"Udělal se takový turnaj na Dětském ostrově, to je jak je Střelecký ostrov a pak je Dětský ostrov. A to by mě opravdu zajímalo, protože to bylo obšancované fízlama. Jedno mužstvo stavěly České děti, Petr Placák. Jedno mužstvo Revolverka a ještě jedno mužstvo bylo, ale to už nevím jaké. Udělali jsme mezi sebou takový turnaj, jako v malé kopané. Mejla hrál se mnou, ale už nevím, jak to dopadlo. Celou dobu to natáčeli, takže jsem říkal Čuňasovi, ať to zkusí někde najít, protože to musí někde být – to bych chtěl vidět – ty góly. A pak jednou na Strahově byl taky takový zápas a toho se zúčastnil i Jirous – na tom velkém spartakiádním stadionu, kde byly udělané velké brány, i tréninkové, a vlastně několik hřišť. To ještě bylo veřejně přístupné a tam jsme udělali taky takový [zápas] – Revolverka proti někomu, ale velký fotbal. Bylo tam dvacet dva hráčů, jedenáct na jedenáct. Na Střeláku to byla malá kopaná, nebo na tom Dětském ostrově."
"V Rusku jsme pak byli ještě jednou. Vlastně Tomáš Glanc, tenkrát byl v Českém centru v Moskvě, tak tam pozval Ivana Martina Jirouse, kterému tam vyšla knížka jeho básní v ruském překladu. To bylo na takovém knižním veletrhu a my jsme tam hráli s DG 307. To byl pro nás veliký zážitek, který začal už na ruzyňském letišti. Ráno jsme měli sraz a letíme do Moskvy. Ivan Martin Jirous, Magor, už přišel trošku v dobré náladě a měl s sebou jen igelitku a šli jsme se odbavit na tu „economy‘. Tam byla hrozná fronta a on viděl, že u okénka business class je úplně volno, a tak říká: ‚Proč tady budeme stát? Jdeme tam.‘ A my mu říkáme: ‚My máme taky...‘ A on na to: ‚Jdeme tam, to zkusíme.‘ A pozemní letuška na něj: ‚A vy máte business class?‘ A Magor bez mrknutí oka: ‚My máme showbyznys class.‘ Ona se normálně rozchechtala a říkala jen: ‚Tak pojďte.‘ My odbavení a lidi tam stáli, koukali na nás. Dala nám samozřejmě normální třídu, normální sedadla, ale bylo to velmi vtipné. Přiletěli jsme do Moskvy, ubytovali jsme se v Českém domě, který je už myslím zavřený, a Magor, že bude vařit, protože to on vždycky velice rád. A že jde nakoupit. Nevracel se dvě nebo tři hodiny a my jsme říkali, jestli zabloudil nebo co se děje. Šli jsme ho hledat a on hned kousek za rohem, nějaké dva bloky, pod nějakým mostem našel člověka s harmonikou, kde tam – bezdomovec – vyhrával. Nakoupil mu lahvová piva, všechny [otevřeli] a pili to tam spolu a Magor mu říkal, co má hrát. Zpívali oba rusky, no prostě nádhera. Tak to byl veliký zážitek."
"V roce 1986 v říjnu měl Václav Havel padesáté narozeniny a my jsme zkoušeli v Podskalské ulici s Plastikama u Pepy Janíčka a přišla Olga Havlová a říkala – nějak v létě nebo na jaře, tak nějak na přelomu asi – říkala: ‚Bude mít padesátiny a máte nějaký dárek?‘ A my jsme říkali: ‚No vůbec.‘ A ona: ‚Mě tak něco napadlo. On Václav když vaří, tak si u toho zpívá, a já jsem položila do kuchyně magnetofon a zapnula jsem nahrávání a mám kazetu – že bysme to pustili a vy byste třeba k tomu udělali hudbu a na tom večírku bychom [to] takhle zprodukovali.‘ Tak jí říkáme: ‚Tak to pusť.‘ Z magnetofonu se najednou ozvalo: 'Hop hej cibuláři jedou, cibuličku vezou.' Václav Havel falešně zpíval a k tomu ještě jedna píseň, ale nemůžu si vybavit jaká. Nicméně nám to přišlo [jako] výborný nápad, že jsme jednoznačně řekli Olze, že to uděláme, a udělali jsme to. Ale tím jsme si na sebe upletli veliký bič, protože to byl veliký mejdan na nábřeží, když [tam] ještě bydleli. Tam byl Dominik Tatarka, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík a taková jakoby smetánka a spousta jiných dalších lidí. Předávali nějaké dárky a pak jestli my něco. Řekli jsme, že máme dárek, a ještě před tou písní to bylo uvedené jeho hlasem někde z Hlasu Ameriky: ‚Tady Havel, tady Havel.‘ A to jsme věděli, že máme začít hrát. A začali jsme hrát Hop hej cibuláři jedou a do toho ten Václav zpíval a ráčkoval z magnetofonu, z toho repráku. Způsobilo to na mejdanu úplné pozdvižení. Všichni úplně nadšení. Takže když ještě [proběhly] další panáky, tak za dvě hodiny přišli, ať to hraje podruhé a pak potřetí. Tak to se povedlo, to bylo docela vtipné."
Tomáš Schilla se narodil 29. prosince 1958 v Praze do rodiny lékaře Ernesta Schilly a překladatelky Zory Schillové. Od dětství měl rád sport a hudbu. Ve fotbalové dorostenecké lize kopal za pražskou Bohemku a v dospělosti pak nastupoval v nižších soutěžích. Během školní docházky začal hrát na violoncello a pomalu se zdokonalovat. Srpnovou okupaci Československa prožil s rodinou v Bulharsku, kde viděl ve státní televizi běžet záběry z Prahy z května 1945. V této době začal chodit i do obnoveného skautského oddílu. V druhé polovině sedmdesátých let se poprvé začal seznamovat s lidmi z disentu. Pravidelně docházel do bytu manželů Němcových v Ječné ulici či přivážel samizdatovou literaturu ze zahraničí. Vedle toho sledoval undergroundovou hudební scénu, která ho velmi oslovila. Začal pracovat jako radiologický asistent a nastoupil na vysokou školu. Kvůli aktivitám spojeným s disentem ho ale ze školy vyloučili. Vojenské službě se vyhnul předstíráním psychických problémů. Díky hře na violoncello pronikl do undergroundových skupin. Zprvu hrál ve skupině Národní třída, ale později dostal nabídku od Mejly Hlavsy do skupiny The Plastic People of the Universe. Po sametové revoluci začal vystupovat v obnovené skupině DG 307. Rovněž působil ve skupině Krch-Off Band básníka J. H. Krchovského či Echt!, se kterou dokonce podnikl na počátku milénia turné po východní Evropě a Rusku. Tomáš Schilla v době natáčení (2025) žil v Praze a působil jako vedoucí radiologického oddělení nemocnice v Motole. Je držitelem osvědčení za třetí odboj.
Poslední sestava skupiny The Plastic People of the Universe (zleva: Milan Schelinger, Mejla Hlavsa, Jan Brabec, Tomáš Schilla, Michaela Antalíková, Jiří Kabeš, Josef Janíček), 1988
Poslední sestava skupiny The Plastic People of the Universe (zleva: Milan Schelinger, Mejla Hlavsa, Jan Brabec, Tomáš Schilla, Michaela Antalíková, Jiří Kabeš, Josef Janíček), 1988
