Mgr. Jan Šabata

* 1952

  • "Tam jsem vlastně byl vyhozen, protože jsem na pracovišti ve směně opravoval Chartu 77, přepisy. Takže tím skončila moje dráha topiče. Dělal jsem potom různé věci jako mytí oken a závoznictví atd. Nebudu vyjmenovávat všechno. Naštěstí jsem se nakonec dostal přes jednoho kamaráda, který to doporučil, jako sanitář do brněnské porodnice na Obilňáku. Tam byl ten problém, že předtím, když jsem někde nastoupil, tak tam přišla Státní bezpečnost a dala pokyn, že mě mají ve zkušební době vyhodit, což se taky několikrát stalo. Ale na tom Obilňáku, když přišli za vrchní sestrou, která spravovala sanitáře, a řekli jí, že bych měl jít pryč, tak ona jim řekla: ‚No, nějak se živit musí.‘ A v podstatě je vypoklonkovala a dělal jsem tam potom v porodnici deset let a bylo to pěkných deset let."

  • "Vězení je velmi dobrá škola. Tam se člověk naučí věci, které se na svobodě nenaučí – jak vycházet s lidmi nejrůznějšího ražení. Jak je potřeba plnit normy. Protože já jsem seděl na Borech v období, kdy rozhodlo panstvo, že by jim političtí neměli kazit obyčejné kriminálníky. Vymezili pro ně jedno z těch křídel. Víte, jak vypadají Bory – pěticípá hvězdice je to. Orientovali se podle ní američtí letci, když bombardovali západní Čechy, ale to je jedno. Takže my političtí jsme obsadili jedno křídlo. Zvláštní to bylo tím, že normální vězni po práci se mohli mezi sebou stýkat, ale my jsme jen seděli na cele a chodili jsme jenom na tu půlhodinovou vycházku kolem dvora. Povídat jsme si nesměli s vedlejšími celami."

  • "My jsme seděli s tatínkem – on byl o dvě cely vedle mě. Nesměli jsme se dívat z oken, když byly vycházky. Nesměli jsme teda vůbec, ale hlavně ne, když byly vycházky. Leč tatínek byl zvědav, jak vypadá synek. Tak vykukoval a měl strach, protože jsem chodil – hlavu skloněnou a ruce za zády a on netušil, že si zpaměti přehrávám šachové hry, poněvadž já jsem si z novin vytrhával šachové hlídky, to bývávalo každý týden, a ty partie jsem se učil zpaměti."

  • "Já jsem neměl problém se svými spoluvězni, byť –jak správně říkala paní – jsem seděl s příživníkem, násilníkem, zlodějem. My jsme trávili [čas] vlastně tím, že jsme hráli kostky a ty kostky jsme si dělali z chleba. Rozžvýkali jsme chleba a z toho jsme si udělali hrací kostky a potom se hrálo celé dny. A ještě papíry, které mám schované, rozsudky a podobně, usnesení, tak mám z té čisté strany popsané výsledky těch peněz, protože jsme to samozřejmě sčítali, kdo kolik nahrál."

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 12.01.2019

    (audio)
    duration: 54:52
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 20.08.2025

    (audio)
    duration: 01:04:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

A jestliže ti někdo i hrdlo stiskne, stůj přece a pomáhej mlčením

Jan Šabata, 1984
Jan Šabata, 1984
photo: archiv pamětníka

Jan Šabata se narodil 29. září 1952 v Brně. Jeho otec Jaroslav Šabata patřil k významným reformním komunistům 60. let a později k předním disidentům. Matka Anna, rozená Landová, poskytovala manželovi a jejich třem dětem rodinné zázemí a profesně tíhla k žurnalistice. Jan se už jako velmi mladý zapojil do odporu proti nastupující normalizaci. V roce 1971 organizoval v Brně distribuci letáků, které upozorňovaly na nesvobodnou povahu tehdejších voleb, a za tuto činnost byl zatčen a následně odsouzen na dva a půl roku do vězení. Po propuštění musel přijímat manuální práce, byl zaměstnaný například jako topič nebo sanitář. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a od podzimu 1987 do konce roku 1989 se podílel na samizdatovém vydávání Lidových novin. V únoru 1989 stál u zrodu nakladatelství Atlantis, krátce ho vedl, ale brzy se rozhodl jít vlastní cestou. V roce 1991 založil nakladatelství Doplněk, zaměřené především na odbornou literaturu z oblasti společenských věd. V roce 1990 začal studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kterou úspěšně dokončil v roce 1995. V roce 2025 žil Jan Šabata v Brně.