The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Šádková (* 1945)

• narozena 20. září 1945

• 1948 – rodině zabavena vinárna na Letné

• 1953 – rodina vystěhována z bytu – život na statku v Troje

• 1958 – otec zatčen a odsouzen jako třídní nepřítel

• 1962 – otec po návratu z vězení umírá

• 1977 – statek zbořen kvůli stavbě tramvajové tratě

• po sametové revoluci obnovena vinárna U Počtů

Jezdil k nám Čapek i Masaryk

Ludmilin dědeček Jan Počta se vyučil truhlářem ve Vídni a v roce 1897 koupil na pražské Letné dům. Zde založil vinárnu U Počtů. Ve 30. letech po něm podnik převzal jeho syn Jiří. Za první republiky byla vinárna oblíbeným místem, kam chodil mimo jiné Karel Čapek se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. „Traduje se také, že sem za nimi přijížděl prezident Masaryk, který jezdil na koni po Letné.“

V roce 1939 bylo Československo obsazeno německou armádou a nad republikou byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Vinárna byla rodině zabavena a otec si musel hledat nové zaměstnání. „Práci našel na statku v Troji, kde se seznámil s mojí maminkou.“ Marie Pokorná byla jedinou dcerou statkáře z Troji. „Zamiloval se do maminky, to byla láska na první pohled. Mamince bylo osmnáct let, tatínek byl o dvanáct let starší. Vzali se skoro hned.“

Jiří a Marie se vzali v roce 1943 a do roka se jim narodila dcera Marie a o rok později, přesně 20. září 1945, další dcera Ludmila. „Tatínkova maminka se bála, že si syn bere mladou krásnou ženu, a že bude marnotratná. Maminka ale byla strašně skromná. Vzpomínám si, jak jsme jednou šli s tatínkem koupit mamince dárek a koupili jsme krásný krajkový kombiné. Mysleli jsme, jak se to mamince bude líbit, ale ona řekla: „Ne, tohle já prostě nepotřebuju, to je pro mě zbytečný tahle paráda.“ Dali jsme to tedy sestřenici.“ Rodina bydlela v bytě nad vinárnou, která jim byla po konci války opět vrácena. Počtovi začali úspěšnou vinárnu znovu provozovat.

Tady byl venkov

Poklidný život po válce byl narušen v únoru 1948 komunistickým převratem. Jiří Počta jako živnostník byl pro komunisty trnem v oku.„Tatínkovi zabrali vinárnu a jako ostatní živnostníci byl i on přeřazen do výroby.“ Ludmily otec začal pracovat u soustruhu v ČKD Stalingrad. „Lidi byli nešťastný, protože na takovou práci nebyli zvyklí... Tatínek si ale nikdy nestěžoval. Byl rád, že se zase něco přiučí.“ Počtovi mohli zatím zůstat bydlet ve svém bytě nad vinárnou, ale i to se po pár letech změnilo. V roce 1953 se jim narodil syn Jiří a ihned po té jim komunisté opět dramaticky zasáhli do života. „Dostali jsme výpověď z bytu a bylo nám nabídnuto, že se máme vystěhovat do pohraničí do vybydlených domů po sudetských Němcích... Tatínek psal žádost do kanceláře prezidenta republiky, abychom mohli zůstat bydlet u maminčiných rodičů na statku.“ Alespoň v tomto úřady Počtovým vyhověli a směli se přestěhovat na statek do Troje a kvůli zrovna narozenému miminku dostali na stěhování odklad šest neděl. „Vím, že známí radili tatínkovi, ať vezme rodinu a odejde pryč. Tatínek by tu ale nikdy nenechal rodiče.“

Od roku 1953 bydlela tedy pětičlenná rodina Počtových na trojském statku, kde měli k užívání jediný pokoj. „Statek byl dost veliký, ale byli tam nájemníci. Tehdy, když měl někdo statek, tak dostal přikázáno, že musí vzít podnájemníky.“ Na statku prožívala Ludmila s rodinou opravdu venkovský život. Prarodiče zde měli koně, krávy a další zvířata. Ke statku patřily i rozsáhlé pozemky. „Nahoře byly pole. Já pamatuju jako dítě, jak jsme tam jezdili sekat obilí a vázat snopy. Tady byl v podstatě venkov... Babička říkala, že nikdy nebyla v Národním divadle. Nebyl na nic čas, furt musela pracovat.“ I pozemky Ludmiliných prarodičů neminula kolektivizace. „Tady se nezakládalo žádný družstvo. Ta naše pole zabral Státní podnik Sady, lesy, zahradnictví a vysázeli tam ovocný stromy.“

