František Schnurmacher

* 1912  †︎ 1984

  • „Potom začaly jezdit transporty třeba z Německa a nás používali k vykládaní těchto transportů. Tam byl takový kus tragédie. Pamatuji si třeba, jak přijel do Terezína transport z Hannoveru, blázinec. Pravděpodobně z celého Německa stáhli všechny blázny židovského původu. Do Hannoveru je soustředili, a pak je poslali do Terezína. Obrázky, které se naskytly při otevření hytláků, po odtržení plomb, byly hrozné. Často si vzpomínám na tenhle moment a vidím tam Lagerkomandanta Seidla, který tam stál s takovým úsměvem, s takovým nějakým zadostiučiněním, jak to s těmi Židy dopadlo.“

  • „Odjeli jsme do Terezína, vagonovali jsme v Klatovech na nádraží. Trvalo to dost dlouho, jelo to špatně, přes Prahu. A vždycky se na slepých kolejích počkalo, než nás pustili dál. A naše stará teta Anna se už ve vlaku zbláznila a při vyvagonování na nádraží v Bohušovicích, tehdy ještě nebyla vlečka do Terezína, tak se vyvagonovalo v Bohušovicích, tak teta na nádraží viděla tu spoustu lidí. Vedl jsem ji pod paží a ona říkala: ‚Předběhni ty husy. Vrať je, vždyť to jsou všechno husy!‘ A oni to byli lidi. Říkal jsem tetě: ‚Ony se se ty husy vrátí.‘ Viděli jsme, že se pomátla. Šla z transportu v Terezíně hned na takzvanou marodku.“

  • „Jednou se u nás stalo, že si esesáci udili vepřové maso v udírně v kuchyni. Nevím, kde k němu přišli. Pak přišli na to, že jim jeden kus masa schází. Pochopitelně to ukradli vězňové, to je samozřejmé. Byla z toho v lágru veliká aféra. Určitě to ukradli oni. A nám všem musel prohlídnout dentista zuby, jestli není v dírce mezi nimi uzeného masa. Nebyl, nebyl. Tak starý rozhodl, říkali jsme mu Rákoska, pořád chodil s rákoskou a tloukl do obličeje a do hlavy, byl to takový hulvát, tramvaják z Frankfurtu nad Rýnem. Starý řekl, že když se nepřihlásí ten dotyčný, který to udělal, tak nechá oběsit deset lidí a celému lágru nechá vypumpovat žaludek. Začali opravdu pumpovat žaludky, vypumpovali jich deset, dvacet, nenašlo se nic.“

  • „Byly i mezi těmi esesáky někdy rozdíly. Některý byl zlý a některý moc zlý. Ale abych řekl pravdu, za těch deset měsíců, co jsem sloužil ve Schwarzheide, jsem poznal dva esesáky, slovy dva, kteří ani nebyli esesáci. Byli to vojáci ranění na frontě, které převlékli do esesáckých uniforem na hlídání vězňů. Jednomu jsme říkali Sorboňák, poněvadž jsme se od něj dozvěděli, že studoval na Sorbonně v Paříži. Netloukl nás, nenadával nám, netykal nám a obstál. Takže nejde říci, že by se k nám tak nemohli chovat ostatní. Pak za námi přišel takový malý vojáček, docela roztomilý chlapec, jmenoval se Höhne. Byl to Bavorák. Nejenže nás netloukl, nejenže nám nenadával, ale když někde ukradl nebo sehnal půlku chleba, tak nám ji donesl do komanda.“

