The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Šebestová (* 1953)

• narozena 15. září 1953 v Třebíči

• rodina donucena vstoupit v 50. letech do JZD

• byla svědkem příjezdu ruských vojsk v srpnu 1968

• vyučila se malířkou užitkové keramiky ve Znojmě

• po svatbě se přestěhovala do Štětí

• 15 let jezdila jako řidička z povolání

• po revoluci s manželem podnikala ve stavebnictví

• v roce 2024 žila ve Štětí

Drahomíra Šebestová prožila život typický pro rodiny mnoha malých hospodářů v komunistickém Československu. Nejprve byli donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva, pěstovali předepsané plodiny, postupně odevzdávali zvířata. O studiu vysněného oděvnictví si musela nechat zdát, stejně tak její sourozenci, kteří šli prostě tam, kde je režim potřeboval, tedy do neprosperujícího zemědělství. Až po revoluci mohla žít opravdu svobodně.

Když nedostala jídlo zvířata, nedostaly ani děti

Drahomíra Šebestová, rodným jménem Bláhová, se narodila 15. září 1953 v Třebíči, měla čtyři sourozence. Rodina se v 50. letech přestěhovala do obce Olbramkostel, kde hospodařili na vlastních pozemcích. Chovali především drůbež, měli králíky, kozu i krávu. Děti už odmala musely s hospodářstvím pomáhat, úkolem Drahomíry bylo obstarat zvířata. Když se vrátila ze školy, vzala na pastvu kozu nebo husy, cestou domů ještě nasekala další krmení na večer. Volného času mnoho neměla, přesto ji každodenní kontakt se zvířaty těšil. „Žila s námi babička a ta nám nedala najíst, pokud nebyla nakrmená zvířata. Měla jsem ale ráda, když se v zimě dralo peří, slezly se k nám sousedky a já mohla poslouchat vesnické klepy. Když ale babička drala sama, musela jsem jí číst červenou knihovnu, takže ostatní děti sáňkovaly a já drala peří a četla babičce,“ vypráví s úsměvem. 

Datlemi se krmily krávy

Těsné sepětí hospodářů s půdou a zvířaty rozvrátili komunisté svým nápadem založit jednotná zemědělská družstva. I Bláhovi museli do JZD vstoupit. Maminka pracovala v kravíně a otec jezdil s koňmi. Do místního obchodu odevzdávali například mléko, maso a vejce, paní prodavačka to vždy zapsala do knihy. Kromě odvodů dávek pěstovali plodiny, které nařídilo družstvo. A tak měli třeba pole, kde pěstovali mák na pouhých dvou řádcích, ale ty řádky byly dlouhé dva kilometry. Emočně mnohem náročnější ale bylo odevzdání hospodářských zvířat. „Když si přišli z JZD pro kravku, babička to obrečela. Už jenom to, že jsme ji museli dát, prostě darovat bez náhrady do JZD! Pro babičku to bylo, jako kdyby jí zemřel manžel, protože pro ni ta kravka byla ta obživa. Pro ni tohle znamenalo tu obživu pro rodinu, ta kráva, to mléko, ten majetek nějaký, protože jiný neměli.“

Socialistické hospodaření mělo za následek naprosto nedostatečné zásobení některými potravinami, a tak pamětnice vzpomíná, jak alespoň na Vánoce měla se sourozenci možnost ochutnat pomeranč nebo banán. „Jednou nám strýček přivezl čokoládovou kolekci, to byl svátek. Ale dostatek jsme měli třeba datlí, kterými se v JZD krmil dobytek. Tak maminka domů vždycky přinesla pytel,“ vypráví Dagmar Šebestová.

Ruské vojáky sledovala z příkopu

Další ranou pro pamětnici bylo, když si maminka našla přítele a odešel od nich tatínek. Bylo jí dvanáct let a měla strach, že už neuvidí jeho ani prarodiče. Rozvod, tehdy nevídaná věc, ve vsi způsobil poprask a ona a sourozenci se stali terčem posměchu svých spolužáků. 

O pár let později vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, která tu měla potlačit neexistující revoluci. Babička, která zažila dvě světové války, byla přesvědčená, že se chystá třetí. „Tehdy jsem vůbec v celé šíři nechápala, co to pro nás znamená, bylo mi teprve patnáct. S kamarádkami jsme se tajně schovávaly v příkopu podél silnice vedoucí na Prahu a vojáky jsme špehovaly. Nejhorší zážitek pro mě ale byl, když náš pes Rolf skončil svůj život pod koly ruského tanku,“ popisuje první dny okupace Drahomíra Šebestová. 

Potřebovali malířky keramiky, ne oděvnice

Po základní škole, kterou absolvovala v Olbramkostelu a druhý stupeň v sousedním Kravsku, chtěla jít studovat oděvnictví, ale komunisté ten rok další oděvnice nepotřebovali. Potřebovali malířky užitkové keramiky, tak se Drahomíra Šebestová vyučila ve Znojmě. Jeden z bratrů šel povinně na traktoristu, sestra místo vysněné zahradnice rovnou do JZD. 

Po vyučení pracovala další dva roky v podniku ve Znojmě, počátkem 70. let se vdala a s manželem se odstěhovala do Štětí. Narodily se jim dvě dcery. Tam neměla možnost sehnat uplatnění v oboru, tak patnáct let pracovala jako řidička z povolání ve štětínských papírnách. 

Když přišla revoluce, radovala se z nabyté svobody, i když se radost mísila s obavami. Přece jen na malém městě neměli o tom, co se děje v Praze, mnoho spolehlivých informací. Konečně ale měla možnost podívat se k moři, což si přála už jako malá a nikdy tu příležitost nedostala. S manželem si ve Štětí založili malou firmu a podnikali společně ve stavebnictví, ona vedla účetnictví. Než odešla v roce 2012 do důchodu, pracovala ještě v Praze ve firmě se vzduchotechnikou. V roce 2024 žila ve Štětí.