The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Sazovský (* 1956)

• narozen 9. srpna 1956 ve Frenštátu pod Radhoštěm

• pamětník invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• žil blízko kasáren, které obsadila početná jednotka okupační sovětské armády

• vyučil se v Ostravě mechanikem kancelářských strojů a výpočetní techniky

• po svatbě se přestěhoval do Veřovic a začal pracovat v Tatře v Kopřivnici

• spolupracoval s kopřivnickým M-klubem jako předseda klubové rady

• v listopadu 1989 pomáhal organizovat první protikomunistické manifestace v Kopřivnici

• patřil k iniciátorům založení kopřivnického Občanského fóra

• ve svobodných poměrech se stal ředitelem nového kulturního domu v Kopřivnici

• v roce 2019 se zapojil do organizování demonstrací proti premiérovi Andreji Babišovi

Lubomír Sazovský se narodil 9. srpna 1956 ve Frenštátu pod Radhoštěm v podhůří Beskyd. Otec pracoval jako dělník v tamních Moravských elektrotechnických závodech, matka byla úřednicí v textilce Slezan. Bydleli na tehdejším sídlišti Klementa Gottwalda, jehož výhodou byla blízkost přírody. Louky, stromy a potok byly rájem jeho dětských her. Díky svému otci začal už jako školák vnímat rozpory socialistického zřízení. „Otec si vždy stál za svým a nenechal sebou manipulovat. A nebál se kritizovat komunisty. Také měl kvůli tomu problémy. I když vystudoval obchodní školu, kvůli své rebelantské povaze skončil jako dělník u kladiva,“ říká Lubomír.

Významně ho ovlivnil skauting. V době politického uvolnění na jaře 1968 se dříve zakázaná organizace Junák obnovila a Lubomír se stal nadšeným členem kopřivnického skautského oddílu. „Na skautských výpravách a táborech jsem se učil samostatnosti i spoustě dalších věcí. Od vedoucích jsem poprvé slyšel o Masarykovi, dozvěděl jsem se také úplně jiné informace o Stalinovi, než nás učili ve škole,“ říká. Také rodiče se s ním v té době nebáli mluvit otevřeněji. Vnímal změnu chování nových politických lídrů v čele s Alexandrem Dubčekem. „Šéf komunistické strany se nechal vyfotit v plavkách u bazénu. To bylo do té doby nemyslitelné. V časopisech se psalo o věcech, které byly před rokem 1968 tabu.“

Je válka, vykřikl vedoucí na skautském táboře

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil na skautském táboře na Slovensku. „Všechno bylo do té doby perfektní. Pak přišlo to ráno. Vzbudilo nás šílené dunění, které stále sílilo. Vyběhli jsme na louku a viděli, jak nad námi přelétávaly svazy padesáti nebo šedesáti letadel. Tolik letadel jsem pak už nikdy neviděl. Vedoucí zašel do boudy, kde měl rádio. Za chvíli vyběhl a vykřikl: ‚Je válka!‘ Zacloumalo to s námi,“ vzpomíná. Téhož dne odpoledne přijely pro skauty autobusy a rozvezly je domů.

„Když jsme přijeli do Frenštátu, projížděli jsme kolem kasáren a viděli jsme sovětské obrněné vozy a vojáky, jak se dohadovali u brány. Byl to asi jejich předvoj. Později jsme se dozvěděli, že naši vojáci zpočátku nechtěli Rusy do kasáren pustit.“

Za pár dnů se už do kasáren začalo valit obrovské množství sovětských vojáků a techniky včetně tanků. „Bydleli jsme asi sto metrů od plotu kasáren, takže jsme to mohli sledovat skoro z domu. Rodiče to brali podobně jako nacistickou okupaci, kterou také zažili. Strachovali se, že začne zatýkání a teror. Maminka plakala,“ vypráví Lubomír. K žádným incidentům podle něj ve městě nedošlo. „Lidé se báli. A strach se mísil se vztekem a bezmocí.“

Zpočátku si každý před Rusy uplivl

Přítomnost sovětských vojáků na malém městě, které mělo asi jedenáct tisíc obyvatel, byla nepřehlédnutelná. Bylo jich tam i s rodinami čtyři a půl tisíce. „Původní kasárna tvořily jen dva dlouhé baráky. Rusové je začali rychle rozšiřovat. Nikoho se neptali, zabírali přilehlá pole, betonovali, stavěli garáže pro tanky a další objekty,“ vypráví. Do dvou domů Gottwaldova sídliště, které byly nejblíže kasárnám, se nastěhovali sovětští důstojníci.

