„Co je důležité? Řekl bych nebát se, být upřímný, k sobě i k druhým. Někdy se mi zdálo, že zabere nečekaná upřímnost i v nebezpečné situaci. Že to je nakonec lepší, říct pravdu a trošičku brát věci jako dobrodružství, do kterého se může nechat člověk vtáhnout, když sleduje, řekl bych, nějakou hodnotu. Že je prostě mnohem zajímavější nefungovat pragmaticky, jaksi s dobře spočítanými postupy a strategiemi, ale že nakonec se někdy vyplatí mnohem víc brát věci jako dobrodružnou hru a nechat se do ní vtáhnout. A akceptovat i různé věci, které vypadají jako prohra. Prohry bývají mnohem užitečnější a mnohem zábavnější, než vítězství. Nikdo nevíme, co vlastně je nejlepší, kam směřovat. Někdy je mnohem lepší nechat se unášet životem a být pevný spíše v těch hodnotách, v postojích. No a vždycky se vyplatí jít za zajímavými a otevřenými lidmi“
„No, je to dost groteskní. Jsem si někde vypůjčil Vondráčkův Úvod do psychiatrie. Říkal jsem si, že bych se měl zorientovat v diagnózách. Říkal jsem si, budu mít určitě depresivní pocity, na vojnu se mi vůbec nechtělo, tak jsem si říkal, tak to musím pak přibarvit, jenom abych věděl, jak vypadají ty, které diagnózy. Něco malinko jsem nastudoval. Problém byl v tom, že když jsem nastoupil na vojnu, tak jsem zjistil, že zakouším spíše euforii a že mi to připadá náramně zábavné. Vizuálně poetické. Ty podzimní mlhy a teď ta spousta těch mladíků v jednotných uniformách. Tak spíš jsem to vnímal, jako že to je senzuálně velmi okouzlující. Nechápal jsem sice, proč na nás křičí. Protože já jsem byl ochotný vyjít každému vstříc a byl jsem z rodiny vycepovaný. Pevný řád najít v sobě, to byl můj úkol v době učení. Takže mi připadalo, že by nemuseli křičet, protože já se s každým rád domluvím. No a pak se ukázalo, že mám maturitu a že jsem výtvarník a začala mně tahanice a už jsem pak neměl žádnou normální vojnu, po tom přijímači.“
„To byl úplně jiný duch, já jsem z toho učňáku najednou měl pocit, nevím, jak to říct, úplně s dojetím, jako že se přede mnou otevřel ráj. Tam byla spousta zajímavých, chytrých spolužáků. Různých. Kolega Ivan Emr, který se zajímal o současnou hudbu nás zasvěcoval do rockové hudby. Takže my jsme v prvním ročníku poslouchali Franka Zappu, Jetrho Tull, Black Sabbath a Deep Purple a takovou hudbu. Další věc, Ivoš Sedláček, díky svému bratrovi a dalšímu napojení na okruhy, tak věděl leccos, co se děje v současném umění. Já jsem měl tu velikou výhodu, že jsem přes toho profesora Zhoře byl přizván do okruhu blanenských amatérských výtvarníků, kam se jako lektor uchýlil, respektive byl pozván a najat profesor Igor Zhoř. Toho vyhodili z pedagogické fakulty po prověrkách v sedmdesátém první roce a tohle bylo jeho takové polooficiální uplatnění. Stát podporoval kulturu a věnovat se amatérským výtvarníkům, na tom nemohlo být nic závadného, takže on pomáhal organizovat dejme tomu třídenní víkendová setkání. Byl jsem v Herálci, ale byla také setkání v Rudce anebo někde na dalších místech. No a tam nám přijel přednášet například Jiří Valoch. Díky Valochovi jsme věděli o současném umění. Promítal nám věci, které se týkaly minimálu, konceptu. Takže my amatérští výtvarníci, já v patnácti letech jsem věděl to, co nevěděli maturanti na té umělecké průmyslovce. Takže jsme se dávali dohromady a předávali si, co kdo věděl, co zajímavého se kde děje.“
V Rychnově nad Kněžnou se jako třetí syn evangelického faráře Miroslava Rozbořila 15. srpna 1959 narodil Blahoslav Rozbořil. Matka pracovala jako úřednice, po narození prvního syna zůstala v domácnosti. Rodina žila v Kostelci nad Orlicí, kde pamětník navštěvoval základní školu. Narodily se zde i jeho dvě mladší sestry. Základní školu ukončil v Boskovicích, kam se rodina přestěhovala v roce 1969. Volný čas trávil výtvarnou činností, intenzivní četbou, studiem jazyků. Svůj výtvarný zájem prohluboval v lidové škole umění a toužil jít studovat uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Složil úspěšně přijímací zkoušky, ale nebyl přijat. Začal studovat učební obor knihař v n. p. Brněnské papírny. Účastnil se výstav amatérských výtvarníků. Ještě dvakrát se hlásil na SUPŠ do Brna, kam byl v roce 1976 přijat, učební obor knihař nedokončil. Studoval knižní a propagační grafiku u profesora Dalibora Chatrného. Na škole navázal mnohá přátelství. Spolupracoval s Josefem Daňkem, Ivo Sedláčkem a dalšími spolužáky na výrobě samizdatů, které tiskli na xeroxech. Společně se účastnili mnoha nezávislých výstav, výtvarných happeningů a domácích seminářů. Po maturitě se snažil dostat na Vysokou školu výtvarných umění do Bratislavy, nebyl přijat. Neuspěl ani na estetice na Filosofické fakultě univerzity Karlovy v Praze. Během vojny se opět hlásil na Pedagogickou fakultu UJEP V Brně a v roce 1983 na filozofickou fakultu, obor věda o výtvarném umění. Na žádnou školu nebyl přijat. V roce 1983 nastoupil jako učitel na LŠU ve Slavkově. Změny po listopadu 1989 daly pamětníkovi naději, že by mohl ještě uskutečnit touhu po dalším vzdělávání. Nechal se zaměstnat jako strážný v Železničním stavitelství a byl přijat na denní studium sociologie a sociologie práce na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. V době natáčení, v květnu 2025, přednášel na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MUNI a žil a tvořil v Brně.