Kvůli nedostatku místa k bydlení se Jiří rozhodl na pozemcích statku postavit pro svou rodinu dům. Pravděpodobně tím vyvolal u některého ze sousedů závist. Ludmila dodnes neví, co se stalo, ale jisté je, že Jiřího Počtu někdo udal na StB. „Domek ještě nebyl dostavěný. Přesně si pamatuju, jak před naším domem zastavilo černé auto, vyšli z něj dva nebo tři tajní policisté a přišli pro tatínka. Nechali ho, aby se převlékl a pak ho odvezli. Domů se už nevrátil.“

Byl hrozný pocit, když tam nikdo nečekal

Jiří Počta byl v roce 1958 převezen do vazby a poslán k soudu. Jeho žena a děti byli přítomní soudnímu přelíčení. Ludmila si z něj vzpomíná na soudkyni, jak s obrovským odporem a nenávistí v hlase vyslovila jméno jejího otce. „Už nevím, o čem mluvila, ale jak to vyslovila, tak bylo jasný, že si myslí, že ten člověk nemá žádnou hodnotu, že je to vyvrhel společnosti.“ Ludmily otec byl odsouzený jako třídní nepřítel na 3,5 roku do věznice v Opavě. Zde musel vykonávat velmi těžkou práci za hrozných podmínek. „V soudních spisech měl napsáno: ,Návrat nežádoucí‘ Maminka zůstala sama se třemi dětmi, tatínkovou nemocnou maminkou a svými rodiči, kterým zabrali statek a nedostali žádný důchod.“

Domek zůstal nedostavěný a rodina v něm bydlela bez otce, kterého jim naprosto bezdůvodně odvezli do slezské věznice. „Byli jsme hrozně nešťastný. Maminka nemohla sehnat práci, nakonec sehnala velmi těžkou práci ve fabrice. Vozila na kolečku špony od soustruhů.“ Otec byl vězněn velmi daleko od Prahy, ale občas se rodině povedlo ho jet navštívit. „Jednou nás tam vezl známý a porouchalo se cestou auto. Do té Opavy jsme dorazili pozdě a už nás tam nechtěli k němu pustit. Tam maminka s třemi dětmi.“ Vyměňovali s i dopisy, které procházely cenzurou. Ludmila si vzpomíná, jak tatínkovi do vězení psaly o tom, že se sestrou chodí do tanečních, a že maminka jim ušila šaty. „Měl z toho radost, že můžeme alespoň tohle si užívat.“

Po třech a půl letech byl Jiří Počta z vězení propuštěn. Psal dopis manželce, že je příliš slabý na to, aby zvládl dojet domů sám. Jeho žena pro něj do Opavy vyrazila. Ludmila měla jet v tu dobu na lyžařský výcvik a prosila maminku, aby nemusela jet lyžovat, ale s ní pro tatínka. „Maminka mě přemluvila, abych tam jela a slíbila, že až se budeme vracet, tak mi přijdou i s tatínkem naproti. Pak pro mě bylo hrozný překvapení, že na mě nikdo nečekal.“

Marie Počtová přivezla vlakem svého muže do Prahy. Byl velmi slabý a nemocný, a tak rovnou z nádraží zamířili do nemocnice. „Tam se zhrozili, v jakém je stavu. Až když jim maminka vysvětlila, odkud přijeli, tak pochopili.“ Po návratu z lyžařského výcviku šla i Ludmila za svým otcem na návštěvu. „To už ani nemluvil a nevím, jestli mě poznal.“ Po pár dnech Jiří Počta v nemocnici zemřel.