„Zpočátku si každý uplivl, když je viděl. Když bylo jasné, že je nevyženeme, mnozí se s nimi začali kamarádit. Šlo hlavně o kšefty s benzínem. Rusové chodili i do našeho domu. Žily tam dvě rodiny zavilých komunistů, kteří je zvali na různé oslavy. Táta byl vzteky bez sebe. Vždycky jim aspoň řekl, že jsou kolaboranti.“

Lidé šeptali Palachovo jméno a měli v očích slzy

Dalším šokem byla pro Lubomíra smrt Jana Palacha. V lednu 1969 se upálil na Václavském náměstí v Praze, aby vyburcoval lidi k odporu proti narůstající nesvobodě. „Pamatuji si, jak jsem šel po ulici a všude bylo slyšet jeho jméno. Spousta lidí měla slzy v očích. Bylo cítit, že by se mělo něco stát, ale nestalo se nic.“

Začátek normalizace pocítil nejprve ve škole. „Po invazi většina učitelů vyjadřovala názor, že se stala nespravedlnost, a že Západ nás v tom nenechá. Postupně to opadávalo. Přišel nový ředitel, který patřil k tvrdému jádru komunistů. V občanské výchově nám dokola omílali nesmysly o bratrské pomoci. Těžce jsem nesl zrušení skautského oddílu. Náhražkou měl být Pionýr, ale to mě vůbec nezajímalo,“ vypráví.

V kopřivnické Tatře

Po základní škole se Lubomír vyučil v Ostravě-Kunčičkách mechanikem výpočetní techniky a kancelářských strojů. Z učiliště mu utkvělo v paměti, jak se s nimi s pláčem loučil učitel strojírenské technologie. „Řekl nám jen, že je mu líto, že odchází, a že to není jeho rozhodnutí. Brzy se ve škole rozneslo, že projevil nesouhlas se vstupem vojsk a politikou KSČ. Později jsem ho potkal v provozu Tatry u stroje.“

Protože v dětství prodělal vážnou operaci kyčlí, nemusel na vojnu. Dostal modrou knížku. Po vyučení opravoval nejprve mechanické psací stroje, pak i první počítače a další techniku. Po svatbě se nastěhoval k rodině manželky do Veřovic nedaleko Kopřivnice a nastoupil na nové místo v kopřivnické automobilce Tatra, která měla tehdy přes deset tisíc zaměstnanců a patřila k významným fabrikám komunistického Československa. Pracoval v oddělení energetiky, kde se staral o měřicí techniku.

Už dříve se zajímal o alternativní hudbu a divadlo a v Kopřivnici rychle zapadl mezi ochotníky, kteří působili v tamním M-klubu. Mládežnické zařízení bylo zřízeno a financováno svazáky, později přešlo pod svazáckou organizaci podniku Tatra. Díky dramaturgovi Jiřímu Cachnínovi a dalším lidem se klub stal centrem kulturního života ve městě, kde bylo možné setkat se i s nonkonformními umělci. Klub sídlil v bývalém protiatomovém krytu, což mu také dodávalo nádech undergroundu.

