Hana Schmidtová

* 1950

  • „Takže tam jste chodil po skle a nesměl jste se tam ničeho dotknout. Protože všude, kde jste se podíval, bylo sklo. Byly dveře se sklem, to bylo rozbité. Prostě kam jste šlápl, tam bylo sklo. To mi utkvělo v hlavě, to uvidím do konce života. Všude samé sklo a všechno rozbité. Každá výplň, každá obrazovka, všechny ty monitory, to vše bylo úplně zlikvidované. Takže tam byly jedině tyhle obrazovky a ty monitory, všechno to bylo rozstřílené. A tam jste šlapal pouze po skle. To bylo neskutečné.“

  • „A druhý den jsme se s mým tátou jeli podívat, protože jsme slyšeli rány, všichni jsme věděli, co se stalo. Takže jsme se tam jeli podívat. Tam jsme šlapali ve skle. Prostě všude, kde byly nějaké výplně skleněné, okna, obrazovky a já nevím, co všechno, tak do všeho stříleli. Všechno, co se lesklo, tak do všeho stříleli. Ty lidi, všechny ty techniky i toho pana hlídače, tak vyhnali před Krašov, před vysílač. Postavili je tam ke strouze, obrali je o občanky, o peněženky. Občanské průkazy jim sebrali, postavili je tam. A když odjeli, tak je tam nechali a odjeli pryč. A to se vše odehrálo během krátké chvíle. A bylo to dost strašný, protože kdyby tehdy přestřihli jeden kabel, tak už vysílač nevysílal, říkali. Jenže oni to nevěděli, takže se jim podařilo narušit jeden ten pilíř, na kterém to stálo. Ale jinak všechno, co mohli, to rozstříleli. Všude byly díry. To bylo hrozné.“

  • „My jsme tam byli do šedesátého osmého na tom řeznictví, než byla okupace. A poté v září můj otec odešel do Německa a vrátil se až v sedmdesátém roce. Byl dva roky vlastně v Německu, ve Frankfurtu, ale jelikož měl… Prostě si pořád prodlužoval ten pobyt, takže se mohl i legálně vracet domů. A pak když v tom únoru 1970 jsme měly obě vyřízené pasy – moje mami i já. A moje sestra už byla dávno vdaná, už bydlela v Plzni. A když jsme měly vyřízené pasy, že za ním vyjedeme, tak nám dali přes pasy neplatné, takže jsme nemohly vycestovat. Takže můj tatí se v tom únoru 1970 vrátil.“ – „Takže vy jste od začátku plánovaly, že…“ – „... Od začátku jsme plánovaly, že se tam přemístíme. On se tam neměl špatně. Měl tam českou hospodu, v tom Frankfurtu, žilo se mu dobře, koupil si auto, jezdil za námi… My jsme se měli de facto dobře.“

  • Full recordings
  • 1

    Rokycany, 18.10.2021

    (audio)
    duration: 57:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Šlapali jsme ve skle

Hana Schmidtová
Hana Schmidtová
photo: archiv pamětníka

Hana Schmidtová se narodila 1. července 1950 v Horšovském Týně. Její rodiče Jaroslav a Blažena Velkovi vlastnili řeznictví s koňským masem. V roce 1951 stát provozovnu vyvlastnil a rodina byla přesunuta do Lužan u Přeštic. Tam žili do roku 1965, kdy se rodina přestěhovala do Bezvěrova. Vyučila se prodavačkou v Plzni a po dokončení školy pracovala v bezvěrovském obchodě. V neděli 25. srpna 1968 byli všichni obyvatelé Bezvěrova varováni, aby neopouštěli své domovy, protože budou projíždět okupační vojska. Ta mířila k nedalekému vysílači Krašov. V noci mohli obyvatelé Bezvěrova slyšet zvuky střelby a výbuchů. V pondělí 26. srpna se s otcem vydali na vysílač zjistit, co přesně se stalo. Pamětnice vzpomínala na dezolátní stav, ve kterém vojsko vysílač zanechalo. Vojáci totiž rozstříleli všechno skleněné vybavení – okna, monitory, výplně dveří a podobně. Podlaha objektu byla pokryta několikacentimetrovou vrstvou střepů. V září 1968 se otec Jaroslav Velek přestěhoval do Frankfurtu, kde pracoval v české hospodě. Hana s maminkou měly přijet za ním a v Německu zůstat. Na poslední chvíli však nedostaly povolení, a tak se za nimi otec v únoru 1970 vrátil. Rodiče se přestěhovali do Hrádku u Rokycan. Pamětnice se v červnu 1970 vdala a zůstala bydlet v Ostřetíně u Bezvěrova, kde se jí narodila dcera Andrea. Po roce se rozvedla, a tak se i s dcerou přesunula za rodiči do Hrádku u Rokycan. Tam pracovala v obchodním domě. V roce 1975 se vdala za Vladimíra Duška a přestěhovali se do Rokycan. V roce 2021 žila pamětnice v Rokycanech.