The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Rychtr (* 1943)

• narodil se 9. května roku 1943 v malé obci Roudnice v Krkonoších

• s rodinou se v červnu roku 1945 přestěhovali do Vrchlabí do domu, kde žila německá rodina

• vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici

• po škole nastoupil do textilky v Mladých Bukách

• povinnou vojenskou službu strávil v pražských Kbelích

• během vojny absolvoval poddůstojnickou školu

• v roce 1969 založil s manželkou rodinu

• 17. listopadu 1989 byl v Karlíně, kde čekal na divadelní představení, které se nakonec neodehrálo

• v roce 1994 vstoupil do KDU-ČSL

• v roce 2014 kandidoval na starostu města Vrchlabí

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Žít čestně a slušně – to byly základní hodnoty, které Jaromíru Rychtrovi vštípili rodiče i náboženství. Vyrůstat v katolické víře během 50. let bylo pro malého Jaromíra v mnohém náročné, změnil se mimo jiné okruh lidí, se kterými se rodina scházela. „Měli jsme jiný světový názor. Brali nás možná trochu jako nepřátele socialismu, často nám to předhazovali. Víra byla pro komunisty utopie, na které my jsme se podíleli,“ vysvětlil Jaromír Rychtr.

Na jaře roku 1953 Jaromírovi rodiče plánovali, že si za našetřené úspory nechají opravit nábytek v ložnici. „Měli na to naspořeno deset tisíc korun. Vtom ale přišla měnová reforma a na opravu nábytku najednou nebylo. Maminka z odložených peněz nakoupila pouze vepřové sádlo,“ vzpomínal. Také on si v té době naplno uvědomil rozsah škod, který měnová reforma přinesla. „Ve Vančurově ulici ve Vrchlabí jsem našel padesátikorunu. Nadšeně jsem ji nesl domů, rodiče mi vysvětlili, že tahle moje nalezená padesátka má hodnotu už jen jedné koruny,“ popsal zklamání, které tehdy zažil.

Jako dítě nejevil zájem ani o pionýrskou organizaci. Byl dítětem hor, vynikal jako sportovec a především lyžař. Pomáhal ve Vrchlabí a okolí budovat skokanské můstky, na kterých později jako dorostenec získal řadu sportovních ocenění. Maturitu složil Jaromír Rychtr v roce 1961, když úspěšně dokončil Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici. V oboru pak pracoval celý život a vypracoval se do vedoucích pozic. Do komunistické strany ale pamětník nikdy nevstoupil, přestože mu to bylo mnohokrát nabízeno, jednodušší cestu, jak získat vyšší post, pokaždé odmítl. Po roce 1989 Jaromír Rychtr vstoupil do KDU-ČSL, za kterou později kandidoval na starostu města Vrchlabí.

Nastěhovali jsme se do domku k Němcům

Jaromír Rychtr se narodil 9. května roku 1943. Do konce války žil spolu s rodiči v malé obci Roudnice v Krkonoších. Tatínek Emil Rychtr pracoval v Jilemnici jako tesař, maminka byla s dětmi v domácnosti. „Byli jsme opravdu hodně svázáni s naším krajem a s přírodou. Se sourozenci jsme si nejvíce užívali, když jsme u babičky mohli spát na půdě v seně,“ vzpomínal na své dětství pamětník.

Po válce se Jaromír s rodiči odstěhoval do Vrchlabí, do domku číslo popisné 364, kde v té době ještě žil německý manželský pár. „Vycházeli jsme společně dobře. Oni pěstovali různé ovocné stromky, chovali kozy i včely a z toho, co jsme později našli na půdě, soudím, že pan Goder byl elektrikářský mistr. Měl celou řadu patentů, byl určitě velmi šikovný pracovník a řemeslník,“ popsal soužití s Němci.