  • „Jelikož ale 12. června 1944 vyšlo v Berlíně nařízení o totálním nasazení vězňů, poněvadž oni už měli zřejmě nedostatek pracovních sil, tak byla naše likvidace odložená. A začaly selekce a ten pověstný doktor Mengele měl plné ruce práce. On nás selektoval, byl jsem před ním třikrát. Vždycky jsem se musel svléct donahata. On si nás nechal prohlížet a říkal –Gut, gut. Jednoho poslal vlevo, jednoho vpravo. Žádný jsme nevěděli co a jak. Tak nás vyselektoval tisíc práceschopných mladých mužů. Byli jsme určení na práci do Německa. To bylo to, co mě zachránilo před zaplynováním, a že jsem se stal účastníkem prvního živého transportu, který vůbec z Osvětimi odešel. Před námi žádný živý transport neodešel. Buď tam ti lidi vymřeli, nebo šli přes komoru. Pak Mengele vyselektoval pět set žen. Byla mezi nimi moje sestra a žena. Vyselektoval ještě pět set chlapců a to ostatní, v čemž byla moje druhá sestra, švagr a maminka, šlo asi 10. července do plynu.“

  • „Ujišťuji vás, že to bylo další strašné rozčarování, poněvadž jsme věděli, že Auschwitz je něco špatného. Neměli jsme konkrétní zprávy. Tam to zastavilo, utrhaly se plomby z vagónu, protože jsme byli zablokovaní. A do vagónů se vřítily přízraky. Bych řekl – lidi šílenci, fanatici. Byli to ponejvíc Poláci, vězňové s holemi. Tloukli nás hlava nehlava, mladého, starého, tenkého, tlustého. Řvali, křičeli, úmyslně dělali paniku. Byla jedna hodina v noci, mráz. A tímto způsobem vyháněli nás z vagónů a řadili do pětistupu. Co bych vám říkal, to bylo peklo.“

  • Full recordings
  • 1

    Běhařov, 21.07.1982

    (audio)
    duration: 03:08:01
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Přízraky nás hnaly holemi

Svatební fotografie Františka Schnurmachera a jeho manželky Vally. Oba vyvázli z vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi.
Svatební fotografie Františka Schnurmachera a jeho manželky Vally. Oba vyvázli z vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi.
photo: archiv rodiny Schnumacherových

František Schnurmacher se narodil 2. září 1912 v Běhařově v jihozápadních Čechách jako deváté dítě do židovské rodiny. Jeho otec zahynul během první světové války. V roce 1918 začal František chodit do obecné školy v Běhařově. Po čtvrtém ročníku domažlického gymnázia nastoupil na obchodní školu a poté odešel za prací do Prahy. V roce 1932 narukoval na vojnu na letiště ve Kbelích k pozemnímu vojsku. V roce 1934 se po vojně vrátil do Běhařova a ujal se rodinného hospodářství. Na podzim roku 1938 byl mobilizován do armády na obranu republiky před nacistickým Německem. Do konce roku 1942 ještě hospodařil na statku v Běhařově, pak následoval transport do ghetta Terezína. Odtud ho v prosinci 1943 transportovali do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Birkenau. V červenci roku 1944 prošel selekcí a byl vyslán do pracovního tábora ve Schwarzheide. Osvětim z početné rodiny Schnurmacherových přežili jen sestra Jindřiška a bratr Pavel a jediný ze synovců Harry. Po návratu z koncentračních táborů měl František silně podlomené zdraví. Kromě jiného otevřenou tuberkulózu. V roce 1946 se oženil s Vally Blochovou, která také přežila nacistické koncentrační tábory. V letech 1947 a 1949 se jim narodily dcery Helena a Hana. V 50. letech úřady donutily rodinu věnovat státu rodinné hospodářství. V roce 1963 museli rodný statek opustit a přestěhovat se do paneláku do Domažlic. František pracoval v Mlékárně Klatovy a poté v Drůbežářských závodech Klatovy. Manželka Vally byla v domácnosti. Jako politicky nespolehlivá nemohla pracovat, ale neoficiálně dělala účetnictví pro Jednotné zemědělské družstvo (JZD). V roce 1980 zemřela pamětníkova manželka Vally, František Schnurmacher skonal v roce 1984.