Helena Šebestová

* 1933

  • „Přivezli na (turistickou chatu) Troják raněného partyzána, a protože strýc s těmi partyzány spolupracoval, tak tam přivezli toho Mišku a on ho měl přepravit v noci na druhou paseku nad Hošťálkovou, která se jmenuje Niva. No a tak vystlal takový menší vůz. Na takové vozy se třeba kladl hnůj, byly tam prkna, aby to nepadalo. Tak on to vystlal peřinami a přikrývkami. Toho partyzána tam uložili a šel v noci k sousedům do chléva. Oni tam měli tažné voly a on si je odpřáhl, vůbec nikomu nic neřekl. Oni ti pasekáři byli tak sehraní, že se tam moc nemluvilo, ale spíš konalo. Tak zapřáhl ty volky a jel s ním na tu Nivu, na tu paseku. A tam ho předal a tam ho ošetřovali a on přežil, ten chlapec, uzdravil se, to jsme se pak dozvěděli. No a vrátil se domů a přišli Němci a dělali tam šťáru, že prý tam byl někdo postřelený a že viděli krvavé stopy. On ještě duchapřítomně, když odpřáhl ty volky a vrátil je do chléva, tak na ty zakrvácené peřiny nebo deky vhodil dříví. To tam měli nařezané v metrových kusech, na otop, tak on to naložil na vůz a zakryl ho. Tak ti Němci tam všude pátrali, všude chodili a bohu díky nenašli nic.“

  • „Já jsem tam stála na té národní třídě a teď ten jeden chlapík říká: ‚No, dneska si Gottwald slízl takový debakl, jak nikdy v životě.‘ A teď k němu šel chlapík s průkazem a říká: ‚Legitimujte se mně, pane.‘ A ti lidé viděli, že je to tajný, tak kolem něj udělali takový neprodyšný kruh a tomu člověku se podařilo utéct tomu tajnému.“

  • „To ještě Zápotocký jako prezident hlásal, že naše měna je pevná. A na druhý den byla ta měnová reforma. A měnilo se 1:50 a asi do pěti stovek 1:5, už přesně nevím. No bylo to strašné, jen pár korun. Lidé byli strašně ochuzení. No a horníci? Manžel byl na tom dolu, který spadal pod Hlubinu, důl Šalamouna, tam pracoval. Hlubina byla kousek dál. A to když se jelo tramvají k nádraží Frýdlant, tak to bylo vidět. Tak jsem viděla ty horníky, jak tam stávkují. Dodneška mě z toho mrazí, když si na to vzpomínám. Potichu. Světla. Šachta plná lidí, mlčení, ticho, taková hrozná tíseň. Všichni jsme, i kdo měl nějakou korunu, o ni přišli. Bylo to hrozné, ta měna.“

  • „Pátého května sobota ráno, to si pamatuju, sedm hodin, otevřeli jsme okno a teď slyšíme nějaký křik venku a teď on (místní chlapec) jel na kole a volá: ‚Prapory ven, jsme svobodní.‘, měl trikolóru a prostě jel na tom kole. A když jel nazpátek, směrem k tomu Trojáku, tak ho tam Němci zastřelili. Takže to bylo toto. A tehdy, ten můj bratr (Jan) při tom osvobozování on, jak říkám, 40 Němců tam zajali v tom dolíku."

  • „No, ale kdysi právě na ten Troják (turistická chata) přišli v noci partyzáni a pršelo. A byli asi čtyři. A rozvěsili si tam na sporák pásy s náboji a sušili to tam. Je tam taková malá kuchyňka, za tou hospodou, za tím výčepem. Jak se rozednělo, tak bušili na dveře Němci a že jsou tam blátivé stopy a že tam musí být partyzáni. No a tehdy to zachránila ta moje stařenka, říkala jim. Ale páni, ne, tady nikdo není. Oni tam měli takový sklep za tou kuchyňkou v komoře, pod dřevěnou zvedací podlahou. Oni tam naházeli napřed ty nábojnice a naskákali tam sami. A prostě se to přiklopilo a teta nebo strýc tam přitáhli velký hrnec na ten poklop. A teď ti Němci prošmejdili celý ten Troják, to už tam byla přístavba, bylo to větší. A tam byly dole pivní sklepy, z chodby, a nahoře půda a pokojíky. Oni to všechno prošmejdili a nikoho nenašli. Takže, tehdy to ta stařenka zachránila před vypálením.“

  • Full recordings
  • 1

    Kroměříž, 07.11.2019

    (audio)
    duration: 02:10:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Kroměříž, 15.11.2019

    (audio)
    duration: 01:32:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Za války jsme žili ve stálém napětí a strachu

Helena Šebestová, Praha, 1948
Helena Šebestová, Praha, 1948
photo: Soukromý archiv Heleny Šebestové

Helena Šebestová, rozená Kovářová, se narodila 29. června 1933 v Hošťálkové na Valašsku. Odmala pomáhala rodičům Janovi a Rozálii na jejich soukromém hospodářství. Její dětství za protektorátu provázely z počátku bezstarostné hry, ovšem později prožívala strach z gestapa, které mělo v obci sídlo a neváhalo zatýkat místní i přespolní občany. Počátkem května 1945 zažila intenzivní boje mezi wehrmachtem a partyzány v rodné obci. Po válce viděla padlé spoluobčany i kruté zacházení s německými zajatci. Přelomové období 1947 - 1948 prožila v Praze, jako vychovatelka. Zažila události spjaté s únorovým pučem roku 1948 a v červnu 1948 sledovala průvod XI. všesokolského sletu, na kterém občané otevřeně vyjadřovali svoji nevoli s nastupující komunistickou diktaturou. Od roku 1948 pracovala pro obuvnický podnik Jas. V roce 1953 se stala svědkyní demonstrace namířené proti měnové reformě v Ostravě. Téhož roku se provdala za číšníka Jana Šebestu, odstěhovala se s ním do jeho rodiště v Němčicích nad Hanou a měla s ním dvě děti, dceru Helenu a syna Vladimíra. Od počátku 60. let až do odchodu do penze pracovala na tamním místním národním výboru (MNV) jako administrativní pracovnice a vedoucí služeb. V roce 2021 bydlela v Němčicích nad Hanou.