„Hodně jsme husy chovali pro peří, to jsme drávali peří. Vždycky celou zimu se dralo, babička je škubala a pak jsme to v zimě drali. A to je třeba takový hezký zážitek, možná pro vás úplně ne představitelný, že k nám chodily sousedky, vždycky se k nám slezly a dralo se to peří. A teď se jako povídalo a mě to hrozně bavilo, protože ony si tak jako povídali kdo, co, kde a mě to hrozně zajímalo, ty drby. A když babička drala sama, tak já jsem jí musela číst červenou knihovnu. Ostatní děti sáňkovaly a já jsem drala peří a četla jsem babičce.“
„Potom došlo k situaci, kdy JZD si přišlo pro naši kravku, kterou jsme museli odevzdat. Takže… ne, to jsme jim museli dát. To se dávalo do společného hospodaření, jak se zakládala ta JZD, tak jsme museli tu krávu dát do JZD. Prostě jim jí dát, darovat. Samozřejmě jsme bez ní žili, to ne že ne, ale bylo to něco… Třeba moje babička, pro ni to bylo, jako když, možná na úrovni, jako když jí zemřel manžel, protože pro ni ta kravka byla ta obživa. Pro ni tohle znamenalo, ta obživa pro tu rodinu, ta kráva, to mléko, ten majetek nějaký, protože jiný neměli.“
„No tak my jsme měli, měli jsme krávu, měli jsme kozy, husy a slepice, kočky, psi… A vlastně já jsem s nimi byla den co den, protože mým úkolem, mojí prací bylo obstarat ta zvířata. Když byla sezóna, tak se páslo, tak jsem chodila na pastvu s krávou, s kozou i s husami a ještě na zpáteční cestě jsem musela natrhat nějaké kopřivy, nebo nějakou trávu nasekat, aby zase ještě bylo další krmení na večer. A mám takový zážitek s mojí oblíbenou kozou. Když jsem si vzala čítanku v páté třídě na pastvu, tak jsem u toho čtení usnula a koza mi tu čítanku sežrala. Protože, jak je známo, kozy mají rády papír.“
Drahomíra Šebestová rozená Bláhová přišla na svět 15. září 1953 v Třebíči, měla čtyři sourozence. Jako malá se přestěhovala do vesnice Olbramkostel, kde rodina hospodařila. V 50. letech byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva, pěstovat předem dané plodiny, odvádět dávky a odevzdat i některá zvířata. Když do země vtrhla v srpnu 1968 ruská vojska, babička byla přesvědčená, že bude další válka. Drahomíra Šebestová se s kamarádkami chodila schovávat do příkopu u cesty na Prahu, odkud vojáky pozorovaly. Po základní škole si přála studovat oděvnictví, komunisté ji ale potřebovali jako malířku užitkové keramiky. Vyučila se ve Znojmě a další dva roky v podniku pracovala, než se vdala a odstěhovala se s manželem do Štětí. Tady jako malířka keramiky nenašla uplatnění, patnáct let jezdila jako řidička z povolání. Když přišla revoluce, radovala se z nabyté svobody a možnosti cestovat. S manželem založili malou firmu a podnikali ve stavebnictví. Než odešla v roce 2012 do důchodu, pracovala ve Štětí ve firmě se vzduchotechnikou. V roce 2024 žila ve Štětí.
