The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Satoria (* 1953)

• narozen 26. dubna 1953 v Křižanově

• po roce 1948 rodina perzekvována komunistickým režimem

• v letech 1968–1972 studium gymnázia ve Velkém Meziříčí

• v roce 1972 byl přijat ke studiu na teologické fakultě v Litoměřicích

• v roce 1976, v průběhu vojenské služby, se odmítl zúčastnit voleb

• v roce 1978 po kněžském svěcení ustanoven kaplanem v Letovicích

• v roce 1990 ustanoven farářem na Vrbici u Břeclavi

• v 80. letech byl aktivně činný v disidentských kruzích

• v letech 1990–1992 generálním vikářem brněnské diecéze

• v letech 1992–2000 mnichem v trapistickém klášteře v Sept-Fons ve Francii

• v letech 2000–2011 zástupcem investora při výstavbě kláštera Nový Dvůr

• od roku 2011 duchovní služba v pražské arcidiecézi

Když Karel Satoria, tehdy maturant velkomeziříčského gymnázia, přemýšlel o svém povolání, normalizace společnosti byla v plném proudu. Kupčení s hodnotami nesl velmi těžce a rozhodl se mu postavit jako katolický kněz. Farníci v něm získali obětavého pastýře, který se neohroženě zapojoval do nezávislých občanských aktivit. Po sametové revoluci prožil osm let v tichu francouzského kontemplativního kláštera, aby se po čase vrátil a sloužil tím, čím byl obdarován.

Karel Satoria se narodil 26. dubna 1953 v městečku Křižanov jako nejmladší ze čtyř dětí Karla a Gizely Satoriů. Tatínek byl křižanovským rodákem, o svého otce přišel ve světové válce, a tak veškerá starost o děti zůstala na mamince. Pamětník si babičku Josefu pamatuje „jako ženu, která buď sekala otýpky, anebo byla opřená o špalek a modlila se růženec a měla krásný úsměv.“ Těžkým dětstvím si prošla také pamětníkova maminka. Otec padl na italské frontě měsíc před jejím narozením a matka jí zemřela ve 13 letech. Nový domov našla u svých příbuzných v Hodoníně. 

Brzy po válce, v roce 1946, se stal tatínek podílníkem železářské firmy Košťál – Sláma. Jeho podnikatelský záměr však brzy ukončil komunistický puč, firma byla zestátněna a rodině byly ponechány dluhy, které splácela ještě mnoho let. Tatínek si našel práci taviče ve žďárských strojírnách. Vedl si velmi dobře a měl naději na povýšení, ale po odmítnutí členství v komunistické straně byl přeřazen na nejhůře placené místo vazače u jeřábu, maminku vyhodili z kanceláře hospodářského družstva a sestru Dagmar vyloučili z vysoké školy. 

Tohle mě základně vybavilo pro život

Navzdory všem ranám, které rodiče během života postihly – od předčasné ztráty rodičů, válečných útrap, komunistické perzekuce až po nešťastnou smrt jejich syna –, nikdy nepropadli malomyslnosti, strachu ani zapšklosti a uchovali si schopnost radovat se ze života. „Jako dětem nám bylo ukazováno, že lze žít pěkně a radostně i v takovéto situaci. To mě nesmírně poznamenalo.“ Oblíbenou rodinnou činností byl zpěv, k němuž se zpravidla scházeli v neděli odpoledne. „Takže všichni znali spoustu písniček, seděli jsme, dvě hodiny jsme zpívali a pili čaj a bylo nám dobře. (...) Za tohleto svědectví a umění života jsem rodičům nesmírně vděčný. (...) Rodiče nás vychovávali v lásce a my jsme viděli, jak se ,láska dělá‘.“

Křižanovskou farnost po mnoho let spravoval páter Metoděj Kotík, schopný a odvážný člověk, který na poutní slavnosti zval své starší spolubratry z nedalekého kněžského domova na Moravci. Jako ministrant měl tak pamětník možnost osobně se setkat s takovými osobnostmi, jako byl Ambrož Svatoš, František Šilhan nebo Heřman Tyl, z nichž – navzdory peklu, jímž za obou totalit prošly –„dobro přímo vyzařovalo“. „To byly takové katecheze, že těm, co Boha milují, všechno napomáhá k dobrému. Tohle mne základně vybavilo pro život,“ vzpomíná na vzácná setkání pamětník.

