The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šauerová (* 1957)

• narodila se 20. února 1957 v Novém Městě na Moravě

• od dětství se věnovala divadlu

• vystudovala Školu ekonomických služeb v Pardubicích

• pracovala v Okresním podniku služeb, ale také režírovala v ochotnickém souboru

• jako režisérka působila více než třicet let

• je autorkou knihy Přibyslav včera a dnes

• v roce 2024 žila v Přibyslavi

Na prkna, která znamenají svět, vstoupila poprvé před více než pětapadesáti lety jako malá holka. V dětství ve hrách účinkovala a před třiceti lety začala také sama režírovat. A i když je celoživotně spjatá „pouze” s přibyslavskými ochotníky, její láska k řemeslu není o nic menší, než kdyby režírovala díla v Národním divadle. 

Dlouho se hrály jen budovatelské věci

Anna Šauerová, rozená Hubáčková, se narodila 25. února 1957 v Novém Městě na Moravě, ale už o rok později se rodina úředníků přestěhovala do Přibyslavi, které je pamětnice věrná celý život. Od dětství ji rodina vedla ke kultuře. „Bylo u nás zvykem, že se každý věnoval hudbě. Moje babička hrála na klavír, maminka hrála na klavír, tím pádem to vyšlo i na mě. Ze začátku to bylo šílený, nenáviděla jsem to, ale pak jsem u toho vydržela až do osmnácti let,” přiznává pamětnice. Kromě hodin klavíru se věnovala i zpěvu a jako každé dítě padesátých let navštěvovala pionýrský oddíl. A i když šlo o aktivitu poplatnou době, malá Anna pionýrské schůzky nevnímala nijak ideologicky. „Lidi dneska tvrdí, že šlo o vymývání mozků mladým, ale já jsem to nezažila. Měli jsme normální vedoucí, ale samozřejmě strašně záleželo, jak byl kdo politicky nažhavený. Jestli do dětí cpal nějaké pitomosti, nebo se jim spíš věnoval,” hodnotí pamětnice po letech ideologickou stránku pionýrských oddílů. Ona má Pionýra spojeného hlavně s výlety a občasnými průvody. Na Prvního máje nebo průvod na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce se vždy těšila. „Ne protože bychom fandili té revoluci, my jsme vůbec nevěděli, co to bylo, byli jsme malí. Ale byl lampionový průvod, proto jsme se těšili,” vysvětluje Anna Šauerová po letech. 

Od dětství se věnovala i divadlu. Nejen tam na konci roku 1967 začala nízkému věku navzdory vnímat uvolňování poměrů a příchod Pražského jara. „Před Vánocemi roku 1967 se začaly hrát v rádiu koledy. To bylo něco úplně nového. Do té doby tam zahráli akorát tak Těšíme se na Ježíška a Rolničky, rolničky a bylo po Vánocích,” sdílí Anna Šauerová neobvyklou vzpomínku, která jí coby desetileté dívce utkvěla v paměti. Po novém roce začali vnímat příchod Pražského jara i na Vysočině. „Začalo se mluvit o problémech. Nebylo to všechno krásný, zahlcený jasným sluncem a nad vším zářila pěticípá hvězda, která všechno zastřešila,” utahuje si pamětnice po letech z vlády jedné strany, která na jaře 1968 výrazně ochabla. Volnost zaznamenala i v divadle. „Do té doby se hrály jen budovatelské věci, hrozně málo se vracelo ke klasice. Když se hrálo něco budovatelského, tak byl poloprázdný sál,” vysvětluje Anna Šauerová, že na ideologii lidé do divadel nechodili. Když pak ale s ochotníky hráli Jiráskovu Lucernu, sál byl vyprodaný. 

