Anna Šaršounová

* 1932

  • „V noci nebo k ránu nás tatínek vyndal z postele, všechny děti převedl do kuchyně, kde byla pohovka. V tom rohu jsme všichni čekali, jak všechno dopadne. Tatínek se díval s nějakými dalšími lidmi z domu zrcadlem na ulici, co Němci dělají. Protože Němci, jakmile viděli Čecha v okně, stříleli. Oni se proto nemohli dívat oknem a použili zrcadla. Tatínek tehdy viděl partyzány, jak tam leží na těch nosítkách. My děti jsme čekaly na té pohovce. K ránu už bylo po všech střelbách, němečtí vojáci se nahrnuli k nám do domu, tam byl takový průchod. Jeden nebo dva dni potom jsme chodili do školy kolem těch oken rozstřílených. Potom později jsem se vypravila do toho kostela, řekla jsem jim, že jsem byla přímým účastníkem toho, tam jsem se jim podepsala, prohlížela jsem si tam ty kasematy, ty sklepy, jak tam ti partyzáni byli.“

  • „Hned, jak jsme byli u toho Muzea, jsme se vraceli domů, se začalo střílet, rachotit, to byla středa. Tak jsme se usadili doma a ono nám to střílelo pomalu až do oken. Prostě už to nebylo pěkný. Tak jsme se přesídlili do sklepů. Bydleli nahoře nějací Němci, tak ti tam s námi byli taky, ale byli to stařeček s nějakou stařenkou. Přišli tam ale nějací lidé a ptali se, kdo z nás je Němec. Tak je odvedli, tyhle stařečky, z toho sklepa. My jsme tam měli nějaký židle, měli jsme hned vedle sklepa obchod s koloniálem. Takže on nám nějaké potraviny dával, nějaký chleba, na to už se nepamatuju. Byli jsme tam od středy do té soboty. A mezitím se stavěly barikády. Měli jsme doma kočárek, ten se naplnil popelem a nějakým smetím, a ten kočárek se dostal na tu barikádu. Na té barikádě pomáhal také můj starší bratr. Pak se nám stalo to, že někdo z druhé strany za zdí toho sklepa volal, ať tam uděláme díru. Byl tam ještě jeden starší kluk a s tím mým starším bratrem začali tu díru kopat. Teta, která tam s námi v tom sklepě seděla, se bála, že je to náš poslední okamžik, že se za zdí vynoří Němci a všechny nás tam pozabíjejí. Pamatuji se, že bratr a ten kluk kopali tu díru ve straně toho sklepa. Pamatuji se, že jsem zahlédla v té díře, v té škvíře, československou vlaječku! Nějaký pán ji měl na přilbě. Tak jsme se uklidnili, byli to Češi. Ti to probourali dál, z druhé strany to také vybourali. Potom tam přenášeli raněné lidi na nosítkách, několikrát prošli tím sklepem, ti ranění lidé.“

  • „Chtěli jsme začít obědvat, vždycky jsme se naobědvali, a tentokrát jsme to ani nestihli. Bomba padla ještě předtím, než jsme stihli oběd připravit. Sirény zahoukaly a desetiletá sestra utekla do sklepa. Já jí říkala, aby počkala, že budeme obědvat. Vtom to bouchlo, se mnou to hodilo na zem, s rozpřaženýma rukama, jak jsem byla z baletu zvyklá, tak jsem vyskočila. Čekala jsem, až se rozetmí, všude byla tma, sedal prach. Volala jsem na maminku, kde je Mireček, a ona mi řekla, že se nemám bát, že ho má na ruce. Když jsem se rozhlédla a viděla jsem, že sedmiměsíční Mireček je u maminky na ruce, rozhlédla jsem se a viděla jsem pětiletého bratra ležet na zemi. Křičela jsem na maminku, že Jára je mrtev. Přiběhl starší bratr z práce, vyšplhal se k nám, před domem byla halda sutě. Sebral bratra a šel s ním do ložnice, kde jsme měli manželské postele. Tam byly cihly, suť, sklo. Tam ho položil na postel a řekl, že žije. Tak ho vzal do náruče a snesl ho dolů. Slepá sestra Irenka odešla s další sestrou, která nebyla tak pobitá, suť jí poranila jen kůži. Sebraly se a s maminkou šly dolů. Já utíkala k vodovodu, z tváře mi tekla krev. Mě ta bomba vzala ze strany, na čele a na tváři jsem měla velkou jizvu, měla jsem vyražený zub. Tekla mně krev po celé tváři. Přišel ke mně německý voják a dával mi nějakou vodičku na lžičce, abych se napila. Odmítla jsem to, nedovolila jsem si od něj něco vzít. Maminka položila Mirečka do bytu vedle. To jsem neviděla, prostě ho tam uložili. Maminka už byla bez Mirečka, protože jemu to vletělo do hlavičky, rozbilo mu to hlavičku, všechno mu to vytékalo z té hlavičky ven. Maminka měla jizvy na ruce ze strany. Tatínek přiběhl, když už jsme byli před tím domem. Volal, že se z toho zblázní, když viděl, co se stalo té Irence, viděl, co se stalo nejmladšímu bratrovi. Pětiletý bratr měl rok zavázanou hlavu, protože měl díru do hlavy.“

