou Československého rozhlasu na náměstí Míru. „Říkal jsem si: ‚To je nádhera, tady bych chtěl jednou pracovat!’“ Ve Škodovce se mu nelíbilo. „Pořád jsem šilhal po tom rádiu.“ Na svobodárně, kde bydlel, měli rozhlas po drátě[1]. Třikrát týdně zde tzv. Radiouzel vysílal zprávy z Plzně. Vysílání jej zaujalo, nikoliv však projev postaršího hlasatele. Jeho cílevědomost se opět přihlásila o slovo. Své dojmy sdělil po telefonu redaktorce Marii Vlasákové: „Ten pán je nějaký ochraptělý, nepotřebujete nového hlasatele?“ „Nabídl jsem se, pozvali mne, vyzkoušeli a stal jsem se hlasatelem vysílání pro Plzeň.“  Nejprve natáčeli v malé hlasatelně na radnici, poté už v budově Československého rozhlasu na náměstí Míru. Budova, kolem které dosud s touhou v srdci jen procházel, se tak konečně stala jeho pracovištěm. Z práce ve Škodovce se však nevyvázal, i když se pro něj stávala čím dál nesnesitelnější.  Z tříleté „umístěnky“ se snažil vymanit slovy, že chce být blíže rodičům, přeložili jej tedy do Prahy. „Říkal jsem si: ‚No, tak tím rozhlas končí. To jsem si to zavařil…’“

Vojín Sedláček! Mám rozbité rádio!

Škodovka měla divadelní soubor, jehož členem se stal. Hrával v různých představeních. Ostatně ještě během studií na průmyslovce se přihlásil do amatérského ochotnického souboru Máj v Praze na Vinohradech. Měl vynikající úroveň a několikrát se stal vítězem celostátní přehlídky Jiráskův Hronov. To byla dobrá průprava pro vysněné zaměstnání.

V létě roku 1960 vyhrál konkurs na hlasatele v Československém rozhlase v Plzni, kam měl nastoupit k 1. listopadu téhož roku. Podařilo se mu ve Škodovce konečně rozvázat[2] pracovní poměr a vydal se vstříc svému snu.

Začátky v plzeňském rozhlase prý byly roztomilé. „Hodně jsme vysílali lidové písně. Velmi oblíbený mezi posluchači byl pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Plzeňská folklorní redakce byla na vysoké úrovni. Hodně se hrála i symfonická hudba,“ vzpomíná Karel Sedláček. Kvůli práci v rozhlase nastoupil na povinnou vojenskou službu až v roce 1962. Narukoval do Mariánských Lázní na velitelskou četu. Jelikož v jeho posudku stálo, že pracuje v rádiu a umí psát na stroji, stal se písařem pluku. „Takže já jsem nikdy nevystřelil, nikdy jsem na žádném cvičení nebyl.“ Kuriózní bylo, že mu důstojníci nosili transistory. To bylo samé: „Vojín Sedláček! Mám rozbité rádio!” – „Soudruhu majore, to je mi líto, ale co já s tím?“ - „No tak to oprav!“ - „Jak já mám opravit rádio?“ – „No, vždyť jsi z toho rozhlasu!“ Karel Sedláček byl poté přeřazen do Plzně na divizi, kde pracoval v kulturním oddělení. Promítal vojákům filmy a organizoval Armádní uměleckou soutěž v tvořivosti. Přivydělával si v rozhlasu. Po vojně se v rozhlase opět usadil natrvalo. Tou dobou hrál také v Divadle Alfa Plzeň a v několika divadlech malých forem.

Karel Sedláček se v plzeňském rozhlase seznámil s Plzeňačkou Jarmilou Böhmovou, která zde byla zaměstnána jako technička. Slovo dalo slovo, a jelikož byl jeho život úzce spjatý s katolickou vírou, svatba proběhla v kostele v Plzni roku 1966. O rok později přišel na svět první syn Michal, roku 1970 druhý syn Roman.

Pražské jaro, folklor a Elvis Presley

Ředitelem plzeňského rozhlasu se v roce 1968 stal režisér Vladimír Semrád. S Karlem Sedláčkem vystupovaly také hlasatelky Anna Švejnohová či Liberty[3] (Líba) Vrbová. Ještě v období pražského jara byla situace v plzeňském rozhlase uvolněnější. Karlu Sedláčkovi, který mimo jiné uváděl hudební pořady, se do rukou dostaly gramofonové desky s písněmi Elvise Presleyho, které pouštěl. „Také jsme jezdili se souborem Česká píseň. Uváděl jsem pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Plzeňské studio věnovalo záchraně folkloru velkou péči a myslím si, že to byla historická zásluha například Zdeňka Bláhy, který tuhle folklorní redakci vedl.“ 

