The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Růžička (* 1935)

Válka vzala, láska znovu darovala

  • narozen 7. prosince 1935 v obci Krupá na Kolínsku

  • po studiích ho láska zavedla do nedaleké Kouřimi

  • jeho zásluhou se zachovala tradice zvonění na unikátní kouřimské zvony zavěšené srdcem vzhůru

  • zvonění tak přežilo i nejtužší období normalizace, kdy se v Kouřimi zvonilo jen jednou za rok

  • svým nadšením vychoval novou generaci zvoníků a předal umění zvonění pro budoucí pokolení

  • i díky němu se vrátil do Kouřimi dvakrát zrekvírovaný zvon Apolena, na který místní zvoníci vybírali desítky let

Miroslav Růžička se stal po válce náhodným svědkem návratu zrekvírovaného zvonu na kouřimskou zvonici. Netušil tehdy, jak moc to předznamenalo jeho osud. Kouřimské zvony, zavěšené srdcem vzhůru, jsou jedněmi z několika vzácně dochovaných takových zvonů na celém světě. Zvoní se tu na ně šlapáním nepřetržitě již od roku 1671. Původní osazení čítalo zvony čtyři. Jejich souzvuk byl prý tak dokonalý, že vháněl slzy do očí. Chybělo málo a vše bylo jinak. Jenže Miroslav Růžička, rodák z nedaleké Krupé, se v Kouřimi zamiloval. Dvakrát. Nejprve do hezkého černovlasého děvčete a po svatbě do kouřimských zvonů. 

Na válce byl nejlepší konec a mír

Miroslav Růžička se narodil v obci Krupá nedaleko Kouřimi v roce 1935 jako nejmladší ze tří dětí. Otec byl kovář, matka v domácnosti. Rodiče měli tři hektary polí, na nichž společně hospodařili. Prvorozenou sestru pamětník nepoznal, zemřela v osmi letech. Vyrůstal v době druhé světové války: “Otec se o politiku zajímal a vše nám vysvětloval,” říká. Válku pocítili především v hospodářství. “Na všechno byly vysoké dodávky. Z prasete se muselo odevzdat určité procento sádla a kůží, obilí se také dodávalo podle nařízení, a tak toho doma moc nezbylo,” vysvětluje, “protože to, na čem rodiče hospodařili, byly takové úhory ve stráních, žádná rovná pole. Ale přežili jsme to. Po škole jsem musel vždycky napřed mazat na pole pomáhat. Když byly žně, tak se sekalo pěkně kosou a my děti dělaly povřísla. A přesto nám ještě zbyl čas na to jít nahoru na náves, kde byla fůra dalších kluků, zahrát si fotbal.”

Krupou osvobodila v roce 1945 Rudá armáda. “Zastavili nahoře u kašny, na hlavní silnici, a nás děti nechali prolézat tank,” vybavuje si pamětník obrázky z konce války: “Když přijeli, tak jeden místní chlap, co spolupracoval s Němci, svlékl honem šaty a hodil je do rybníka. A pan Žibřík pro to oblečení skočil. Byl to chudý člověk, chudá rodina, měli dva kluky a bydleli v pastoušce, tak pro něj bylo škoda takové šaty vyhodit!” Po válce se Růžičkovi snažili udržet hospodářství co nejdéle. Nakonec stejně museli vše odevzdat družstvu. Miroslav Růžička končil měšťanku. Ředitel školy přišel za rodiči, aby dali syna na hornické učiliště v duchu hesla doby “Horník, kdo je víc”. Pamětník popisuje, jak otec agilního ředitele vypoklonkoval: “Říkal mu, helejte, to je můj syn, to rozhodnu já, kam půjde a co bude dělat!” Starší bratr pracoval v ČKD v Praze, a tak šel Miroslav do učení za ním. “Učil jsem se dva roky, rok nám tehdy odpustili,  jsem vyučený strojníkem asi v 52. roce.”

Hezká černovlasá holka

Po vojně bydlel doma v Krupé. S kamarády chodili s partou do Kouřimi na čaje. “Z Krupé se šlo do Chotýše, z Chotýše do Vitic a odsud přes Lipskou horu, kde je Lipanská mohyla, do Kouřimi na čaje. Byl to kus cesty, ale auto tenkrát nikdo neměl. Čaje byly do šesti a v půl sedmé jel autobus, tak cesta domů byla snazší,” vypravuje pamětník. “Taneční čaje byly na Střelnici. Hráli místní Lvíčata, ti hráli hezky! Bylo to mladými lidmi hojně navštěvované. A tak jsem se dostal do Kouřimi, přes ty čaje. Líbila se mi tam taková černovlasá holka ... Bohužel už je po smrti, nedá se nic dělat, válčím tady sám už 13 let.”

Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Kouřimi. Nedlouho poté šel jednou v neděli Miroslav Růžička po náměstí: “Coural jsem po náměstí a na rohu stál kamarád a já mu říkám: ‘Hele, Drábeček jde zvonit, měli bychom se jít podívat, jak to tam šlape!’ Pan Drábek byl obecní poslíček, který všechno zařizoval a mimo jiné také zvonil.” Tak šli, šlápli si a byla ruka v rukávě. “Proč říkám šlápli?” usmívá se pamětník s hrdostí v hlase: “Poněvadž tady se netahá provazem, ale tady se zvony šlapou, protože jsou zavěšeny srdcem vzhůru.” 

Srdce vzhůru! 

Místní občané byli odjakživa na své město hrdí. Však jde také o starobylé sídlo s bohatou historií. Město bylo od 15. století až do roku 1848 krajským městem, do roku 1945 okresním. Osídlení území je mnohem starší, nejstarší nálezy z hradiště na Staré Kouřimi jsou z let 4800 před Kristem. V 6. století sem přišli Slované. Kouřim je součástí mnoha pověstí. Nejznámější je ta z Dalimilovy kroniky o praotci Čechovi, jehož bratr Lech odsud vyslal kouřový signál na horu Říp, což dalo městečku jméno. Spor mezi místním knížetem Radslavem a svatým Václavem je součástí starší Kristiánovy legendy z 10. století. Po sporech s Přemyslovci přešlo hradiště do držení rodu Slavníkovců. Ti se však brzy také stali trnem v oku ambicióznímu vladařskému rodu. Jak to dopadlo, všichni víme. Současné město pak bylo založeno Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. 

Gotická zvonice s pozdější renesanční přestavbou provedenou italským mistrem Filippem byla postavena v roce 1525. Zavěšení zvonů srdcem vzhůru bylo v době jejího vzniku běžné v celém pásu českého území od podhůří Krkonoš až po Sedlčansko. Nejstarší takto známý způsob zavěšení zvonů najdeme nejspíš v italské Bologni. Součástí tamní katedrály Saint Pietro je prastará zvonice, v níž byla postavena ve 12. století druhá. Největší tamní zvon, třítunová ‘La Nonna - Babička’, je zavěšen tak zvaným boloňským způsobem zvonění srdcem vzhůru. Zvony srdcem vzhůru se staly předmětem mnohých legend. Třeba té o uražené cti panovníka, který kouřimské zvony nechal zavěsit naopak řka: ‘Když mlčely při mém příjezdu, ať mlčí navždy!’ Naštěstí pro nás mu to nevyšlo. Velkou měrou k tomu přispěl Miroslav Růžička, když od starého obecního poslíčka převzal pomyslný přívoz.

Šlapej, ať to táta nevidí 

Jak vzpomíná pamětník, byla doba, kdy se nezvonilo v podstatě vůbec: “Ještě starý pan Drábek zvoníval v neděli poledne. A když viděl můj zájem, tak mi to s radostí přepustil. Před ním zvonívali dva pánové, ale už neznám jména. Ve zvonici je starý obraz s písní o kouřimských zvonech. Dole pod textem jsou vypsaní zvoníci, je jich tam přes 20, ale písmo je už nečitelné.” Pamětník začal po roce 1980 zvonit alespoň na Vánoce, na sv. Štěpána a na Silvestra. A výjimečně pro církevní hodnostáře, například při úmrtí faráře. To už se k němu přidal syn Jan a jeho kamarád Miroslav Lacina a zvonice se začala opravovat. “Ale jen omítky, sgrafita. Se zvony se nedělalo vůbec nic,” upozorňuje pamětník. 

Miroslav Lacina k tomu doplňuje: “Pan Růžička zvonil, když bylo potřeba, a my jsme to přes něj tady všichni okoukali. Já s Honzou jsme zvonili ještě za totality. Jak jsme začínali? Pan Růžička nám pustil největšího Štěpána a řekl: ‘Jste dva, šlapejte! Zvon padnul, pan Růžička odešel zvonit Marii a my s Honzou jsme tedy šlapali. Když už pak víte, co s ním, není to tak těžké. Ale je to nebezpečné.” Pro představu, zvon Štěpán váží 1250 kilogramů a Marie asi 700 kilogramů. Dřevěná stolice, v níž jsou zvony zavěšené, není kvůli statice zapuštěná do zdi, ale plave, aby se mohla hýbat. Zvoník stojí na okraji dřevěné konstrukce. Rukama se drží vzpěr na trámu, pod nohou má otvor hluboký 25 metrů a tunový zvon létá těsně kolem nohy. V historii velmi často docházelo k těžkým a smrtelným úrazům zvoníků, a proto tento způsob zvonění císař Josef II. zakázal. Martin Lacina dodává perličku: “Pan Růžička o tom ani neví, ale Honza, jeho syn, tam kdysi zapomněl nohu. Zvedlo ho to, praštilo to s ním do trámu, pak spadl na okno, pořád se držel jednou rukou, já na něj volám: ‘Jseš živej, mám ti jít pomoc?’ A on: ‘Ne, šlapej, ať to táta nevidí!”