Bylo to neustále přítomné

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožíval na prázdninové brigádě v družstvu pro výkup zrní. Vzpomíná na své tehdejší rozhořčení a netrpělivé vyhlížení každého traktoru, jenž vedle obilí přivážel i aktuální zprávy o dění ve společnosti. Díky politickému uvolnění nastoupil na podzim roku 1968 na velkomeziříčské gymnázium, kde začal svůj „první odboj“. Ten spočíval ve stržení rudé vlajky ze stožáru u školy, kterého se dopustil se spolužáky cestou z pálení čarodějnic. Za setrvání na studiu mohl děkovat chápavému náčelníku Veřejné bezpečnosti, kapitánu Zavřelovi, jenž z incidentu setřel politický akcent a protokoloval ho jako pomstu řediteli školy.

„Byli jsme jediný ročník, který svým učitelům říkal ‘pane profesore’, nikoli ‘soudruhu’. Byli jsme takovou ozvěnou osmašedesátého roku,“ vzpomíná na mimořádné období pamětník. Atmosféru gymnázia silně poznamenala smrt Jana Palacha, jeho obraz visel ve školní třídě na místě prezidenta. „Bylo to neustále přítomné, poznamenalo to celé studium.“

Jedinou možností je povolání kněze

Když přišel čas volit vysokou školu, podal si přihlášku na medicínu. V tom období však začínala tuhá normalizace, docházelo k prvním čistkám, soudům a věznění, pamětník k tomu říká: „A já jsem si to vyhodnotil, že jedinou možností, jak se tomu postavit a jak pravdu bránit, je povolání kněze. Stáhl jsem přihlášku na medicínu a podal na teologii.“ Na přijímací zkoušky nebyl přizván, s odůvodněním, že nesplňuje požadavky na studenta socialistické vysoké školy. Pomalu se smiřoval s nástupem na vojnu, když z děkanátu teologické fakulty přišla výzva k nástupu. Pamětník se zpětně domýšlí, že obrat nastal po nějakém zásahu místního pana faráře, který se však na jeho přímý dotaz jen pousmál a mlčel.

Teologická fakulta byla režimem vnímána jako nepřátelské prostředí, „neboť šéfa jsme měli ve Vatikánu“, a do složení profesorského sboru zasahovala Státní bezpečnost (StB). Dnes si pamětník nedokáže vysvětlit, a cítí jako dluh, že v obraně vyhazovaných profesorů nebyli radikálnější. Do party jeho nejbližších kamarádů – seminaristů patřil Václav Malý, Rudolf Swienczek, František Bublan a Stanislav Kovář.

Vládnoucí režim nastavil pravidlo, že studenti teologické fakulty musí během svého studia absolvovat dvouletou základní vojenskou službu. Pamětník ji nastoupil po čtvrtém ročníku u tankového vojska v Žatci. Jako „falář“ (jak se v nářečí říkalo knězi) – tedy ideologický oponent – byl od počátku pod zvláštním dohledem politických pracovníků. „Já jsem se tehdy rozhodl, že ta vojna pro mě nesmí být ztracenou dobou,“ říká.

