Ing. Kurt Schmidt

* 1936

  • „Až když jsem byl na Staříči, tak mě na parkovišti požádal nenápadný muž, který se mně představil jako Derkač a pracovník StB, jestli bych ho nesvezl do Ostravy. Já jsem říkal: ‚Já přímo do Ostravy nejedu, já jedu do Poruby, ale projíždím přes Ostravu, protože tak dneska vedou cesty. Tak jestli chcete, tak si sedněte.‘ A tak jsem ho vezl a ten do mě začal lavírovat s tím, že přicházím do styku s obrovskou fůrou lidí, a že oni potřebují mít určitý přehled, kdo je jak spolehlivý a kdesi cosi, a jestli bych nepodepsal spolupráci s StB. Já jsem mu řekl, že ne. To ho neodradilo a dál mně tedy vykládal, jaké by to mělo výhody, že bych byl podporován na vzestupu ve své kariéře, to v prvé řadě, že když by se mi stalo nějaké drobnější nedopatření v dole, za které bych mohl mít postih, tak oni by se všemožně postarali o to, aby se ty důsledky a následky... On říkal: ‚Vždyť vy jste v obrovském riziku, uvědomte si, kolik lidí je na vás závislých.‘ Já jsem mu říkal ne. Tak potom začal z jiného soudku a říkal: ‚Podívejte se, každý spolupracovník StB má některé nepsané výhody. Například my o vás víme, že když jste byl na Závodě pro degazaci a odvodnění, že jste v té funkci Vědecko-technické společnosti té pobočky, že jste organizoval celou řadu nádherných tematických výletů do zahraničí. V tom byste mohl pokračovat, my bychom vám pomohli k té funkci. A krom toho jako spolupracovník StB byste měl devizový příslib na tolik prostředků, kolik byste si požádal. V maximální výši a natolik dnů, kolik byste chtěl. A to ne jedenkrát do roka, to byste mohl vyjíždět třeba třikrát čtyřikrát, pokud budete mít možnost a čas.‘ Tak to jsem mu řekl, že to už vůbec ne. Dojeli jsme do Poruby. On se mnou jel až na hlavní třídu v Porubě, jel se mnou až k mému vlastnímu baráku. A když mě nepřemluvil, tak byl zklamán a říkal, kdybych mu aspoň doporučil někoho, kdo by se nechal přemluvit, a tu spolupráci podepsal. Já jsem říkal: ‚Takového člověka neznám. Opravdu o nikom nevím. V tom směru vám neporadím. V tom si musíte poradit sami.‘“ 

  • „Já, když jsem tam přišel, tak jsem nikdy nešel hned do výslechové místnosti, ale tak hodinku jsem poseděl na dřevěné lavici, která byla proti oknu vrátnice, ale už za těma oddělenýma dveřma v prostoru StB. Tam jsem seděl, až se konečně někdo jaksi uráčil, že už mám postoupit dál. Tam to bylo donekonečna pořád omílání téhož a téhož, jak kdyby zkoušeli moji paměť, kolik věcí řeknu ještě po páté stejně, nebo kolik věcí řeknu nestejně. Nějakým způsobem chtěli vyháčkovat a zdůvodnit nedůvěryhodnost toho, co říkám.“

  • „Zatím ještě naši vojáci nedošli. Ustupovala německá armáda. Ten ústup, to se nejdřív zdálo, že ustupují nějaké vojenské oddíly. Takže ustupovaly nějaké motorizované jednotky, ty byly složené z několika aut, ale kromě toho velký houf motorkářů. Takže vojáci na motocyklech, oni jeli na těch motocyklech ve dvojstupech a projížděli celé náměstí a dělalo to hrozný bengál a rambajs. Když tyto motorizované jednotky, nebo vojáci, prošly tím Vsetínem, tak nastala hrůza a zděšení, protože najednou šel dobytek, nepodojené krávy, které odstříkávaly mléko na cestu. Za nimi normální hnojové fůry tažené krávami, na kterých jeli různí zranění a nemohoucí vojáci, kteří už by sami neušli ani kilometr cesty. Na těch vozech seděl třeba krejčí se starodávným šicím strojem, který ta armáda někde zabavila nebo ukradla a opravoval rozervané uniformy.“

  • „Vím, že to bylo nějak na podzim. Když tedy porovnávám ty časové údaje, tak podle mého názoru to bylo na podzim v devětatřicátém roce, kdy ta synagoga byla vyhozená celá komplexně do luftu. Bylo už po setmění, my jsme vyběhli z naší chalupy ven na dvůr nejprve, pak až na cestu, kde všichni ostatní obyvatelé z těch dvojdomků se nacházeli taky s námi. Všichni strašlivě rozechvělí, vyděšení. Těch detonací bylo minimálně dvacet, to šlo v určitých intervalech, pořád další šupa, další šupa a další šupa. Materiály z té synagogy letěly až k nám na zahradu a mnohé z nich dopadly i na naši střechu. Vím, že ta střecha se potom opravovala, že tam byly potřískané pálené tašky, od úlomků z cihel, které dolétly z té synagogy. Když jsme potom už s matkou opustili tu ulici, nějak jsme se rozloučili se sousedy a další výbuchy už se neozývaly. Všichni jsme z toho byli absolutně rozechvělí. Všichni lidé z okolí se báli, co bude dál. To byla největší otázka. Co bude dál?“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 01.02.2022

    (audio)
    duration: 01:52:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 22.02.2022

    (audio)
    duration: 01:58:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Ostrava, 09.03.2022

    (audio)
    duration: 02:13:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 4

    Ostrava, 06.04.2022

    (audio)
    duration: 01:58:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 5

    Ostrava, 20.04.2022

    (audio)
    duration: 01:54:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Chtěli po mně, abych jim podepsal spolupráci

Kurt Schmidt, 70. léta 20. století
Kurt Schmidt, 70. léta 20. století
photo: archiv Kurta Schmidta

Kurt Schmidt se narodil 21. listopadu 1936 ve Vsetíně. V březnu 1939 byl svědkem vypálení vsetínské synagogy. Jeho otec Ludvík Schmidt několik měsíců doma ukrýval rodinu židovského učitele Leopolda Blaua, který v synagoze bydlel. Zprostředkoval i jejich útěk za hranice. Po osvobození viděl Kurt Schmidt, jak příslušník Revolučních gard (RG) zavraždil starého Němce. V 50. letech vystudoval geologii na Fakultě hornicko-geologické Vysoké školy báňské. Po promoci v roce 1960 nastoupil do Závodu pro degazaci a odvodňování (ZDO) v Ostravsko-karvinských dolech (OKD). Působil jako vedoucí degazace. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy organizoval v podniku psaní protiokupačních nápisů. Kvůli tomu musel v roce 1969 na své pozici skončit. Od roku 1970 pracoval jako podnikový vedoucí dolu Staříč. Během normalizace ho opakovaně přesvědčovali příslušníci Státní bezpečnosti (StB), aby jim podepsal spolupráci. To odmítal. Na počátku osmdesátých let ho vyšetřovali kvůli ohrožení bezpečnosti důlního provozu. Aby ho zprostili viny, opět s ním chtěli uzavřít spolupráci. Odmítl, ale stejně nebyl odsouzen. Po sametové revoluci podnikal a angažoval se v komunální politice. V roce 2022 žil v Ostravě.