Srpen 1968 a protiokupační vysílání plzeňského rozhlasu

„V létě 1968 bylo evidentní, že se chystá invaze, že se soudruzi z Varšavského paktu chystají nás obsadit. Psaly to i všechny zahraniční noviny a hlásila to Svobodná Evropa i Hlas Ameriky, který přes to rušení bylo možné občas někde slyšet. Takže to ti soudruzi museli vědět, ale přesto se nechali takhle nepřipraveni doběhnout. A především tomu rozhlasu nedali žádné direktivy a neexistoval žádný záložní plán, kdyby k něčemu takovému došlo,“ říká Karel Sedláček, který šel 20. srpna spát a druhý den se probudil za hučení tanků a letadel. Z rádia se dozvěděl, co se děje, a okamžitě se rozjel do budovy rozhlasu. „Vysílali jsme tam celý týden takové protiokupační vysílání, což jsem podrobně popsal v brožurce Vzpomínka na Plzeň,“ říká. Hlasatelé v budově rozhlasu i přespávali. Ředitel rozhlasu Vladimír Semrád dal vedoucí fonotéky Boženě Hurtové za úkol, aby vysílání natáčela. „Ne z rádia, ale přímo v budově rozhlasu, kde byly pomalu se otáčející magnetofony[4].“ Vysílání si natáčela také StB, ale z éteru, takže nekvalitně. 

Hlasem svobodného vysílání v srpnu 1968

Karel Sedláček se aktivně podílel na protiokupačním vysílání. Jeho hlas se stal známým a dodnes je s touto událostí spojován. Sám však říká: „My jsme vlastně těm okupačním vojskům příliš neškodili. My jsme vysílali v intencích prohlášení ÚV KSČ. Také jsme stále říkali: ‚Posloucháte svobodné, legální vysílání Československého rozhlasu.’ Touto identifikační větou jsme se zaštiťovali. Vlastně jsme vysílali jenom to, co ti soudruzi po nás chtěli. Vyzývali jsme ke klidu, k pasivní rezistenci, aby lidé neprovokovali okupační vojska.“ Hned prvního dne vysílání dostali zprávu, že se k budově rozhlasu blíží tanky z borských kasáren. „Najednou někdo přiběhl a mává na mě: ‚Už jsou tady! Už jsou tady!’ Říkal jsem si: ‚Je to možné?’ Kolegyně četla nějaký text a já jsem vyšel ven. V prvním poschodí budovy rozhlasu je balkon, ze kterého je vidět do haly až k tomu hlavnímu vchodu. Tak jsem se tam přikrčil a díval jsem se. Najednou vidím dva ruské vojáky, jak stojí ve vrátnici a hovoří s nimi soudruh ředitel Vladimír Semrád a rozhlasový režisér František Juřička[5], také nadšený komunista, ale reformní.“ Karel Sedláček pochopil, že dochází k obsazení budovy rozhlasu, a tak se šel dle pokynů rozloučit s posluchači. Z okna hlasatelny uviděl tank. „Krve by se ve mně nedořezal, když jsem sledoval, jak pohybuje hlavní, jako by hledal cíl.“ Jakmile na vlnách rozhlasu dozněla státní hymna, vyšel ven, ale žádné sovětské vojáky neviděl. Na chodbě potkal svou ženu Jarmilu a další zaměstnance rozhlasu, kteří se vraceli zpět do budovy, z níž před příjezdem tanků byli evakuováni. 

Dne 23. srpna převzal plzeňský rozhlas roli koordinátora celostátního vysílání poté, co byla okupačními vojáky obsazena budova rozhlasu v Praze na Vinohradech. Sám plzeňský rozhlas měl pro případ obsazení připravená dvě utajená pracoviště. Vysílali rezoluce a také záhadné šifrované vzkazy, jejichž význam Karlu Sedláčkovi dodnes zůstává skryt. Vysílání probíhalo formou štafety. Až později zjistil, že s nimi vysílal agent StB, který se choval jako ostatní redaktoři a každý den podával hlášení StB. Karel Sedláček pokračuje ve vyprávění: „Snažili jsme se lidem dávat naději, že není všechno ztraceno. Ale jak se k nám dostávaly zprávy z Moskvy a z toho jednání, které tam probíhalo, tak jsme viděli, že to asi nedopadne dobře. Existuje o tom řada dokumentů i film Vlny z poslední doby, který měl velký úspěch.“ Krásné prý bylo, že Plzeňané chtěli hlasatele rozhlasu chránit. Náměstí před budovou bylo ve dne v noci plné lidí, spali ve stanech a před nimi si dělali ohníčky. Červený kříž tam postavil svůj stan a vojáci tam přinášeli teplou polévku. Lidé také do rozhlasu volali a odsuzovali okupaci. „Bylo to velice zajímavé, takové souručenství lidí. Fascinovalo mě, že se ti lidé po tolika letech komunistického režimu najednou nadechli. Byl jsem hrdý.“ Protože už místy redaktoři umdlévali, do rozhlasu jim pomáhali chodit číst rezoluce i plzeňští herci, například Jiří Samek či Václav Neužil st.