Kličkování cenzurou v M-klubu

V osmdesátých letech byl Lubomír zvolen předsedou klubové rady, i když se nikdy nepřidal ke svazákům ani ke komunistům. „Ve volném čase jsme se starali o všechno od dramaturgie po úklid a praní ubrusů,“ říká Lubomír. Vzorem kopřivnických „klubáků“ byl M-klub ve Valašském Meziříčí vedený Karlem Prokešem. Tam i do Kopřivnice přijížděli často umělci, které se komunistický režim snažil z tehdejší scény vytlačit, anebo jim přímo zakazoval veřejné vystupování. Přijížděl tam Jan Burian, dvojice Jan Vodňanský a Petr Skoumal, bratři Justové, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Jaromír Nohavica, Josef Streichl, Pepa Nos, Pavel Dobeš nebo Jiří Černý.

„Dostávali jsme tenkrát seznam zakázaných umělců. Každý pořad musel být formálně schválený odborem kultury národního výboru. Dařilo se nám do programu dost často vpašovat i umělce, kteří byli zrovna na indexu. Když se to ale provalilo, tak se vyšetřovalo. Soudruzi si mě pak zavolali a musel jsem to vysvětlovat. Vymlouval jsem se a kličkoval, že jsem nevěděl, že je dotyčný zakázaný. Asi i díky tomu, že oni sami v tom měli čurbes a klub jinak dobře fungoval, vždycky to nakonec vyšumělo, třebaže vyhrožovali zavřením klubu nebo vyhazovem z práce.“

„Klubáci“ podpořili stávkující studenty

V pátek 17. listopadu 1989 komunistická policie brutálně potlačila shromáždění studentů v Praze na Národní třídě. Stovky vysokoškoláků byly zraněny. Vyvolalo to stávky studentů a divadelníků a poté masové demonstrace proti režimu, které vedly k jeho pádu. Pamětník vzpomíná, že první svědectví o násilí na Národní třídě přinesly do Kopřivnice v pondělí 20. listopadu studentky fakulty dětského lékařství v Praze, které patřily k návštěvnicím klubu. Téhož dne se události v Praze staly tématem večerního programu. „Lidé přišli do klubu na plánované vystoupení Jana Buriana. Místo zpívání povídal a diskutoval s diváky o tom, co se stalo v Praze.“

Podnikový svazácký výbor sepsal stanovisko k událostem 17. listopadu, ve kterém vyzval k dialogu o problémech ve společnosti, ale varoval před stávkami. Hodnocení postupu pořádkových sil se svazáci v prohlášení vyhnuli. Rada M-klubu v čele s Lubomírem Sazovským to odmítla podepsat. „Napsali jsme a podepsali razantnější text a poslali jsme jej samostatně na ústředí SSM do Prahy,“ vzpomíná.

Klubová rada také vyzvala podnikový svazácký výbor k uspořádání besedy o událostech v Praze. „Chtěli jsme, aby to bylo setkání pro veřejnost, to ale bylo zamítnuto. Nakonec seděli na pódiu zástupci vedení Tatry, podnikového výboru KSČ a SSM, v hledišti svazáci ze základních organizací a také my z klubové rady. Došlo k docela tvrdým výměnám názorů. Nevím, kdo s tím přišel, ale domluvili jsme se, že uděláme mítink na náměstí,“ vypráví.

M-klub centrem Občanského fóra

První „svíčková“ manifestace na podporu zmlácených studentů se na kopřivnickém náměstí konala 23. listopadu. Slova nemnoha řečníků se ztrácela v prostoru, protože neměli mikrofony. Následujícího dne se mítink opakoval, do přípravy se už aktivně vložila klubová rada. „Cítil jsem, že to začalo, a že není cesty zpátky. Kolega Jirka Novák propašoval z Tatry aparaturu, kterou ozvučil náměstí. Na druhé demonstraci vystoupili kolegové Petr Boháč a Radek Burša. Slovo dostal i generální ředitel Tatry.“ Lidé, kteří provolávali hesla proti komunistům, byli podle něho tenkrát ještě v menšině. Více bylo těch, kteří z odstupu tiše přihlíželi.

