The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MgA., PhD. Blahoslav Rozbořil (* 1959)

• narodil se 15. srpna 1959 v Rychnově nad Kněžnou

• prostřední syn z pěti dětí evangelického faráře Miroslava Rozbořila v Kostelci nad Orlicí

• vyrůstal v harmonickém prostředí, v úzkém styku z evangelickými kruhy

• v roce 1969 se rodina přestěhovala do Boskovic, otec farář, později funkce seniora

• učil se v oboru knihař v n. p. Brněnské papírny

• až na potřetí byl přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně

• nepřijat na vysoké školy

• dvouletá vojenská služba v Chebu, sledován vojenskou kontrarozvědkou

• pedagog na LŠU Slavkov, Střelice a Zastávka

• od roku 1990 studoval sociologii na FF MUNI v Brně a pracoval jako hlídač

• pedagogem na FAU VUT v Brně

• v době natáčení v roce 2025 přednášel na Pedagogické fakultě MUNI v Brně

Ač vyrůstal v harmonickém prostředí evangelické rodiny, musel se v životě poprat s mnoha překážkami. Až na potřetí byl přijat na vysněné výtvarné studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. I vysoké školy mu byly odepřeny. Na vojně byl vyslýchán a sledován vojenskou kontrarozvědkou. Ani po převratu ho neopustila touha dále se vzdělávat a vystudoval sociologii na Filozofické fakultě MUNI v Brně. „Je dobré v životě akceptovat i různé věci, které vypadají jako prohra. Prohry bývají mnohem užitečnější a mnohem zábavnější, než vítězství,“ vypráví Blahoslav Rozbořil.

Dětství v Kostelci nad Orlicí

Narodil se 15. srpna 1959 v Rychnově nad Kněžnou do evangelické rodiny, kde víra nebyla jen tradicí, ale i základem každodenního života. Jeho otec Miroslav Rozbořil (1929) byl evangelický farář, později senior Českobratrské církve evangelické. Pocházel z evangelické rodiny. Ovládal několik světových jazyků. Působil hodně pastoračně, denně se setkával se sborem a mládeží. Matka Marta, rozená Vařečková (1932), vyrostla v evangelické rodině, vystudovala obchodní akademii a po narození prvního  dítěte se starala o domácnost. V době Blahoslavova narození působil otec jako farář v Kostelci nad Orlicí, kde rodina žila do roku 1969. 

Rodinné prostředí bylo otevřené, ale současně důsledné v otázkách osobní zodpovědnosti a morálních hodnot. Blahoslav vyrůstal jako prostřední z pěti sourozenců – měl dva starší bratry a dvě mladší sestry. Výchova byla postavena na vzájemném respektu, důrazu na vzdělání a každodenní práci, což bylo typické pro evangelické rodiny té doby. Otec klad velký důraz na to, aby děti byly vzdělané, měly kulturní přehled a jazykové znalosti. Jeden čas celou rodinu doma vyučoval němčině. Rodiče se snažili, aby děti navštěvovaly ve volném čase kroužky. Všichni sourozenci se věnovali hudbě nebo výtvarnému umění. Blahoslav rád sám doma kreslil a tvořil a měl i velkou podporu v mamince.

Otcova pastorační práce

V šedesátém devátém roce rodina přesídlila do Boskovic, kde otec Miroslav přijal nové místo faráře. V Boskovicích Blahoslav pokračoval v základní školní docházce a zde také prožil období takzvané normalizace – návratu represivního režimu po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Politické události vnímal skrze atmosféru v rodině. Rodiče se snažili nevyjadřovat se doma před dětmi k politickým tématům, ale děti jasně vnímaly jejich postoj vědomé distance od režimní ideologie a důraz na pravdivost a odmítání pokrytectví. Otec byl jako farář aktivní nejen v duchovní práci ale i ve vnitrocírkevní organizaci. Působil jako senior – správce širšího územního celku, který měl na starost nejen jednotlivé sbory, ale i komunikaci se státní správou. Každý měsíc docházel na porady s krajským či okresním církevním tajemníkem – funkcionářem, který měl církev „pod dozorem“. Tyto porady bývaly často konfliktní. Stát se snažil prosazovat poslušnost, ideologickou konformitu a omezování církevní činnosti, zatímco církevní představitelé, jako farář Miroslav Rozbořil, se snažili bránit církevní autonomii. Blahoslav Rozbořil vzpomíná, že otec byl v těchto situacích obratný diplomat. Vyhýbal se přímým konfrontacím, ale nepřistupoval na požadavky, které byly v rozporu s jeho svědomím. Důležitou součástí jeho působení byla také zahraniční spolupráce. V 80. a 90. letech se účastnil konferencí a setkání s evangelickými církvemi v latinské Americe, především na Kubě, v Mexiku a Nikaragui. Pomáhal českobratrskou církev zapojovat do mezinárodní ekumeny.