Věděl jsem, že musím odejít

Se začínajícím „normalizačním“ vysíláním Karel Sedláček nesouhlasil. „Já jsem prostě už v tom rádiu nechtěl být. Když se to začalo otáčet a viděl jsem, jak lidé převlékají kabáty, nemohl jsem najednou číst oslavné zprávy o sovětské armádě.“ Proto z plzeňského rozhlasového studia k 1. lednu roku 1969 odešel. Zakotvil jako tiskový tajemník v Krajském podniku pro film, koncerty a estrády, který pořádal první ročník filmového festivalu Finále. Po prověrkách vyhodili ředitele, progresivního komunistu. Karel Sedláček stihl odejít dřív, než by ho stihl stejný osud.

 Začal pracovat jako kulturní redaktor večerníku Večerní Plzeň. „A v tu dobu začala StB vyšetřovat činnost rozhlasu v srpnovém vysílání. Takže si zvali na výslechy jednotlivé zaměstnance rozhlasu, nebo si pro ně přišli.“ Pro Karla Sedláčka si dva příslušníci StB v baloňácích přijeli do redakce a následně ho vyslýchali ve svém sídle na Anglickém, tehdy Charkovském, nábřeží. „Oni potom asi dva roky mapovali veškeré vysílání rozhlasu jak v Plzni, tak samozřejmě v Praze a ve všech krajích. Když potom zanikala Večerní Plzeň, odvolali toho pana šéfredaktora, tak jsem věděl, že už se to tady hroutí. Věděl jsem, že to špatně skončí, že musím odejít.“ Záhy mu jeden muzikant, člen orchestru divadla, který byl v komunistické straně a kulturní komisi, řekl: „Karle, jestli ti můžu radit, odejdi z Plzně. Měli jsme tě včera předhozeného na té kulturní komisi. Ty si tady v kraji neškrtneš. Půjdeš někam k lopatě. Tady po tobě prostě půjdou pořád.“ Rozhodl se, že tedy raději odejde. Tou dobou, v roce 1971, právě dokončil dálková studia Fakulty sociálních věd[6] a publicistiky Univerzity Karlovy, která započal v uvolněnější atmosféře roku 1966. Již z doby působení v plzeňském rozhlase se z vlastního zájmu věnoval popularizaci vědy a techniky, a tak se stal ještě téhož roku redaktorem pro vědu a techniku, později dokonce zástupcem šéfredaktora deníku Svobodné slovo. 

StB po mně chtěla spolupráci

Karel Sedláček díky výchově rodičů již od útlého věku věděl, že žije v nesvobodném světě. Byl velkým odpůrcem komunistického režimu. „Vůbec jsem nechápal, co lidé v tom osmašedesátém chtěli, jakou střední cestu… Žádná střední cesta neexistuje, to může být maximálně cesta do pekel. Ten komunismus je samozřejmě nereformovatelný. Ti komunisti, kteří tomu věřili, se o tom potom tvrdě mohli přesvědčit a přesvědčili…“

Když pracoval v redakci Svobodného slova, byla mu 9. června 1971 nabídnuta spolupráce s StB. Na jedné tiskové konferenci v Praze se totiž seznámil s tiskovým atašé francouzské ambasády a požádal ho, jestli by mu mohl posílat francouzské časopisy o vědě a technice. „To zjistila StB a nabízela mi spolupráci. Odmítl jsem.“ Ve spisu Archivu bezpečnostních složek se píše: „V jednání byl opatrný a celkově budil dojem velmi vychytralého. Svoji upřímnost v jednání předstíral, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.“

Sametová revoluce a dvě stě tisíc lidí čekajících na jeho slova  

Karel Sedláček promluvil 21. listopadu 1989 jako první během demonstrace Občanského fóra na Václavském náměstí z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich. „Václav Havel mě strčil, abych už začal mluvit. Tak jsem řekl: ‚Vážení přátelé…’ A teď jsem strnul. Protože já jsem byl zvyklý mluvit, ale na mikrofon v malé hlasatelně. Tam žádní lidé nebyli. A najednou pode mnou stálo dvě stě tisíc lidí.’“ Svého úkolu se však chopil se ctí[7] a pomohlo mu i publikum nabité pozitivní energií.