Společný život dvou rodin však netrval dlouho, svůj domov museli Goderovi opustit na podzim roku 1946. „Matně si na to pamatuji. Byly mi tři roky a zůstal ve mně takový pocit, že nás opustil někdo, s kým jsme měli dobré vztahy. Je pravdou, že se rodičům po jejich odchodu částečně ulevilo, protože mohli konečně samostatně hospodařit,“ popsal pamětník moment, kdy Rychtrovi zůstali v domku ve Vrchlabí sami.

Do školy začal Jaromír Rychtr chodit v roce 1949. Nepříjemné vzpomínky má na začátek druhé třídy, kdy malí žáci vyfasovali nové učebnice. „První, co jsme museli udělat, bylo to, že jsme vytrhali portréty prezidenta Masaryka a Beneše. Vzpomínám, že mi to bylo nepříjemné, měl jsem pocit neúcty k oběma bývalým prezidentům,“ popsal jednu ze školních příhod ze začátku 50. let.

Pionýrům řekl ne

Jaromír Rychtr vyrůstal ve věřící rodině, pravidelně chodil do kostela a ve škole navštěvoval hodiny náboženství. S rodiči se v tichosti scházeli s lidmi, kteří smýšleli podobně. „Občas nám to někteří lidé dávali najevo, že jsme nepřátelé nového režimu. Nikdy jsme se s nikým ale do přímého konfliktu nedostali. Dobré atmosféře asi nepřispělo ani to, že jsem já ani moji sourozenci nikdy nevstoupil do pionýrské organizace,“ zmínil.

S dětstvím v Krkonoších má pamětník spojené ale především sportovní zážitky a úspěchy. Vůbec první lyže dostal Jaromír Rychtr na Vánoce v roce 1948. „Pamatuji si to jako dnes. Po Štědrém dnu bylo mírně umrzlo. Já jsem si nazul lyže a z mírného kopečka jsem na nich zažil svůj první sjezd, tehdy jsem se začal od starších kamarádů učit a zdokonalovat,“ popsal zrod své lásky k zimním sportům. Jako sjezdový lyžař a později i skokan sbíral řadu okresních a krajských ocenění.

Po přísaze rovnou do nemocnice

Po základní škole nastoupil Jaromír Rychtr na Střední průmyslovou školu textilní do Jilemnice. Maturitní zkoušku úspěšně složil v roce 1961 a začal pracovat v textilce v Mladých Bukách, kde během několika málo měsíců prošel celým provozem. Následovala povinná vojenská služba, na kterou tehdy devatenáctiletý Jaromír nastoupil na letiště v pražských Kbelích. Ještě během přijímače se mu z vysokých kožených vojenských holínek, kterým se přezdívalo půllitráky, udělal velký puchýř. „Ten mi pak praskl, do nohy se mi dostala infekce a skončilo to otravou krve. Musel jsem ale ještě absolvovat přísahu, bylo to v sobotu. Hned poté jsem se dobelhal na ošetřovnu, odkud už mne okamžitě vezli do nemocnice,“ vzpomínal na začátek vojny.

Jen nerad také vzpomíná na vyhrocenou atmosféru, která v kasárnách panovala v souvislosti s karibskou krizí. Napjatá situace mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem poznamenala také pamětníkův pobyt na vojně. „Byl podzim roku 1962 a my jsme v poddůstojnické škole museli každý večer spát ve vycházkových šatech, pod postelí jsme měli připravenou plnou polní. Spali jsme se samopaly a byli jsme připraveni, že nastoupíme do války,“ vysvětlil a dodal, že konec mezinárodního konfliktu pro něj znamenal velkou úlevu.

Ztratili jsme iluzi svobody

Po vojně se Jaromír Rychtr vrátil do textilky v Mladých Bukách a dodnes si pamatuje na uvolněnou atmosféru, kterou s sebou druhá polovina 60. let nesla. „V roce 1968 jsme už měli pocit, že se nám otevírá cesta do svobodného světa. Zjistili jsme, že se vše uvolňuje. Cítil jsem, že si vzájemně konečně můžeme tak nějak říct pravdu,“ popsal.