Maminku po okupaci vyhodili z práce

Místo do Pionýru začala malá Anička v roce 1968 chodit do Skauta. V srpnu je čekal první skautský tábor. „Z toho 20. na 21. srpna jsem měla poslední hlídku nad ránem. Do půlnoci byl klid – a najednou to začalo. Létala letadla, helikoptéry, vlaky, auta… Strašný ruch,” vybavuje si Anna Šauerová okupaci vojsky Varšavské smlouvy. „V pět hodin ráno přijela maminka mé spolužačky na kole a říkala: ‚Děti, vstávejte, je okupace, bude válka!‘” Celý tábor se tak musel sbalit dřív, než se původně plánovalo, a děti odjely domů. „Byl takový pošmourný den, všude bylo šedivo a ticho. Všude stály fronty. Lidé nakupovali mouku, cukr, rýži, těsto, konzervy, všechno do zásoby, kdyby byla válka,” popisuje pamětnice návrat z tábora. I když byla dítě, rozuměla tomu, že příjezd vojsk nevěstí nic dobrého. 

S okupací nesouhlasila ani její maminka. Pracovala tehdy na přibyslavském místním národním výboru a na protest proti invazi pouštěla do městského rozhlasu Nabuccův Pochod otroků. „Byl to průšvih jako Brno, protože tím dala najevo, že nás přijeli ožebračit. Pak se jí ještě zeptali, komu fandila při hokeji, a když řekla, že nám, bylo to jasné. Byla odejita,” shrnuje pamětnice tehdejší komunistické praktiky v rámci normalizačních čistek. Maminka pak dlouho nemohla sehnat práci a později začala pracovat v zahradnictví. Rodina ale tušila, že ztráta zaměstnání nebude ten největší problém. O pár let později se tato obava potvrdila. Anna Šauerová nesměla jít studovat. „Tak jsem chtěla jít na učební obor na skláře. Ale to mi zakázala paní doktorka, protože jsem měla kuřecí kůži. Šla jsem na ekonomiku služeb do Pardubic,” shrnuje, že obor, na který se dostala, rozhodně nepatřil mezi její vysněné. Věděla ale, že s rozhodnutím paní doktorky ani komunistické strany nic neudělá. Po střední škole chtěla jít ještě na práva, ale bylo jí jasné, že nemá šanci se na školu dostat. Vrátila se proto do Přibyslavi a začala se znovu naplno věnovat divadlu. „Příští rok to bude třicet let, co ho režíruji,” přiznává pamětnice. 

Hry nám museli schvalovat na okrese

Po volnějších šedesátých letech ale i divadelníky čekalo okleštění. „Když se hra vybrala, musela se posílat na Okresní kulturní středisko do Havlíčkova Brodu, kde ji schvalovali,” vysvětluje pamětnice. Když tak hráli Malou mořskou vílu, ve které Anna Šauerová ztvárnila roli čarodějnice, nastal problém. „Mluví se tam o nesmrtelné duši, že ji prodá čarodějnici, aby mohla jít za princem na druhý břeh. Týden před premiérou jsme museli všechny nesmrtelný duše vyškrtat, protože to nebylo socialistické, aby se mluvilo o nesmrtelné duši,” uvádí pamětnice jeden z bizarních příkladů, jak komunistická strana zasahovala i do ochotnických představení. Po roce 1970 měli divadelníci teprve těžkou práci. „Zase se začala hledat témata, hrálo se ‚Jak se kalila ocel‘ a tyhle věci. Ale v Přibyslavi se pokud možno tohle nehrálo. Všichni režiséři, co byli přede mnou, se tomu snažili vyhýbat, protože přibyslavský divák na to nechodil,” popisuje Anna Šauerová, že stejně ke své režisérské roli přistupovala i ona. Od roku 1972 se také pravidelně účastní Divadelní Přibyslavi. 

Za roky strávené v přibyslavském souboru režírovala desítky her. A když je po roce 1989 mohli přestat posílat ke schválení na okres, přišlo nadšení. „Došlo k úplnému uvolnění. Každý si mohl hrát, co a jak chtěl. Ale jen do určité doby, než nastoupila autorská práva. Později musely i ochotnické soubory platit práva,” popisuje pamětnice hlavní změnu, která po pádu režimu nastala. „Ale je pravda, že si můžete vybrat, co chcete. Nikdo vás neomezuje ve výběru. Je důležité najít diváka, který bude ochotný to s vámi sdílet, ale říkám, tahle doba na to je úžasná, co se týče umění,” shrnuje Anna Šauerová v závěru svého vyprávění současnou dobu nejen na divadelních prknech.  V roce 2024 žila v Přibyslavi.