Strastiplná cesta ke vzdělání

Blahoslav Rozbořil otcovu práci vnímal velmi silně. Nejen jako součást každodenního života, ale i jako inspiraci. Zároveň si velmi brzy uvědomil, že právě otcovo postavení duchovního evangelické církve ho staví do kategorie „nežádoucích“ v očích komunistického režimu. To se naplno projevilo, když se po základní škole rozhodl podat přihlášku na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde chtěl studovat výtvarný obor. Byl rozhodnut, že se bude věnovat výtvarnému umění. Navštěvoval LŠU, kreslil portréty i krajiny, připravoval se na talentové zkoušky. Přes výrazný talent nebyl ke studiu na brněnské uměleckoprůmyslové škole přijat. Zdůvodnění bylo neurčité: „přijímací řízení bylo velmi silně obsazeno.“ Rodina měla ale jasno, že důvod je politický. Na tuto možnost rodiče již dopředu upozornila Blahoslavova paní učitelka, která znala existující instrukce, že jeho přijetí ke studiu je nežádoucí. Celkem třikrát se pokusil o přijetí, třikrát neúspěšně. Po druhém odmítnutí otec sepsal a poslal odvolání do prezidentské kanceláře, ale ani to, jak se zdálo, nepomohlo.  A tak zůstal další rok v učení. Učil se v oboru knihař v Brněnských papírnách.

Toto období popisuje jako jedno z nejtěžších v životě. Nejen, že práce s kůží, papírem a lepidlem vyžadovala rutinní zručnost, která mu příliš nešla, ale zároveň pociťoval neuspokojení pociťovaných dispozic. Místo uměleckého rozvoje vyráběl složky a vazby pro kanceláře a učil se lepit, krabičky, pouzdra a sáčky. Přesto se snažil být aktivní, účastnil se učňovských soutěží a školních aktivit a opětovně žádal o přijetí na uměleckou školu. Třetí pokus o přijetí na SUPŠ byl zlomový. Ačkoliv rodina počítala s dalším zamítnutím, stalo se něco nečekaného. Blahoslav byl přijat. Dodnes není jasné, proč se situace změnila. Možná otcova intervence asi přece jen něco způsobila. Pro Blahoslava tím začalo čtyřleté období, o kterém vypráví jako o nejšťastnějším ve svém životě.

Nejšťastnější období

Nástup do školy pro něj znamenal úlevu od frustrace z učňovských let, ale především studium výtvarného umění, kde se cítil přijatý a pochopený. Vzpomíná na školu jako na „ostrůvek svobody“. V době normalizace, kdy byla většina škol ideologicky podřízená režimu, nabízela umělecká průmyslovka prostor pro kritické myšlení, tvůrčí svobodu a otevřený kulturní rozhled. Většina učitelů byly osobnosti, které navíc formovaly charakter svých studentů. Podporovali je v samostatnosti, povzbuzovali je k tomu, aby navštěvovali galerie, divadla, četli moderní literaturu a sledovali světové dění. Blahoslav navázal pevná přátelství s mnoha spolužáky. Společně sdíleli podobné hodnoty, smysl pro estetično, touhu po pravdivém výrazu a odpor k ideologickému diktátu. Navštěvovali víkendová setkání výtvarníků, na nichž se přednášelo o moderním umění, filozofii i politice. Setkali se tak s osobnostmi, jako byl například teoretik, profesor Igor Zhoř, nebo kurátor a teoretik Jiří Valoch, kteří v Brně působili v akademickém a galerijním prostředí. 

