Jan Rozsypal

* 1965

  • „A to s těmi občankami, no to byla taková epizoda. Myslím, že u Myslivny. My jsme byli pečení vaření v každé hospodě. A zase přijela nějaká hlídka. A teď zase si vybrali mě. Jestli kvůli tomu, že jsem měl něco černého kolem očí… a náušnice. Tady mám tři dírky, tady jednu. Postupně jsem si píchal sám. Tu první mi dělali v porodnici, to můžeme pak taky říct. A teď přišel ke mně, a: ‚Občanský průkaz.‘ Teď já tam měl tu fotku v 15 letech, normální kluk – ne, jestli mi bylo třeba 20, tak jsem tam měl osmnáctiletou fotku, dospělejší. A řekl, že to neodpovídá té občance a že tedy pojedu s ním. Říkám: ‚Nepojedu.‘ ‚Dej občanku.‘ To bylo to zvláštní. Já jsem tu občanku měl vždycky u sebe. Jak jsem nerozbíjel okna nebo koše, tak jsem občanku měl vždycky pro případ, že se něco stane. Že když mě zabijou, tak mě identifikují, nebo když něco budou chtít, tak že aspoň budu mít občanku. No a když jsem argumentoval tím, že ty kamarádky vedle, které měly taky šílené vlasy a make-upy, tady pověšených tisíc věcí, ale měly tu fotečku ještě takovou tu čtrnáctiletou holčičku, takovou tu romantickou. A v podstatě vedle té fotky vypadala jak zrůda, když to přeženu. Říkám: ‚Tohle vám nevadí?‘ ‚Ne, to jsou holky.‘ Prostě nějaký důvod byl, že holka může mít, co chce – mít náušnice, být namalovaná. Tak jsem s ním chvilku debatoval. A když jsem mu to potřetí marně vysvětloval, tak říkám: ‚Takže ta občanka neodpovídá mně nebo já té občance, takže ona v podstatě neplatí?‘ ‚No, ta v podstatě neplatí.‘ Tak jsem ji vzal a zahodil jsem ji.“

  • „To byl koncert několika kapel, všichni tam byli v punkovém. Všichni tam byli v punkovém, všichni tam vypadali nějak zvláštně. Teda pro nás to nebylo nic zvláštního. Holky taky. (…) Když jsme se vrátili na hlavní brněnské nádraží, přišli nádražní policajti. Oni chodili v modrých uniformách, byla to nějaká ostraha železnic. Přišli k té naší skupině 20 lidí a šli rovnou ke mně. Já jsem to nechápal, protože číra tam měli i další lidi. Možná proto, že jsem byl namalovaný. A vzali mě na tu jejich služebnu a řekli: ‚Tak. A teď si to všechno sundej.‘ A já říkám: ‚Jak?‘ ‚Odmaluj si to, sundej si to. To, co máš na té hlavě.‘ ‚Tak toto, co jsem si namaloval, tak pokud nemám nějaký krém, tak to nesundám. A to z těch vlasů, co jsem tam, pánové, dva dny cpal, tak to nepůjde.‘ ‚Tady si to umyj.‘ Tam bylo takové malé umyvadlo, kohoutek se studenou vodou. Tak jsem si to šudlil, vlasy šudlil. Postavil jsem se, vypadal jsem jako střihoruký Edward, takovou tu zsinalou tvář došeda. Vlasy udělaly tak. ‚A vypadni!‘ Šel jsem pak zpátky na perón, přišly holky a hned mi podaly pastelky. Já jsem takhle udělal s vlasy, zatleskal a zas to trčelo, protože to bylo slepené. Namaloval jsem si ty černé stíny a jel jsem. A nechápal jsem, nechápu to vlastně dodneška, proč jim vadilo, jak vypadám.“

