Mgr. Jan Šabata

"Vězení je velmi dobrá škola. Tam se člověk naučí věci, které se na svobodě nenaučí – jak vycházet s lidmi nejrůznějšího ražení. Jak je potřeba plnit normy. Protože já jsem seděl na Borech v období, kdy rozhodlo panstvo, že by jim političtí neměli kazit obyčejné kriminálníky. Vymezili pro ně jedno z těch křídel. Víte, jak vypadají Bory – pěticípá hvězdice je to. Orientovali se podle ní američtí letci, když bombardovali západní Čechy, ale to je jedno. Takže my političtí jsme obsadili jedno křídlo. Zvláštní to bylo tím, že normální vězni po práci se mohli mezi sebou stýkat, ale my jsme jen seděli na cele a chodili jsme jenom na tu půlhodinovou vycházku kolem dvora. Povídat jsme si nesměli s vedlejšími celami."

"My jsme seděli s tatínkem – on byl o dvě cely vedle mě. Nesměli jsme se dívat z oken, když byly vycházky. Nesměli jsme teda vůbec, ale hlavně ne, když byly vycházky. Leč tatínek byl zvědav, jak vypadá synek. Tak vykukoval a měl strach, protože jsem chodil – hlavu skloněnou a ruce za zády a on netušil, že si zpaměti přehrávám šachové hry, poněvadž já jsem si z novin vytrhával šachové hlídky, to bývávalo každý týden, a ty partie jsem se učil zpaměti."

"Já jsem neměl problém se svými spoluvězni, byť –jak správně říkala paní – jsem seděl s příživníkem, násilníkem, zlodějem. My jsme trávili [čas] vlastně tím, že jsme hráli kostky a ty kostky jsme si dělali z chleba. Rozžvýkali jsme chleba a z toho jsme si udělali hrací kostky a potom se hrálo celé dny. A ještě papíry, které mám schované, rozsudky a podobně, usnesení, tak mám z té čisté strany popsané výsledky těch peněz, protože jsme to samozřejmě sčítali, kdo kolik nahrál."