Sledování vojenskou kontrarozvědkou

Po maturitě se Blahoslav Rozbořil opět pokusil navázat dalším studiem na středoškolské vzdělání. Přihlásil se na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a estetiku na UK v Praze. Ani jedna z těchto snah nebyla úspěšná. Po několika letech pokusů se rozhodl sen o vysoké škole opustit. Dvouletou vojenskou službu absolvoval v Chebu. Jako výtvarník, kreslíř, grafik a písař na psacím stroji mohl pracovat pro vyšší důstojníky, či na velitelství. Rok tomu ale bránila vojenská kontrarozvědka, která pamětníka vyslýchala a sledovala a nedala doporučení k jeho práci v kanceláři vedení útvaru. Po roce nakonec díky paličatému veliteli zdravotní služby útvaru, skončil jako písař na plukovní ošetřovně.

Devadesátá léta v Brně

Po vojenské službě si začal budovat vlastní tvůrčí zázemí.  Z původního učebního oboru knihaře si ponechal technické dovednosti, které začal spojovat se svým estetickým cítěním. Pořídil si knihařský lis, řezačku a další vybavení pro ruční vazbu knih. Pracoval na vlastních výtvarných cyklech, zdokonalil se v technice linorytu. Díky kontaktům s dalšími výtvarníky a přáteli se zapojil do neoficiálního kulturního děni v Brně. Město mělo v té době bohatou podzemní kulturní scénu, která fungovala mimo oficiální struktury. Byla to cesta, která nabízela svobodu rozhodovat o vlastní práci, tvořit podle svého vnitřního přesvědčení a nebýt závislý na posudcích a hodnotících komisích. Blahoslav Rozbořil se zapojil do samizdatových aktivit, bytových seminářů a soukromých výstav. Účastnil se i akcí křesťanských společenství. Tyto komunity, ač malé a často izolované, mu poskytovaly intelektuální zázemí, přátelství a pocit sounáležitosti.

Rodinné zázemí zůstalo pro pamětníka po celý život důležité. I když se v dospělosti nevydal na duchovní dráhu, jako jeho otec, zůstal věrný víře, kterou vnímal jako základní rámec pro porozumění světu. Otec Miroslav zůstal aktivní v církvi i po revoluci a byl pro mnohé stále uznávanou autoritou. Matka Marta podporovala děti v jejich cestách, a i v pokročilém věku projevovala hluboký zájem o kulturu a dění ve společnosti.

Konečně studentem

Po listopadu 89 se pamětník začal zabývat myšlenkou využít možnosti konečně svobodně studovat na vysoké škole. „Mně se zdálo, že teorie umění se posouvá k tomu sociologickému směru a že opouští takovou tradičnější estetiku, která mně kdysi připadala zajímavá. Také jsem zavrhl kunsthistorii, na kterou už jsem neměl trpělivost a moje paměť zase není žádný zázrak. Mně se líbilo, že sociologie je taková nesentimentální, že je taková cynicky bezohledná. Že spojí nějaké umělecké dění s nějakým ekonomickým, politickým vývojem, s geografickými a demografickými poměry. To mně připadalo, že je mnohem zajímavější.“ Blahoslav Rozbořil vystudoval obor sociologie, sociální politika a práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Při studiu pracoval jako hlídač v Železničním stavitelství. „Ve volném čase jsem si chodil studovat vysokou školu a z vysoké školy jsem si ve volném čase jezdil do práce.“ Po studiu pracoval několik let jako asistent na katedře teorií na Fakultě výtvarných umění v Brně. V době natáčení (květen 2025) přednášel na Pedagogické fakultě MUNI na katedře výtvarné výchovy. 

„Je dobré v životě akceptovat i různé věci, které vypadají jako prohra. Prohry bývají mnohem užitečnější a mnohem zábavnější, než vítězství. Nikdo nevíme, co vlastně je nejlepší, kam směřovat. Někdy je mnohem lepší nechat se unášet životem a být pevný spíše v těch hodnotách. V postojích. No a vždycky se vyplatí jít za zajímavými a otevřenými lidmi,“ říká na závěr svého vyprávění Blahoslav Rozbořil.