  • „Chodívali jsme na ty diskotéky, což bylo takové zvláštní, že to byly diskotéky. Ale tím, že jsme byli praštění, prostě úplně jinak než ti ostatní, tak jsme tam furt vyčnívali. Takže byly občas problémy. Oni tam na těch diskotékách měli krále, který měl skvadru nějakých pohůnků a poskoků. A když řekl: ‚Tomu rozbijete hubu,‘ tak mu šli rozbít hubu. Takže se to občas stalo i naší skupině. Mně se to stalo taky, že mě držel pod krkem. Protože jsem měl klobouk, byl jsem barevně namalovaný jak ten Boy George. A já jsem v tomhle trošku jak Gándhí, který tvrdil, že nenásilím se dá udělat taky hodně. A taky za to může ten film, který jsem viděl kdysi v osmdesátém prvním druhém [roce], asi čtyřhodinový, o Gándhím – ten mě hodně ovlivnil, tak já jsem se s tím člověkem nepral. Ruce jsem nechal při těle a prostě jsem se mu snažil normálně vysvětlit, že jsem dospělý, svéprávný, můžu mít názor, jaký chci, dělat si, co chci, když nikomu neubližuju. Už vlastně v tom osmdesátém třetím čtvrtém [roce] jsem se mu snažil vysvětlit to, co je dneska – demokracie, svoboda projevu a všeho. A on to prostě nechápal a žďuchl mě. Já jsem se tam přepotácel mezi nějaké židle, zbořil jsem někomu sklínku, omluvil jsem se, postavil a šel jsem zpátky k tomu člověku postavit se před něho na půl metru a pokračoval jsem v tom vysvětlování, co je svoboda člověka. Tak takhle se mnou cloumal, zas o mě zavadil, a když to udělal asi popáté a furt mě nepraštil, tak řekl hodně hrubý výraz, jako že jsem to a ono a odešli. Nedokázal překonat to, že já se mu tam vracím jako míček a neustále mu vysvětluju, že svoboda člověka a projevu je jeho výsostné právo. Že je úplně jedno, jak vypadám. Že pokud nikomu neubližuju a neškodím, tak můžu být klidně oranžový.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 15.03.2022

    (audio)
    duration: 01:05:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Vizovice, 31.08.2022

    (audio)
    duration: 02:03:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Práce v krematoriu byl můj největší underground

Jan Rozsypal v roce 2022
Jan Rozsypal v roce 2022
photo: Post Bellum

Jan Rozsypal se narodil 27. července 1965 v Gottwaldově (dnešním Zlíně). V útlém dětství se jeho rodiče rozvedli a on šel bydlet k prarodičům z matčiny strany Arnoštu Michalovi a Františce Čuříkovým. V jeho šesti letech se rodiče opět vzali a narodila se Janova první sestra. Druhá sestra přišla na svět, když mu bylo 18 let a už byl z domu pryč. Otec František byl velmi přísný a Jan u něj nikdy nenašel podporu ani pochopení. Vyrůstal sám uvnitř rodiny a často unikal ke knihám, v dětství jich během měsíce přečetl i pět šest. V období dospívání začal projevovat svůj vzdor a odpor vůči typickým normám té doby. Výstředně se oblékal, začal poslouchat rockovou a punkovou hudbu. V polovině 80. let potom trochu přitvrdil a začal chodit v černém, nechal si propíchnout uši, vlasy nosil nahoru, začal se malovat. Tím si vysloužil nechtěnou pozornost příslušníků policejních složek, kteří ho kvůli jeho vzhledu často kontrolovali. Po maturitě začal pracovat v hřebčíně, poté v nemocnici jako ošetřovatel pokusných zvířat. V dubnu 1989 nastoupil jako pomocný topič žehových pecí do krematoria. Přátelil se s chartisty, sám však Chartu 77 podepsat nestihl, protože přišla sametová revoluce. Na jaře roku 1989 podepsal prohlášení Několik vět a jeho kopie šířil dál. Ve stejném roce se účastnil demonstrací v Gottwaldově a s nadšením vítal sametovou revoluci. V roce 1990 pracoval na opravě známého zlínského mrakodrapu, tzv. Jednadvacítky. V letech 2011–2016 si dodělal vysokoškolské vzdělání na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v oboru marketingová komunikace. V roce 2022 bydlel ve Zlíně.