Tati, tohle by se ti určitě líbilo

Velké zděšení v kasárnách lidové armády nastalo, když „falář“ oznámil, že se nepřipojí k socialistickému závazku manifestační účasti ve volbách. Netrvalo dlouho, a svůj postoj musel obhajovat na štábu. „Co byste dělali na mém místě? Já jsem budoucí kněz, a v programu je ateistický boj – jak byste se na mě dívali?“ dotazoval se udivených důstojníků. Když političtí pracovníci vypátrali, že přednedávnem zemřelý otec rebelujícího vojáka byl členem stavební komise národního výboru, přišli s tím, že svou neúčastí ve volbách „plive na jeho památku“, a doporučili mu mimořádnou dovolenou, aby vše zvážil nad jeho hrobem. „Na hřbitov jsem šel, tam jsem se posílil u hrobu svého tatínka v tomhle odbojovém postoji. A řekl: ,Tati, tohle by se ti určitě líbilo.‘“

Poslední dny před volbami měli důstojníci hodinové rozpisy, jakým způsobem mají na rebela působit. „Já jsem tam seděl, oni se střídali a hučeli do mě. Byli tam i inteligentní chlapi, ti mi domlouvali, ať si nedělám zbytečné problémy. Také jsem se dozvěděl, že jsem pošlapal krev dělníků, prolitou za volební právo.“ V den voleb dorazil v černé šestsettřináctce velitel divize osobně. S pamětníkem strávil v rozhovoru nad lahví koňaku několik dlouhých hodin, ale k volbě ho nepřiměl. Společný čas strávený nad urnou zakončila krátká slovní výměna: „Soudruhu plukovníku, jestli jsem vám nějakým způsobem ztížil vaši pozici, tak mě to mrzí.“ Plukovník odpověděl: „Já už su taková šarže, že mně to ublížit nemůže.“ Druhého dne byl z kancelářské pozice plánovače oprav tanků převelen na práci do kotelny.

Dalším z počinů rebelského vojáka bylo odmítnutí připojit se k petici odsuzující Chartu 77. Když se po předvolání na štáb hájil slovy, že nemůže odsoudit něco, s čím nebyl seznámen, dostalo se mu odzbrojující odpovědi: „Stačí vědět, kdo je pod Chartou podepsán.“

Ze starého kaplana mladým farářem

Pamětník přiznává, že s posudkem, jenž mu vystavila armáda, byl skoro „na zastřelení“ a s možností pokračovat ve studiu ani nepočítal. Ale vše bylo jinak. Snad to způsobila nedůslednost lidové armády, snad to byl zázrak, ale teologická studia v Litoměřicích dokončil a v roce 1978 přijal kněžské svěcení.

Jako novokněz byl ustanoven kaplanem v Letovicích. V oficiální politice umísťování kněží hrála roli individuální kvalita církevních tajemníků, která byla na různé morální úrovni. Tajemník v Blansku, Jan Fiala, pod nějž letovická farnost spadala, se po celé tři roky pamětníkova působení ve farnosti ukazoval jako čestný člověk: „Byl to člověk, kterému jsem věřil víc než některým kněžím.“ Když nastal čas, kdy kapitulní vikář dělal „ze starých kaplanů mladé faráře“, narazil na odpor krajského církevního tajemníka, jenž v mladém aktivním knězi viděl potenciálního potížistu. Ke jmenování farářem na Vrbici pak kapitulní vikář využil období tajemníkovy nepřítomnosti. 

Mladý vrbický farář si své farníky brzy získal. Svědomitě plnil své pastorační povinnosti a vedle toho se silně angažoval občansky. Se spřátelenými spolubratry se otevřeně stavěl proti kolaborantské kněžské organizaci Pacem in terris, podílel se na distribuci samizdatové literatury, účastnil se demonstrací a soudů s občanskými aktivisty, které provázel modlitbou, a průběžně se odmítal účastnit voleb. „Cítil jsem, že takováhle aktivita nějakým způsobem k té kněžské službě patří,“ vysvětluje pamětník.

V našem zřízení taková hanebnost?