Válka lásku porazit nedokáže

Kouřimská zvonice byla v roce 1681 osazena čtyřmi zvony. Nejtěžším Václavem, Štěpánem, Marií a nejmenším přes 300 kilogramů vážící Apolenou. “Svatý Václav praskl, když zvonili proti bouři, a puknul. Tak ho opravili a puknul znovu. Když zvonici v roce 1890 přestavovali, už se tam nevešel, a tak ho prodali,” vysvětluje pamětník. “Za první světové války byla pro válečné účely zrekvírována nejmenší Apolena, protože šla snadno ven. Kouřimští občané se na ni po válce složili a v roce 1927 byl nový zvon Apolena s nápisem ‘Válka vzala, láska darovala’, slavnostně vysvěcen a zavěšen. Bohužel to netrvalo dlouho a za 15 let byla Apolena znovu rekvírována, tentokrát už společně s tunovým Štěpánem.” 

Miroslav Růžička se stal hned po válce náhodným svědkem významné události. V novinách tehdy vyšel článek, že v Praze na Maninách leží zvony, které nacisté nestihli roztavit. A u textu byl obrázek Štěpána. “Pan farář Sajt to četl, vzali povoz a hned se pro něj do Prahy vydali. Když ho vrátili, to bylo hurá! Krásně jeřábem ho zvedli do výšky okna a potom jeřáb to tam nahrnul a Štěpán si sedl na podlahu. To bylo po druhé světové válce. Tohle to bylo náhoda, že jsem tady byl.” Jako by ho kouřimské zvony k sobě volaly. 

Miroslav Lacina doplňuje: “Hned poprvé, když jsme byli se synem pana Růžičky na zvonici, říkali jsme si, že nám furt chybí jeden zvon. Ve zvonici byla nahoře taková stará kovová zaprášená kasička. Tak jsme jí vysypali, to byl první vklad na Apolenu! A začali jsme vybírat.” Se zájmem mladých lidí o zvonění a současně s uvolňováním režimu došlo na rekonstrukci zvonice. Opravy začaly v roce 1982. “Opravu zvonice dělalo město. Zpřístupněná byla až po revoluci. Před tím se tam neprovádělo, přispívali jen ti, co chodili zvonit. Až v 90. letech se začalo vybírat na Apolenu rychleji. Ale nikdy bysme to nevybrali, to nebyla šance. Až přišel před několika lety Honza Bug s nápadem a začaly se dělat Pochody pro Apolenu,” vysvětluje Miroslav Lacina. 

Už tam vydrž, Apoleno 

Miroslav Růžička zvonil do 82 let. Nadále je oporou kouřimských zvoníků a těší ho entusiasmus a nadšení mladé generace, která započaté dílo dokázala dokončit. V roce 2024 byla částka potřebná na nový zvon konečně pohromadě. Pamětník byl v lednu 2025 při tom, když se Apolena odlévala, a společně s mladými kolegy nedočkavě čekali, jak to dopadne. Povedlo se. Devátého února 2025, na svátek svaté Apoleny, ji spolu s dvoutisícovým davem přivítal v Kouřimi. Poprvé se nový zvon symbolicky rozezněl na počest zesnulého papeže Františka ve dnech 25. a 26. dubna 2025. Osmého května 2025 se kouřimští zvoníci připojili k iniciativě společnosti Post Bellum “Nezapomeňme 80”. Dvakrát pro válečné účely roztavený zvon, který dnes zdobí nápis: Válka vzala, láska znovu darovala, se společně s Marií, Štěpánem a dalšími zvony po celé zemi rozezněl na připomenutí 80 let od konce druhé světové války. 

Na závěr Miroslav Růžička dodává: “Hlavně, aby mladí pokračovali dál tak, jak pokračují a naučili se pořádně zvonit na všechny tři zvony. Jak začali zvonit a já nebyl nahoře, tak jsem to dole slyšel, jak do toho mlátili jak cepama! Říkal jsem si, to přeci není možný tohle a dole jsem jim domlouval, jak to vypadalo, že přeci mají uši! Nahoře to neslyšíte, ale dole je to znát. Tón udává Štěpán, toho dostanete do rytmu a už s ním nehnete. Menší zvony Marie a Apolena se musí přizpůsobit. Noví zvoníci, ti tohle ještě nevědí. Ti se snaží přežít,” usmívá se pamětník.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Šárka Ladýřová)