  • „Maminka držela Mirečka na ruce a přišla paní Hříbalová a říkala: ‚Paní Martinovská, půjdete do sklepa?‘ Maminka jí říkala: ‚Zabalíme Mirečka a půjdeme.‘ A vtom to bouchlo. Kolem jedné hodiny padla bomba před náš dům. Se mnou to hodilo, já jsem nadskočila, mně to vzalo jen tvář a zub. Když se trošku rozednilo, tak jsem křičela: ‚Mami, kde je Mireček?‘ A maminka mi říkala: ‚Neboj se, já ho držím na ruce.‘ Pak se to trošku uklidnilo, spadl prach. Já jsem křičela: ‚Mami, Jára je mrtvej, leží tady na zemi!‘ Z hlavy mu hrozně tekla krev. Přilezl k nám nejstarší bratr Pepík. Járu zvedl a dal ho na postel do ložnice, kde byly samé sutiny. Zkoušel mu tep a zjistil, že žije. Mezitím vyšla maminka s Irenkou, která to dostala do obličeje. Měla zakrvácený celý obličej. Maminka pořád držela Mirečka v náručí, ale bohužel ho zasáhla střepina do hlavy. Ona s ním běhala kolem nás, ale Mireček už byl mrtvý.“

  • „Já jsem potom šla do nemocnice, měla jsem tvář rozbitou, zub vyražený a čelo rozbité. Jak tam bylo hodně lidí, tak mi tu tvář jenom sepnuli a na čelo mi dali náplast. Já jsem pak ještě po letech vyndávala střepiny a ještě mám plno střepin v těle. Irenka, ta měla oči úplně venku a plno jizev po obličeji. Ona to dostala zepředu, já jen ze strany. Ta byla tak úžasná! Ona do třetí třídy viděla, tak ona se orientovala jinak než nevidomí. A Jára měl tu hlavu rok zavázanou, ve svých pěti letech. Říkali, že se bude špatně učit, ale dopadlo to dobře.“

  • „Pátého května se po Praze rozneslo, že nás přijeli osvobodit Američané. Tak jsme šli vítat Američany. Jenže jsme došli k Muzeu a začalo se střílet. Tak jsme se vrátili domů a už nám stříleli i do oken. Tak jsme šli do sklepa. Nahoře nad námi bydleli Němci. Ti přišli taky do sklepa, ti Němci, ale byli to staří lidé, stará paní a starý pán. Přinesli tam rádio, takže jsme poslouchali, jak Praha volá o pomoc. Jinak jsme byli od středy do soboty ve sklepě. Najednou v jeden den klepali na stěnu, aby se rozkopaly v tom sklepě díry. Teta tam křičela: ‚Loučíme se s vámi, to jsou Němci a zabijou nás!‘ Ale najednou jsem viděla, jak z té díry kouká československá vlajka. Přišli Češi a prý abychom to prokopali, že tudy budou vozit raněné. Tak se udělala veliká díra a tím blokem pak prováželi raněné.“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 13.05.2021

    (audio)
    duration: 01:39:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    ED studio Ústí nad Labem, 27.10.2021

    (audio)
    duration: 01:29:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Při hrozném bombardování Prahy měli bramborové šišky. Pak už nikdy ne

Anna Šaršounová za války
Anna Šaršounová za války
photo: pamětnice

Anna Šaršounová, rozená Martinovská, se narodila 3. května 1932 v Proboštově u Teplic rodičům Josefovi a Marii. Otec byl horníkem. Pocházela ze sedmi sourozenců. Do začátku druhé světové války žili Martinovští v Proboštově u Teplic, po obsazení pohraničí Hitlerem se rodina na podzim roku 1938 musela vystěhovat do Prahy. Zde Anna nastoupila v listopadu 1938 do první třídy v obecní škole ve Vojtěšské ulici. Od třetí třídy navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové ve Vodičkově ulici a během války účinkovala v dětské roli ve Stavovském divadle. Rodina bydlela ve Václavské ulici, kam 14. února 1945 dopadla při náletech bomba a drasticky zasáhla celou rodinu. Všichni byli zraněni, sedmiměsíční bratr zemřel matce v náručí a osmiletá Irenka přišla o zrak. Rodina dostala náhradní byt v Mánesově ulici, kde je o dva a půl měsíce později při Pražském povstání opět ohrožovala střelba do oken. Dramatické dny přečkali ve sklepě. Po válce se rodina vrátila do Teplic, kde se Anna stala učitelkou. V roce 1950 absolvovala pedagogické gymnázium v Teplicích. V roce 1953 se provdala za Jana Šaršouna a v roce 1960 se jim narodil syn Jan. Anna Šaršounová celý život učila na základních školách, například v Jirkově, Bystřanech, Žernovicích, Proseticích či Prachaticích. V osmdesátých letech žila s rodinou ve Varnsdorfu, v roce 1989, již po manželově smrti, se vrátila do Teplic. V roce 1997 jí zemřel syn. V roce 2021 žila pamětnice v Teplicích.