Vrbičtí občané pamětníkovy aktivity nebojácně podporovali, a když je v roce 1989 seznámil s peticí Několik vět, stáli frontu, aby ji mohli podepsat. Zadržení podpisových archů u Petra Uhla pak vedlo k domovní prohlídce fary a vlně výslechů. „Pro mě byly zpestřením, nebál jsem se jich. Je pravda, že 80. léta nebyla 50. léta, a já jsem nikdy nedostal ani facku, nikdy tam nedošlo k něčemu opravdu ohrožujícímu. Ale vím, že jsou různé nátury, a někteří když dostali předvolání, tak týden nespali,“ vypráví Karel Satoria, kterého StB vedla ve své evidenci jako takzvanou nepřátelskou osobu (NO) pod krycím jménem Asketa. 

Pamětník vzpomíná, jak s Václavem Malým někdy příslušníky Státní bezpečnosti schválně provokovali. Během telefonátu si schválně vyprávěli politické vtipy, které pak zakončili vzájemným ujištěním: „Václave, přece si nemyslíš, že v našem zřízení by byla možná taková hanebnost, jako je odposlouchávání telefonu?“ Závažné informace si však vždy předávali osobně.

Autobus plný natěšených lidí

V listopadu 1989 se Vrbice stala doslova ohniskem revoluce. Přivezli ji tam účastníci zájezdu do jednoho z pražských divadel, kde k lidem promlouvali herci i studenti – „takže přijel autobus plný natěšených lidí.“ V obci však žilo ještě dost těch, kteří se účastnili perzekuce, a ti měli velký strach. Pamětník dostal několik drsných a vyhrožujících anonymů, ať si pamětník nemyslí, že vše skončilo.

O nedůslednosti rozpadajícího se režimu vypovídá, že v listopadu 1986 byl pamětníkovi odebrán státní souhlas, ale protože ho o tom nikdo neinformoval, působil v duchovní správě nerušeně dál.

Chci jít do kláštera naučit se modlit

Krátce poté, co vyprchalo sametové nadšení, došel pamětník k poznání, že „klouže po povrchu“ a že pro vykonávání služby pastýře musí „zajet na hlubinu“. „Málo jsem pomáhal duchovnímu uvědomění, bylo to spíš uvědomění občanské,“ přiznává. „Uvědomil jsem si, že významná část mého působení přestává být funkční, to mě vedlo, abych požádal biskupa, aby mě uvolnil, že chci jít do kláštera naučit se modlit.“ Volba padla na klášter trapistů v Sept-Fons.

Brněnský biskup Vojtěch Cikrle pamětníkovu přání vyhověl, ale uvolnění podmínil dvouletou službou ve funkci generálního vikáře. To byla funkce velmi nepopulární, řešila personální záležitosti, a to v porevoluční době znamenalo řadu přesunů. „Dokonce mi někteří říkali, že jsem horší než církevní tajemník, a můj odchod do Francie uvítali,“ vzpomíná s odstupem let pamětník.

Na hlubině

V roce 1992 vstoupil pod řeholním jménem Martin do Řádu cisterciáků přísné observance – trapistů. Období prožité ve francouzském trapistickém klášteře Sept-Fons považuje za nejdůležitější etapu svého života. „Klášteru vděčím za všechno, ale nerad na to vzpomínám. A to jsou ty paradoxy.“ V roce 2000 byl svými spolubratry pověřen výstavbou prvního trapistického kláštera v České republice. Volba padla na zdevastovaný bývalý zemědělský dvůr kláštera v Teplé, na kterém od roku 2011 stojí Opatství Matky Boží v Novém Dvoře. Po splnění svého úkolu se Karel Satoria odstěhoval na opuštěnou faru a započal své nové poslání – „uvádět lidi na cestu do hlubin života“. 

Pamětníkův vzkaz pro posluchače a čtenáře Paměti národa zní v roce 2024 takto: „Nežádej od života méně, než dává. Život má hlubiny – hlubiny neuvěřitelně radostné.“