„Když tatínek umřel, tak maminka uspořádala pohřeb. Tam přišlo tolik lidí, že se ani nevešli do obřadní síně. Tatínka měli lidi hrozně rádi, byl velice hodný. Ve fabrice uspořádali finanční sbírku jeho kolegové. Na vánoce přišel jeden z nich a přinesl mamince obálku s penězi.“ Nějakou dobu po tatínkově smrti přišel k Počtovým dopis s výzvou, že má Jiří Počta zaplatit dluh za pobyt ve vězení. „Podle nich vlastní vinou nepracoval. Maminka tam poslala úmrtní oznámení a tím to bylo vyřízené.“

Manžel i syn se narodili do války

Ludmila vychodila základní školu v Troji a rozhodla se, že už nepůjde studovat. Chtěla hlavně vydělávat peníze, aby pomohla mamince. Věděla, že chce prodávat, a tak se vyučila a začala pracovat. Její starší sestra šla na gymnázium, ze kterého byla během prvního roku z kádrových důvodů vyloučena z vysvětlením, že není studijní typ.

Nejprve Ludmila prodávala elektrosoučástky v prodejně Elektra v Žitné ulici. „Já jsem strašně ráda prodávala, hrozně mě to bavilo.“ V Elektře se seznámila s Jiřím Šádkem, kterého si v roce 1966 vzala za muže. V září 1968 se jim narodil syn. „Manžel se narodil v roce 1939. To zrovna začala druhá světová válka a naše dítě se narodilo v podstatě taky do války.“ Chlapeček se totiž narodil pár týdnů po okupaci Československa vojsky varšavské smlouvy. „Tady stál v ulici tank a teď jsme se obávali, že až to na mě přijde, že se ani nedostaneme do nemocnice. Byla to hrozná doba.“ V roce 1971 do rodiny přibyla ještě dcera. Rodina bydlela s Ludmily maminkou v domě, který Jiří Počta už nestačil dokončit. „Domek se dostavil, až když jsme se my [se sestrou, pozn.ed.] vdaly, tak ty naše mužský to pomohli dodělat.“

Za normalizace pracovala Ludmila nejdříve jako technický zásobovač v České televizi, ale měla to do práce moc daleko, tak si našla zaměstnání v opravně televizorů Kovoslužba v Troji. V roce 1977 se začala v Troji stavět tramvajová trať, která měla vést přes pozemky statku. Výměnou za statek dostala rodina byt, kam se přestěhoval Ludmily bratr Jiří. Šádkovi zůstali bydlet ve svém domku, který zničen nebyl.

Všichni byli na vinárnu zvědaví  

V roce 1989 nastaly v Československu velké změny. Po sérii demonstrací ukončila svou moc komunistická strana a v zemi byla nastolena demokracie. „Sametová revoluce byla prostě úžasná. Lidé byli nadšení.“ Ludmila chodila po práci na všechny demonstrace. V rámci restitucí si zkusila se sourozenci požádat o vinárnu, kterou zakládal jejich dědeček. Byli překvapeni, když nakonec celý dům na Letné skutečně dostali zpátky.

Bratr Jiří si vzal půjčku na opravy a slavnou vinárnu znovu otevřel. Ludmila mu pomáhala s provozem a obsluhou. „Byla to úžasná doba. Všichni byli na vinárnu zvědaví, měli jsme spoustu hostů. Vinárna byla zachována v původním stavu. Bylo tam dřevěné obložení a dřevěný nábytek, který vyráběl můj dědeček Jan Počta.“ Na léta práce ve vinárně Ludmila vzpomíná nejraději. Spolu s vinárnou získali v restitucích i malý krámek v domě. Tam začaly její děti provozovat obchod, kde prodávali a hlavně opravovali sportovní vybavení. S podnikáním měli poměrně úspěch. „Když začali vznikat supermarkety, tak tyhle malý krámečky se už neuživily, tak se to muselo zrušit.“

Ve vinárně nějakou dobu pomáhala Ludmily neteř. Když si však pořídila rodinu, tak už neměl práci kdo převzít a podnik Jiří Počta pronajal. Dnes je zde Koštovna U Počtů, kterou sice Počtovi již neprovozují, ale která silně navazuje na tradice prvorepublikové vinárny.

 Ludmila dnes bydlí s manželem a synovou rodinou v domku, který postavil její otec. „Kdyby to šlo, tak bych si moc přála, aby tatínka nikdy nezavřeli a aby s námi strávil spokojený život.“ Mrzí jí především, že se tatínek nedožil znovuotevření vinárny. „Nejdůležitější je, aby lidi dobře pracovali, aby se měli rádi, aby nebyla mezi lidma nevraživost.“