Karel Sedláček byl roku 1990 krátce programovým náměstkem ředitele Československé televize, poté redaktorem knižního nakladatelství a později šéfredaktorem nakladatelství Melantrich. Od roku 1991 působil jako ekonomický redaktor a hlasatel Rádia Svobodná Evropa, a to až do ukončení vysílání v roce 2002. Externě spolupracoval s celou řadou českých a slovenských odborných časopisů. Vedle Vzpomínky na Plzeň je mimo jiné autorem knihy Volá Svobodná Evropa či spoluautorem knihy Balkón, fenomén listopadu 1989. Již v roce 1981 získal Cenu Československé akademie věd za popularizaci vědy, roku 1997 obsadil první místo v kategorii publicistiky soutěže ekonomických redaktorů O cenu guvernéra České národní banky. Dne 1. června 2025 obdržel od města Plzeň Cenu 1. června[8]. Stal se odborným poradcem při natáčení úspěšného filmu Vlny. V době natáčení v roce 2025 žil se svou manželkou v Praze.

 

[1]„Třikrát týdně v osmnáct hodin vysílal rozhlas po drátě dvacetiminutovku o tom, co je nového v Plzni. A to bylo tak, že v každém okrese byl takový ‚radiouzel’, tak se tomu říkalo, odkud vysílali po drátě. Ten rozhlas po drátě, to byla taková skříňka. Nedaly se tam přepínat žádné stanice, to byl vlastně jenom reproduktor, do kterého se vysílal vybraný pořad, většinou stanice Praha 1. A třikrát týdně v osmnáct hodin do toho vstupoval v tom okresním městě nebo tady v Plzni program radnice, který připravovala radnice, o tom, co je nového v tom daném místě.“

[2] Na osobním oddělení v Praze ve Škodovce to složitě řešil s otcem herce Jiřího Sováka, Vladislavem Schmitzerem, jehož identitu se však dozvěděl až záhy.

[3]„Říkala: ‚Nebudeme se odhlašovat’. Nebo říkala: ‚Zprávy četla Líba Vrbová.’ Ona se ale nejmenovala Líba, nejmenovala se Libuše. Ona se jmenovala Liberty Vrbová. Teď si představte, v tom komunistickém rozhlase, v roce 1965 nebo 1960, říct Liberty. V Plzni. Vzpomínka na americké vojáky, kterou tady potlačovali komunisti celou tu dobu. Tak ta Líba Vrbová byla zosobněná vzpomínka na americkou armádu.“

[4] Rozhlasové vysílání ve dnech 21. - 28. srpna 1968 bylo zachováno na magnetofonových páscích ve vynikající kvalitě. Pásky pak byly uschovány. Některé materiály u sebe ukrývali například herci Dagmar Neblechová s Jiřím Samkem, rodiče Martiny Samkové.

[5]„Po srpnové okupaci vedl ostré protiokupační vysílání v plzeňském rozhlasu. Na protest proti politice vystoupil z KSČ. V roce 1979 byl nucen opustit zaměstnání a v roce 1971 byl odsouzen k osmnáctiměsíčnímu vězení. Rehabilitován byl až po pádu komunismu.“ (https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=1304)

[6]„Sociologii nás učila paní Rita Klímová, původně se jmenovala Budínová. Po pádu komunismu, po roce 1990, byla tlumočnicí Občanského fóra a tlumočnicí Václava Havla. A naší velvyslankyní v roce 1990 ve Spojených státech.“

[7]„Po několika větách jsem se dostal k formulaci, že potřebujeme skutečný a otevřený dialog. V tu chvíli začalo snad dvě stě tisíc lidí pode mnou skandovat: ‚Dialog, dialog!’ Slova se odrážela od protějších domů a ozvěna je vracela. Něco takového jsem si nepředstavoval ani ve svých nejbujnějších snech. Snad po každé větě mě demonstranti přerušovali souhlasným skandováním. Někdo mne zezadu zatahal za rukáv. Byl to snad sám Václav Havel? A říkal: ‚Mluvte rychleji, než nám estébáci vypnou proud.’ Měl pravdu. Stačilo, kdyby jich pár přijelo a odvezli by nás jedním autobusem. Možná, že by bylo po revoluci. Nebo by měla zcela jiný průběh. Naštěstí se tak nestalo a začal pomalý a bolestivý návrat ke svobodě a k demokracii.“ (https://plus.rozhlas.cz/karel-sedlacek-vzpominka-na-balkon-melantrichu-6563268)

[8] https://plzen.rozhlas.cz/karel-sedlacek-prevzal-v-plzni-cenu-1-cervna-9485986