Jarmila Rychlíková

* 1938

  • „Světlana (odbojová organizace) s tím měla něco společného, protože tam jich bylo moc (odsouzených). Na sokolovně dostali velice vysoké tresty, ale nejen tresty, také nejhorší žaláře, Bory a uranové doly, Jáchymov. Vláďa byl zavřený napřed na Borech a potom v Jáchymově. Dostal 13 roků, odešel tam a vrátil se ne člověk, ale nemocný člověk a se ztrátou veškerého takového... už to nebylo ono. Tak to nás všechno potkalo a maminka od té doby na komunisty strašně zanevřela. Zdálo se, že je všechny zničí, mstila se, kde mohla. Například jsem měli pole na Hrušovém, jela s krávou na to pole, to je do kopce k Syrákovům, a vedle cesty stála motorka. Poznala, že je to motorka po tatínkovi, jezdil s ní Vláďa. Protože ho zavřeli, byla zkonfiskovaná, pak ji dostal největší komunista a estébák. K chalupě vedly schodky a sráz. Maminku nenapadlo nic jiného, než že do té motorky drcla a shodila ji dolů. To bylo poprvé, kdy ji vyslýchali, proč to udělala. Chodil ji vyslýchat četník, který měl za povinnost to vyřídit, přišel a říkal jí: ‚Paní Lutonská, ještě jedenkrát to uděláte a budete zavřená.‘ A ona: ‚Ještě jedenkrát přijdete a já vás tady obleju močůvkou.‘ Za pár dní přišel znovu, ona měla tu močůvku nachystanou a opravdu ho polila, to byla pro ty komunisty pohana. Znovu ji vyslýchali, říkala, že těch chlapů tam bylo moc. Tehdy jí jeden komunista řekl: ‚Panímámo, ještě jedenkrát, vezmeme vám děti a dáme je na převychování a vezmeme vám všechno, co tu máte.‘ Mamince nic nevadilo, ale že by jí vzali děti a dali na převychování, protože my jsme byly dvě nezletilé a tatínek už nebyl, to maminku... úplně ji to... už nemohla dál. Už byla potichu, s nikým nemluvila, jen plakala a naříkala. Tehdy jsme orali pole pod Hájem, bylo to v listopadu, už pršelo se sněhem. Já jsem poháněla, maminka plužila. Maminka strašně plakala a já také, protože bylo škaredě, zima, pršelo. Už jsme měli jenom jednu krávu, tak nechtěla ani poslouchat, tehdy jsme šly zdecimované domů a říkaly si, že to už je konec světa. Tak takový zážitek jsme měli s komunisty, maminka nenáviděla celý svět.“

  • „V noci bouchání na hlavní dveře, bylo nás ještě v chalupě dost, všecky děcka: Hanka, Zdenka, Vláďa, my s Vlastou a maminka. Protože jsem byla nejrychlejší, šla jsem otevřít dveře. Stál tam chlap v kožeňáku, jestli je Vláďa doma. Říkám, že je. Ptali se, kde je. Vzbudili ho, v tu dobu byl čerstvý ženáč, vzbudili celou chalupu. Já jsem byla všudepřítomná, všechno jsem se snažila... řekli, že ho přišli zatknout, ať si teda sedne v kuchyni na štokrdle. Seděl v trenýrkách a celý se třásl. Nevěděl, o co se jedná, chtěl se napít vody. Tehdy se voda pumpovala ze studny a nosila se v kýblu, jenomže v kýblu v tu chvíli nebyla ani kapka. Šla jsem honem pumpovat vodu v krátkých gaťkách, spodní prádlo jsem měla. Jak jsem pumpovala, viděla jsem, že tam stojí chlap v kožeňáku a za vraty další dva. Sotva jsem mohla zohýbat kliku, jak jsem se bála, co to všechno znamená. Honem jsem se vrátila a Vláďa se napil. Byli jsme všichni div živí, maminka nejvíc, zdálo se, že ty chlapy zabije. Měla v sobě takovou strašnou zlobu, že se to nedalo ani vypovědět. Křičela, nadávala, zkrátka revoltovala, takže ho zatkli, nechali ho obléct a nám zůstalo celé hospodářství s maminkou na krku. Hanka se mezitím vdala, šla do Zlína a my jsme tam zůstali úplně sami, obilí začalo dozrávat. Nevěděli jsme tehdy, co máme dělat. Ještě pod pšenicí podsadili jatelinu, vyrostla vysoká do poloviny stébel žita, nedalo se to poséct. Maminka to zkoušela lepákem, já se ji snažila napodobit. Bylo to hrozné, byla jsem ve druhé měšťance. Neštěstí převeliké, přišli pomáhat sice jeho kamarádi, fotbalisté, ale jenom jedenkrát, než komunisti řekli: ‚Buď nepůjdeš, nebo tě zavřeme také.‘ Strach byl veliký.“

  • „To ještě bylo další, když jsem skončila školu a chtěla jsem jít na to učitelství. Bylo důležité, abych měla dobré známky a maminka musela vstoupit do družstva, tenkrát jí řekli, že buď vstoupí do družstva a dcerka se dostane, nebo že tam bude muset stejně jít. Tak maminka krávu dala do družstva a nám zůstal hlad, protože už jsme neměli obilí, nebyla mouka, zemáky. Hlavně chyběla kráva, mléko nebylo, ještě jsme měli nějaké slípky. O to všechno jsme přišli. To bylo, když jsem šla do školy do Kroměříže. Tehdy se všechno ztratilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Vizovice, 29.08.2022

    (audio)
    duration: 01:31:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Vizovice, 30.08.2022

    (audio)
    duration: 01:44:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Zatčení bratra matku zlomilo, začala komunisty nenávidět

Jarmila Rychlíková s manželem Stanislavem, svatební foto, Vizovice
Jarmila Rychlíková s manželem Stanislavem, svatební foto, Vizovice
photo: Archív pamětníka

Jarmila Rychlíková se narodila 1. ledna 1938 ve Vizovicích jako šesté ze sedmi dětí. Maminka, Vincencie Lutonská, se poprvé provdala za vdovce Františka Hrabala, řezníka, s nímž měla tři děti, jeho dvě dcery vyvdala. Zemřel při stavbě domu na otravu krve, poté zůstala s pěti dětmi sama. Podruhé se provdala za Alfonse Lutonského, pekaře, který později pracoval u Bati. Matka měla malé hospodářství. Z druhého manželství se narodila Jarmila a roku 1942 sestra Vlasta. Válku prožila ve Vizovicích, roku 1945 viděla zdálky vypálení usedlostí u Loučky gestapem. Roku 1949 zemřel otec při nehodě na motorce. V roce 1950 byl její bratr Vladimír z politických důvodů zatčen a odsouzen na 13 let, roku 1960 jej propustili na amnestii. V roce 1953 přišla rodina při měnové reformě o peníze z prodeje domu po otci. Jarmila po ukončení měšťanky složila zkoušky na pedagogickou školu v Kroměříži, kde maturovala roku 1957. Celý život pak pracovala jako učitelka ve Vizovicích a okolí. Aby ji na školu přijali, musela matka vstoupit do družstva. Provdala se za kamaráda z dětství, Stanislava Rychlíka, se kterým vychovala dvě děti. V roce 2022, v době natáčení, žila ve Vizovicích.