Karel Satoria

„Jak jsem se zmínil, s některými přáteli spolubratry jsme se snažili postavit něco, co by protiřečilo hlasu, který vycházel, dalo by se říct, z té kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris. Takže když byly sjezdy Pacem in terris, tak jsme mezi kněžími sbírali podpisy a posílali jsme otevřené dopisy těmto orgánům na tyto schůze. Zúčastňovali jsme se a domlouvali, když byly nějaké demonstrace, hlavně v Praze, ale i v Brně něco bylo, tak že tam budeme. Jednak aby se v tom napětí těch demonstrací, které bylo velké, aby se tam někdo i modlil, a jednak proto, aby tam byli křesťané přítomni. No a další takovou aktivitou byly účasti na soudech, tehdy už byly ty politické soudy, procesy můžeme říct. Takže tam byla zase účast něčím... chápali jsme to jako něco, kde máme být. No a samozřejmě toto všechno bylo monitorováno. Takže jsem se potom dovídal, že jsou zaznamenány všechny tyto podpůrné aktivity. No a kromě toho, průběžně, opět jsem se odmítal účastnit voleb. Ten argument byl zase nikoli pohrdání, ale takovou nějakou snahou alespoň v něčem být pravdivý. No a právě ty volby byly vždycky takovým manifestačním přijetím programu komunistické strany. Tak to jsem si říkal, že… Nikoho jsem nikdy nepřemlouval, nenutil, aby to samé dělal. Cítil jsem, že takováhle aktivita nějakým způsobem k té kněžské službě patří.“

„V té době právě došlo k uveřejnění Charty 77. Tehdy za mnou přijel Václav Malý, který mi ji dovezl. Já jsem měl chuť to podepsat, ale díky tomu, co už se mnou bylo, tak on mi to nedoporučil, a dokonce si pamatuju, že říkal, že by bylo dobré, aby existovala ještě nějaká jiná centra odporu, aby to nebyla jenom Charta, že by bylo dobré třeba v rámci církve něco takového. Takže potom, po jeho návštěvě, jsem šel na to cvičení. Bylo zajímavé, že já jsem byl asi jediný široko daleko, kdo si tu Chartu přečetl a měl ji. Ta návštěva Václava Malého se nějakým způsobem... – no, oni ho sledovali, nevím, jestli byl tehdy mluvčí, ale přijel za mnou do toho Žatce a zřejmě to úplně utajeno nebylo. Protože záhy jsem byl překvapen politrukem, a ještě s ním byli nějací důstojníci, s tím, abych jim ukázal skříňku, kterou pečlivě prohlédli, [abych] ukázal, co mám v kapse. No, a já jsem měl právě v kapse tu Chartu složenou, ale já jsem ji měl složenou ve vojenské knížce, a tu jsem vytáhl, ta se nosila v levé náprsní kapse, tak jsem ji vytáhl a držel jsem ji v ruce. A dokonce myslím, že mně tam potom ještě sáhli, jestli jsem něco nezapomněl, a z kapes všechno vydělat. Takže prohlídka dopadla dobře, Chartu jsem neměl, a přesto mi zůstala.“

„Rok předtím mně zemřel otec. A oni okamžitě zjišťovali – do Křižanova, na národní výbor, na policii a všechno to…, takže poshromažďovali všechno, no a zjistili, že můj tatínek byl členem národního výboru. Ale on byl ve stavební komisi, to nebyla žádná politická funkce. Nicméně oni tady tohle vzali, že jsem tady tím [neochotou účastnit se voleb] vlastně plivl na památku svého otce. A teď říkali, že mi dávají mimořádnou dovolenou, tři dny, abych se jel poradit na hrob svého otce. No, samozřejmě jsem říkal, že jo, protože já jsem se domů nedostal, akorát na ty dvě dovolené, které bylo povinností mi udělit. No, tak jsem říkal: 'To je dobrý nápad.' Takže mě propustili na tři dny, a to jsem nevěděl, že se mnou hned jeli příslušníci kontrarozvědky, a ti, ještě než jsem přijel do Křižanova, tak už byli za farářem, na národním výboru, za policií, mojí sestře volali, že mě musí zpracovat.“