M-klub se stal centrem spontánně vzniklého Občanského fóra. Konaly se tam schůzky, kopírovaly dokumenty, vyráběly propagační materiály, připravovaly manifestace. Na balkóně visel velký transparent s nápisem OF. Někteří obyvatelé tam přicházeli s nabídkou pomoci. „Občas jsme dostali i vynadáno. V Kopřivnici bylo dost věrných komunistů, kteří věřili tomu, že všechno je zinscenované ze Západu,“ vypráví. Někdo z organizačního výboru přivezl z Prahy videozáznam zachycující tvrdý zákrok pořádkových sil proti studentům na Národní třídě. „Chtěli jsme, aby se to dostalo na veřejnost, protože televize ještě pořád mlčela. Domluvili jsme se s Oldřichem Rysem, který pracoval v knihkupectví na náměstí, přinesli jsme z klubu televizi a video, umístili to do výlohy a záznam tam dokola pouštěli.“ Obchod byl naproti vrátnici automobilky. Zaměstnanci se po šichtě srocovali před knihkupectvím a diskutovali o tom, co viděli na obrazovce i o tom, co se asi bude dít dál.

Komunista z Tatry vyhrožoval, tchán vyčítal

Využití M-klubu jako revolučního centra ve městě se nelíbilo vedení Tatry. „Byl jsem předvolán před závodní výbor, kde mi soudruzi nařídili, že klub se musí zavřít. Odmítl jsem to a čekal, co bude. Pamatuji si na jeden telefonát, po kterém mi nebylo dobře. Do klubu mi zavolal předseda podnikového výboru KSČ a vyhrožoval, že jestli klub okamžitě nezavřu, že si ponesu následky, a že mě zlikviduje. Jak to myslel, se mohu jen domýšlet,“ popisuje.

Problém měl i doma, protože tchán byl ředitelem slévárny a kovárny v Tatře a také komunista. „Vyčítal mi, že si nevážím toho, co se tady vybudovalo, že rozvracím rodinu, že nemyslím na děti. Několik nocí jsem tenkrát nespal. Nikdo nevěděl, co bude. Šířily se fámy, že na Prahu už jedou tanky. Měl jsem docela veliký strach.“

K hlavním mluvčím Občanského fóra v Kopřivnici patřili Radek Burša a Petr Boháč, kteří byli, stejně jako pamětník, zaměstnanci Tatry. „Domluvili jsme se na rozdělení sil. Radek Burša a já jsme působili ve městě. Petr Boháč a jeho otec bojovali v Tatře, která byla klíčovým zaměstnavatelem v regionu. Organizovali tam stávkové výbory a agitovali pro účast na generální stávce.“

Mladí se zvedli od klávesnic

I když komunistické vedení Tatry zaměstnance různě zastrašovalo, nakonec jich většina generální stávku, která byla vyhlášena na pondělí 27. listopadu, podpořila a zastavila práci. Obavy z násilného potlačení demonstrací se nevyplnily. Pod hrozbou další stávky jmenoval prezident Gustav Husák vládu, ve které neměli komunisté většinu. Poté podal demisi. Jeho nástupcem byl 29. prosince zvolen hlavní představitel opozice, dramatik a politický vězeň Václav Havel. V červnu 1990 se konaly demokratické volby, které vyhrálo Občanské fórum.

Ve svobodných poměrech Lubomír opustil fabriku a stal se ředitelem nového kopřivnického kulturního domu. Kriticky se dívá na to, že do čela státu se dostali lidé z bývalého Prognostického ústavu jako Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Patří k zastáncům teorie, že ústav byl zřízen na pokyn sovětské KGB s cílem udržet si ekonomický a politický vliv v Československu. Kritický je k privatizaci z devadesátých let, která se podle něho uskutečnila bez potřebných zákonů a nahrála hlavně estébákům a komunistům.

„Nejsem ale skeptický. Je logické, že se udělaly chyby. Jsem šťastný, že jsem zažil pád komunismu a odchod sovětských vojsk. Naději vidím v tom, že se ke slovu hlásí spousta mladých lidí. Zvedli se od klávesnic a začali dělat něco pro svou budoucnost,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019, kdy v regionu spoluorganizoval manifestace proti trestně stíhanému premiérovi Andreji Babišovi.