V květnu roku 1968 nastoupil Jaromír Rychtr jako voják v záloze na osmitýdenní cvičení. „Tři týdny jsme byli v kasárnách v Jaroměři, kde jsme se školili a pět týdnů jsme trávili v Semtíně,“ vzpomínal. Na starosti měli tehdy studenty z vysoké školy chemické, kteří měli přes léto povinné cvičení. „Prožívali jsme tehdy vzácné chvíle. V televizi jsme například pravidelně poslouchali Otu Šika, který měl krásný projev a promlouval k národu a my věřili, že se vše změní. Všichni jsme se scházeli na televizi a jeho slova jsme hltali,“ přemítal.

Během osmitýdenního vojenského cvičení prý nad nimi stále kroužily vrtulníky. „Bylo nám to podivné, říkali jsme si, proč nás asi pozorují. V červenci jsme se rozešli a další takový zvuk mne probudil 21. srpna,“ přemítal. Když se Jaromír Rychtr osudového rána 21. srpna 1968 probudil, stály pod jeho okny tanky okupantů  „Nešlo mi tenkrát naladit rádio. O půl šesté jsem přišel do fabriky, tam mi řekli, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Ten den mě připravil o iluzi, že jsem svobodný.“

V roce 1969 založil Jaromír Rychtr s manželkou rodinu. V době normalizace pracoval nadále v textilce, kde prošel řadou pracovních pozic, vypracoval se i na vedoucího tkalcovny. Překážkou pochopitelně byla jeho nulová politická angažovanost, ale do komunistické strany nikdy nevstoupil. „Soudruzi tenkrát měli představu, že pokud mladí chtějí zastávat vedoucí funkci, musí být straníci. Já jsem to vždy cítil tak, že mě nemohou nutit do něčeho, o čem nejsem vnitřně přesvědčený. Moje rodina měla navíc pocit, že pokud někam politicky patří, tak je to strana lidová,“ vysvětlil Jaromír Rychtr.

Na běžkách potkal Jiřího Wonku

V roce 1987 se Jaromír Rychtr s rodinou přestěhoval zpět do Vrchlabí. Nejednou se doslechl o tamějším disidentovi Pavlu Wonkovi. „Já jsem ho osobně neznal. Pracoval ale v Miletě, kde byla zaměstnaná moje tchyně. Už tehdy měl v práci problémy. Vystupoval jako obránce těch, kteří se nemohou bránit,“ popsal pověst, kterou měl Pavel Wonka v širokém okolí.

V zimě na přelomu let 1987 a 1988 vyrazil Jaromír Rychtr na běžky. „Potkal jsem tam člověka, který se vracel z Míseček také na běžkách. Sešli jsme se někde u kapličky. Já jsem nevěděl, o koho se jedná a on to byl bratr Pavla Wonky. Říkal mi, že mu bratr neodpovídá na dopisy, že neví, co s ním je a že se mu to celé nezdá,“ popsal. 

O několik málo měsíců později se Jaromír Rychtr zúčastnil smutečního průvodu, který vyprovázel rakev Pavla Wonky na místní hřbitov. „Odhadem šla v průvodu alespoň tisícovka lidí,“ vzpomínal.

Stal se členem lidové strany

Sedmnáctý listopad roku 1989 strávil Jaromír Rychtr v Praze. Nejel však na demonstraci, o ničem v té době nevěděl. Chystal se na divadelní představení do Karlína. „Bylo sedm půl osmé a stále se nic nedělo. Pak vystoupil ředitel divadla a mluvil o situaci v ulicích a představení zrušil. To, co se v Praze skutečně stalo, jsme ale věděli až druhý den ráno.“

Pád komunistického režimu přivítal Jaromír Rychtr s radostí a plný očekávání vyhlížel také první svobodné volby, při kterých zasedl v komisi. Pamětník v roce 1994 vstoupil do KDU-ČSL tak, jak by si jeho rodiče přáli, a za lidovce dokonce kandidoval na starostu města Vrchlabí. Neuspěl však.